Čís. 10071.

Hromadění exekučních návrhů (§ 14 ex. ř.).
Vymáhající věřitel nemusí několika exekučních prostředků použíti v jediném exekučním návrhu aniž musí vyčkati výsledek navrženého způsobu exekuce, než zakročí o další způsob exekuce.
Nespojil-li vymáhající věřitel několik exekučních návrhů v jedno podání, nýbrž použil-li zvláštního podáni pro každý exekuční návrh (pro každý způsob exekuce), není to důvodem k zamítnutí dalších exekučních návrhů, nýbrž jde i v tomto případě o hromadění několika exekučních prostředků podle první věty § 14 ex. ř. a soud musí hleděti jen k tomu, zda povolení má býti omezeno na některý exekuční způsob podle druhé věty § 14 ex. ř. a zda rozdělením návrhu na několik podání nevznikly povinnému zbytečné náklady.
(Rozh. ze dne 3. července 1930, R I 458—460/30.) K vydobytí peněžitých pohledávek 2293 Kč a 3000 Kč navrhla vymáhající věřitelka dne 18. března 1930 povolení exekuce na movitosti. Exekuce byla soudem povolena. Dne 22. března 1930 navrhla vymáhající věřitelka k vydobytí týchž pohledávek povolení exekuce vnuceným zřízením zástavního práva na dlužníkově nemovitosti. Soud prvé stolice usnesením ze dne 24. března 1930 povolil i tuto exekuci. Dále navrhla vymáhající věřitelka k vydobytí pohledávky 3000 Kč povolení exekuce zabavením dlužníkovy pohledávky. Soud prvé stolice usnesením ze dne 9. dubna 1930 povolil i tuto exekuci. Rekursní soud změnil napadená usnesení prvého soudu ze dne 24. března 1930 a ze dne 9. dubna 1930 v ten rozum, že zamítl tyto exekuční návrhy. Důvody: K vydobytí pohledávky 2293 Kč a 3000 Kč s přísl. vedla vymáhající věřitelka dne 18. března 1930 mobilární exekuci. Dne 22. března 1930 podala pro tytéž pohledávky návrh na vnucené zřízení práva zástavního a 8. dubna 1930 návrh na zabavení dlužníkovy pohledávky. Podle § 27 ex. ř. nesmí býti exekuce vykonána v širším rozsahu, než jest třeba k uskutečnění nároku. Podle § 14 ex. ř. jest sice současné použití několika exekučních prostředků dovoleno, povolení může však býti omezeno na jednotlivé druhy exekuce, je-li z návrhu zřejmo, že již jeden anebo několik navrhovaných exekučních prostředků stačí k uspokojení vymáhajícího věřitele. Vymáhající strana nenavrhla zároveň několik exekučních prostředků. Ze shora cit. zákonných ustanovení vyplývá, že vymáhající strana měla vyčkati výsledek mobilární exekuce než použila dalších exekučních prostředků. Neboť jinak vzniknou povinné straně zbytečně značné náklady, jestliže mobilární exekuce nepostačila. Ze zájemního protokolu jest patrno, že pohledávky vymáhající strany jsou zabavením vykonaným dne 3. dubna 1930 úplně kryté, ježto pro pohledávky ve výši okrouhle 10000 Kč byly současně zabaveny svršky v ceně 30000 Kč. Další exekuční návrhy byly proto zamítnuty ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu ze dne 24. března 1930 a 9. dubna 1930 s výjimkou částky, přisouzené jako útraty usnesením Cs 42/30/4, jež snížil se 153 Kč 70 h na 42 Kč 80 h.
Důvody:
Rekursní soud neposoudil věci správně po právní stránce, zamítnuv vůbec návrhy na další exekuce. Podle § 14 ex. ř. jest vymáhajícímu věřiteli dovoleno použíti současně několik exekučních prostředků, Z toho ještě neplyne, že se tak může státi formálně jen jediným exekučním návrhem a že vymáhající věřitel, jenž navrhl nejprve na př. mobilární exekuci, má vyčkati její výsledek, než zakročí o další způsob exekuce. Nespojila-li strana několik exekučních návrhů v jedno podání pro každý exekuční návrh, pro každý způsob exekuce, není to ještě důvodem k zamítnutí dalších návrhů exekučních, nýbrž jde i v takovém případě o současné použití několika exekučních prostředků podle § 14 první věty ex. ř., a soud musí hleděti jen k tomu, zda povolení má býti omezeno na některý exekuční způsob podle druhé věty § 14. Důvod jest na snadě. Než vymáhající strana navrhne exekuční způsob, musí návrh připraviti, musí pravidelně především pátrati po jmění povinného, by mohla vyhověti předpisu § 54 čís. 3 ex. ř., a nelze žádati na věřiteli, jenž se musí domáhati pohledávky exekucí, by podal jednotný návrh teprve tehdy, když vypátral všecky části jmění, na které by bylo lze vésti exekuci. Chce-li věřitel vésti exekuci úspěšně, musí býti jeho první snahou, by nebyl nikým předstižen, což platí i při exekuci movitostní i při exekuci na nemovitosti. Nelze proto, vyjímajíc zvláštní případy, o něž však nejde, žádati na věřiteli, jenž navrhl jediný způsob exekuce, by vyčkal výsledek navržené exekuce, než navrhne další způsob. Tak široce nelze vyložiti předpis druhé věty § 14 ex. ř., jehož účelem je právě jen dopomoci věřiteli k uspokojení. Soud může uvážit jen podle návrhu (arg. slova: »je-li z návrhu zřejmo ...«), zda postačil navržený již způsob exekuce. To však nemůže z návrhu dovoditi ani rekursní soud. Poukaz rekursního soudu k zájmu movitých věcí provedenému dne 3. dubna 1930 nemá významu pro návrhy, jež byly podány před tímto dnem, což se týče návrhů na exekuci nemovitostní, podaných dne 22. března, t. j. čtvrtý den po podání návrhu na exekuci mobilární. Jen návrh na zabavení pohledávky byl učiněn po 3. dubnu, dne 8. dubna 1930, ale ani tu není správným názor rekursního soudu. Skutečnost, že byly zabaveny svršky v ceně 30000 Kč, nelze podřaditi pod »patrnou zjevnost z exekučního návrhu« podle § 14 věty druhé, nýbrž bude o ní po případě uvažovati podle § 41 druhý odstavec ex. ř. při rozhodnutí o návrhu, jejž učinil povinný v rekursu. Při obnově usnesení soudu prvé stolice, jež jest nutným následkem opravy právního názoru, bylo uvážiti, zda rozdělením návrhu na několik podání nevznikly povinnému zbytečné náklady, k čemuž hleděl ostatně i soud rekursní, ovšem mylně v ten způsob, že zamítl další návrhy vůbec, nikoli jen co do přespočetných útrat těchto návrhů. Na to poukázal velmi případně i povinný sám v rekursech, řka, že vymáhající věřitel měl učiniti jeden exekuční návrh a že rozdělením návrhů způsobil mu zbytečné útraty. Vymáhající věřitel dovozuje teprve v dovolacím rekursu, proč podal návrhy postupně, k tomu však nelze dnes hleděti, ježto měl tak učiniti v návrzích na povolení exekuce, chtěl-li odůvodniti požadavek všech útrat exekučních. Posuzuje-li se věc podle toho, jak byla v čase povolení exekuce, nelze seznati, proč vymáhající věřitel navrhl každý exekuční způsob zvláštním podáním a proč je nesloučil v jedno podání. Byla proto přisouzena vymáhajícímu věřiteli proti povinnému za další návrh na útratách jen částka, o niž by byly vzrostly útraty jediného návrhu.

Citace:

č. 10071. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 217-220.