Čís. 10134.

Předpokladem opakování důkazů odvolacím soudem není výslovný návrh odvolatelův. Stačí, bylo-li odvoláním napadeno zhodnocení důkazů soudem prvé stolice.
(Rozh. ze dne 11. září 1930, Rv II 816/29.)
Žalobu o uznání nemanželského otcovství procesní soud prvé stolice zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání a uvedl v otázde, o niž tu jde, v
důvodech:
Odvolací soud opakoval důkaz výslechem nemanželské matky jako svědkyně a zjistil na základě její svědecké výpovědi odchylně od soudu prvé stolice, že žalovaný s ní tělesně obcoval také po 8. dubnu 1928 opětovně až do srpna 1928. Žalovaný napadá toto zjištění odvolacího soudu z dovolacích důvodů podle § 503 čís. 2 a 3 c. ř. s., jež spatřuje v tom, že odvolací soud opakoval svědecký výslech nemanželské matky, ač to nebylo odvolatelem navrženo a ač se žalovaný proti tomu ohradil, a žo zjištění to jest v rozporu s opačným zjištěním soudu prvé stolice. Při tom se snaží dovoditi, že odvolací soud jest ve svém právu opakovati důkazy v prvé stolici již provedené, jež mu poskytuje § 488 c. ř. s., omezen ustanovením § 462 c. ř. s. v ten způsob, že smí opakovati provedený již důkaz jen, bylo-li to odvolatelem navrženo. Tento dovolatelův názor nemá však opory v zákoně. Podle § 462 prvý odstavec c. ř. s. jest se ovšem odvolacímu soudu omeziti na přezkum rozhodnutí soudu prvé stolice v mezích odvolacích návrhu, a to — vyjímajíc případ zmatečností — jen v rozsahu a dosahu odvolacích důvodů (viz rozhodnutí čís. 886 sb. n. s.), a podle § 488 prvý odstavec c. ř. s. může odvolací soud opakovati provedené již důkazy, je-li toho třeba pro rozhodnutí o návrzích odvolacích, ale že předpokladem opakování provedených již důkazů jest výslovný návrh odvolatelův, zákon nepraví, aniž to plyne z uvedených ustanovení. V souzeném případě bylo odvolatelem prvému soudu vytýkáno nesprávné hodnocení důkazů z důvodu, že nevěřil nemanželské matce, která jako svědkyně udala, že se žalovaným tělesně obcovala i po 9. dubnu 1928, a odvolací návrh zněl na změnu napadeného rozsudku a na vyhovění žalobě. Odvolací soud nevybočil z mezí uplatňovaného odvolacího důvodu a odvolacího návrhu a nepřekročil rozsah své přezkumné činnosti, rozhodnuv se opakovati důkaz, jehož nesprávné ocenění prvým soudem bylo v odvolání výslovně vytýkáno, a nezáleží na tom, že odvolatel opakování důkazu přímo nenavrhnul a že se žalovaný proti němu ohražoval. Postup odvolacího soudu neodporuje předpisům §§ 462 a 488 c. ř. s. a výtky vadnosti řízení a rozporu se spisy jsou tedy liché.

Citace:

Čís. 10134. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 338-339.