Čís. 10132.

Nárok na náhradu škody podle § 1327 obč. zák. předpokládá, že zákonná vyživovací povinnost usmrceného tu byla v době jeho úmrtí a že jím byla plněna.
(Rozh. ze dne 11. září 1930, Rv I 1837/29.)
Matka žalobkyně byla usmrcena automobilem žalovaného. Žalobu o náhradu škody odůvodňovala žalobkyně tím, že usmrcená obstarávala žalobkyni domácnost, opatrovala její dítě i jejího bratra, duševně chorého, který musí být ustavičně pod dozorem, čímž bylo žalobkyni umožněno, že mohla jíti po práci a že si tak vydělala výživu měsíčně 500 Kč až 600 Kč. Smrtí matky byla prý žalobkyni odňata možnost tohoto výdělku, poněvadž se nyní musí žalobkyně věnovat domácnosti, opatrovat! dítě a chorého bratra. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Žalobkyně opírá žalobní nárok, jak patrno z jejího přednesu v prvé stolici a z odvolacího spisu, o ustanovení § 1327 obč. zák. Paragraf tento stanoví, že, vzejde-li z ublížení na těle smrt, musí býti nejen nahraženy veškeré náklady, nýbrž i pozůstalým, o jejichž výživu usmrcenému bylo podle zákona pečovati, vše, co jim tím ušlo. Odvolatelka se snaží dovoditi, že předpoklady tyto jsou tu splněny. Usmrcená že byla její matkou. Jako matka měla prý ze zákona (§§ 139, 143 obč. zák.) povinnost starat! se o výživu odvolatelky. Povinnost ta vznikla prý již narozením odvolatelky. Jestliže však povinnost ta již vznikla, stačí to prý k odůvodnění nároku podle § 1327 obč. zák., jenž nevyžaduje, by vyživovací povinnost byla tu ještě v době úmrtí a by usmrcený v čase poškození na těle ještě žalobce vyživoval. § 1327 obč. zák. neobsahuje prý časové omezení, nelze prý z něho vyvozovali, že nárok na náhradu škody přísluší jen oněm pozůstalým, o jichž výživu byl usmrcený povinen pečovati ještě v době své smrti. Než k vývodům těmto nelze přisvědčiti. Doslov § 1327 obč. zák., že náhradní nárok tam uvedený přísluší pozůstalým, o jichž výživu bylo usmrcenému podle zákona pečovati, a že jest jim nahraditi, co jim tím ušlo, nasvědčuje nepochybně tomu, že zákonná vyživovací povinnost usmrcené osoby musila tu býti ještě v době jejího úmrtí a že byla také plněna. Zákonná povinnost rodičů pečovati o výživu dětí trvá však jen potud, pokud se děti samy uživiti nemohou (§§ 141, 143 obč. zák.). Provdáním dcery přechází povinnost pečovati o výživu manželky na manžela (§ 91 obč. zák.). Podle zjištění prvého soudu jest žalobkyně 39 let stará a vdaná. Podle vlastního přednesu chodila na práci a vydělala si měsíčně na výživu 500—600 Kč. Uvádí tedy první soud správně, že zemřelá v době svého smrtelného úrazu neměla již podle zákona povinnost pečovati o výživu žalobkyně. Zákonná vyživovací povinnost jest však podmínkou a předpokladem nároku podle § 1327 obč. zák. Jestliže usmrcená jen z ochoty a z dobré vůle obstarávala žalobkyni domácnost a podporovala ji tak v její výdělečné činnosti, nestačí to k odůvodnění žalobního nároku, jejž, jak uvedeno, opírá žalobkyně jen o ustanovení § 1327 obč. zák.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Soud odvolací správně (srov. zásady vyslovené v rozhodnutí sb. n. s. čís. 9532) vyložil, že nárok na náhradu škody opřený o předpis § 1327 obč. zák. nutně předpokládá, že zákonná vyživovací povinnost usmrceného k poškozenému, domáhajícímu se náhrady škody na škůdcích, musela tu býti v době úmrtí matky žalobkyně, neboť jen tak žalobkyni usmrcením její matky něco ušlo. Výklad, který dovolatelka dává ustanovením § 1327 obč. zák., jest zřejmě nesprávný; k vyvrácení jeho stačí odkázati na správné, stavu věci a zákonu odpovídající důvody napadeného rozsudku.

Citace:

Čís. 10132. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 335-336.