Čís. 10024.

Pro posouzení otázky, zda útraty sporu, do něhož vstoupil správce úpadkové podstaty podle § 7 konk. ř., jsou pohledávkou za podstatou či prostou pohledávkou úpadkovou, jež musí býti přihlášena k úpadku, rozhoduje doba vzniku nároku na jich náhradu), jíž jest doba, kdy byly útraty soudem přisouzeny, nikoliv doba, kdy nabyl přísudek právní moci.
(Rozh. ze dne 24. června 1930, R I 476/30.)
Úpadkový komisař neuznal útraty sporu prvé a druhé stolice, jež byly přisouzeny proti úpadci ještě před vyhlášením úpadku, za pohledávku za podstatou, ježto v době jich přisouzení nynější úpadce nebyl ještě v úpadku, naproti tomu uznal útraty sporu ve třetí stolici za pohledávku za podstatou, ježto byly proti úpadci přisouzeny až po vyhlášení úpadku a po vstupu správce úpadkové podstaty do sporu. Rekursní soud uznal celou útratovou pohledávku za pohledávku za podstatou. Důvody: Útraty pasivního sporu, o nějž jde, a prohraného jsou pohledávkou za podstatou, a to všechny bez rozdílu, nechť vznikly před či po vyhlášení úpadku, před či po vstoupení správce podstaty do sporu, ježto při vstoupení správce do sporu tento přejímá v tom stavu, v němž byl v době vyhlášení úpadku a povinnost k náhradě útrat nevzniká provedením procesního jednání, nýbrž odsouzením a rozhoduje vydání konečného rozsudku, neboť přisouzení útrat prvé a druhé stolice nebylo ještě právoplatné, platnost jeho byla závislá na rozhodnutí třetí stolice, které bylo vydáno jíž v době úpadku. Útraty ty jsou dluhem podstaty podle § 46 čís. 2 konk. ř.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Správným jest rozhodnutí soudu prvé stolice. Pro posouzení otázky, zda útraty sporu, do něhož vstoupil správce úpadkové podstaty podle § 7 konk. ř., jsou pohledávkou za podstatou (§ 46 čís. 2 konk. ř.), či prostou pohledávkou úpadkovou, která musí býti k úpadku přihlášena, rozhoduje doba vzniku nároku na jejich náhradu, a v této příčině rozhoduje doba, kdy útraty byly soudem přisouzeny, nikoliv doba, kdy přísudek nabyl právní moci, jak mylně míní rekursní soud (viz plenární usnesení ze dne 11. října 1927 pres. 1200/25, sb. n. s. čís. 7392). Byly-li tudíž, jak nesporno, útraty sporu v prvé a v druhé stolici přisouzeny proti úpadci ještě před vyhlášením úpadku, jest nárok na jejich náhradu pohledávkou úpadkovou, jež nezměnila a nemohla změniti tuto svou povahu tím, že po těchto přísudcích byl na jmění úpadce vyhlášen úpadek a že správce úpadkové podstaty v třetí stolici podle § 7 konk. ř. vstoupil do sporu, ani tím, že přísudky se staly právoplatnými teprve po vyhlášení úpadku, ano rozhodnutím soudu třetí stolice nebylo nic změněno na jejich obsahu a zejména jím nebylo vyřknuto, že i útraty prvé a druhé stolice má nahraditi místo úpadce úpadková podstata.

Citace:

Čís. 10024.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 138-139.