Čís. 1320.

Duchovní požívá ochrany §u 303 tr. zák. i před výkonem i po výkonu obřadu, pokud jest místně a pro obecenstvo poznatelně v bezprostředním vztahu k obřadu bohoslužebním a na místě bohoslubě, nebo náboženskému úkonu určeném.
(Rozh. ze dne 26. října 1923, Kr II 702/22).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Mor. Ostravě ze dne 12. září 1922, pokud jím byla obžalovaná Hedvika Š-ová dle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěna z obžaloby pro přečin dle §u 303 tr. zák. 2. případ doslovu zákona ze dne 20. února 1919 čís. 111 Sb. z. a n.
Důvody:
Napadený rozsudek zjišťuje, že k pohřbu Emilie K-ové, který se konal v obci R. dle římsko-katolického obřadu, dojel farář J. z B. povozem a ubíral se po skončení pohřebních obřadů ku svému vozu, přehodiv přes svá obřadní roucha cestovní plášť; z lidí, u hřbitovních dveří čekajících a československého vyznání jsoucích, projádřila se vůči faráři J-ovi obžalovaná Hedvika Š-ová: »Na co tu potřebujeme cizího probošta, když tu máme svojeho, když ještě ráz přijde, to dostane«, »že mu nohy polámou, že neručí, co se stane.« Nalézací soud sprošťuje obžalovanou z obžaloby proto, že farář J. té chvíle ochrany §u 303 tr. zák. již nepožíval, jelikož onen výstup odehrál se po skončeném obřadě, mimo hřbitov a v době, kdy farář J. byl již na cestě ke svému povozu, oděn jsa cestovním pláštěm; měl sice část obřadního roucha pod pláštěm, ale jen proto, že v místě nebydlel. Zmateční stížnost státního zastupitelství, která uplatňuje důvody zmatečnosti čís. 5, 9 a) §u 281 tr. ř. a domáhá se zrušení napadeného rozsudku a odsouzení obžalované pro přečin dle §u 303 tr. zák., nelze přisvědčiti. Po věcné stránce (čís. 9 a) §u 281 tr. ř.) vytýká stížnost, že nalézací soud, sprostiv obžalovanou z obžaloby pro přečin dle §u 303 tr. zák. v doslovu zákona ze dne 20. února 1919 čís. 111 sb. z. a n., nesprávně vyložil toto zákonné ustanovení co do doby, po kterou duchovní používá zvláštní ochrany. Výtka tato není opodstatněna. Z té okolnosti, že zákon v druhé větě prvního odstavce §u 303 tr. zák. užívá předložky »při«, v třetí větě pak předložky »v čas«, jest sice zřejmo, že neomezuje zvláštní ochrany duchovních přesně na dobu, po kterou obřady bohoslužebné vykonávají, ale že poskytuje jim ochranu tuto i po nějakou dobu před a po samém výkonu obřadu. Z doslovu a z duchu zákona plyne však, že oné ochrany požívá duchovní jen tehdy, když projev nevážnosti stal se v době, po kterou byl duchovní místně a pro obecenstvo poznatelně v bezprostředním vztahu k obřadu bohoslužebnému a na místě bohoslužby, nebo náboženskému úkonu určeném, (v kostele, na hřbitově, a pod.), třeba že výkon obřadu sám ještě nepočal, anebo již skončil. Doba musí býti tedy ve spojitosti s místem, kde náboženské obřady se konají. Jak vysvítá ze zjištění nalézacího soudu, stal se výstup obžalované proti faráři J-ovi již po skončení pohřbu a to mimo hřbitov, tedy na místě, vymykajícím se okruhu náboženského výkonu faráře. Při tom jest zcela nerozhodným, že měl farář pod cestovním pláštěm část obřadního roucha, ježto tím okamžikem, kdy skončiv pohřební obřady, opustil hřbitov, přestala veškerá spojitost jeho osoby jako duchovního s bohoslužebným obřadem, který před tím konal. Výroky obžalované neobsahují tudíž skutkové podstaty zažalovaného přečinu a mohl by přijití v úvahu nanejvýše přestupek proti bezpečnosti cti, spáchaný na faráři J-ovi, ten však soukromé obžaloby v tomto směru nepodal.

Citace:

č. 1320. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 435-436.