Čís. 10162.

Zemře-li kupec jednotlivec, jenž byl majitelem obchodního podniku, stane se podnik sice součástí pozůstalostního jmění, ale, nebyl-li podnik dále veden dědici pod starou firmou, jest bez významu, že firma nebyla v obchodním rejstříku vymazána. Za těchto okolností nemůže se firma státi podmětem práv a závazků, tedy ani podmětem sporu.
Byli-li dědící po majiteli firmy žalováni jen proto, že podle žalobcova názoru představují svými právními jednáními firmu, bylo na žalobci, by k odůvodnění ručení dědiců tvrdil a prokázal, že dědici buď vedli obchodní živnost neodevzdané pozůstalosti dále, anebo že po odevzdání pozůstalosti pokračovali v podniku zesnulého kupce jednotlivce pod společnou firmou a na společný účet, utvořivše tak veřejnou obchodní společnost.
Zažalováni-li dědici jako společníci firmy, nelze z oprávněných právních nástupců zesnulého kupce jednotlivce vyřaditi a zažalovali jen některé z nich.
(Rozh. ze dne 20. září 1930, Rv I 936/30).
Žalobce ujednal s firmou J. F. Sch. roku 1927 koupi továren této firmy. Vlastník firmy Josef František Sch. zemřel roku 1923 a jeho majetek byl odevzdán jeho sedmi dědicům. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na firmě J. F. Sch. a na sedmi dědicích Josefa Františka Sch-a zaplacení 100.000 Kč, jež podle úmluvy propadly proto, že žalovaní prodali továrny třetí osobě. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby proti třem žalovaným, ohledně ostatních žalovaných žalobu zamítl. Odvolací soud nevyhověl odvolání žalobce, odvolání tří žalovaných, ohledně nichž soud prvé stolice uznal podle žaloby, vyhověl a zamítl žalobu i ohledně nich. Důvody: K odvolání žalovaných: Odvolání; jest odůvodněné potud, pokud je odvolatelé provádějí s hlediska rozporu se spisy. Jest souhlasiti když uvádějí, že jen firma J. F. Sch. jest stranou žalovanou a uvedení dědiců po zesnulém jediném majiteli firmy stalo se jen proto, že podle žalobcových názorů jsou společníky a spolumajiteli firmy. Neboť již nadpis (rubrum) žaloby označuje jako žalovanou stranu firmu J. F. Sch. k rukám společníků a majitelů továrny následují jména sedmi dědiců, a totéž děje se v přípravném spisu. Hned po přednesy žaloby zmiňuje se žalobce o tom, že jednal s pány Františkem, Ervínem a Oskarem Sch-ovými, poněvadž se mu vykázali jako zmocněnci a k jednání oprávněni zástupci firmy J. F. Sch. Konečně sjednal s těmi zástupci firmy, že firma J. F. Sch. poskytla žalobci neodvolatelný nákupní limit a se zavázala zaplatili za okolností v žalobě uvedených odškodné zažalovaných 100.000 Kč. Žalobce mlu/í dále o různých jiných ujednáních žalované firmy, by konečně odůvodnil, že žalovaná firma jest ve smyslu ujednání ze dne 19. listopadu 1927 povinna, zaplatili smluvní pokutu nabízenou i žalovanou firmou. I přípravný spis zabývá se s firmou J. F. Sch. a ,vyvrací námitku sedmi dědiců, že nejsou společníky firmy, tím, že páni František, Ervín a Oskar Sch. výslovně v dopise ze dne 19. listopadu 1927 prohlásili, že se stalo vše v plném souhlasu se všemi dědici a s majiteli firmy J. F. Sch. Firma to tedy byla, podle žalobcova přednesu, která prý převzala závazek uvedený v žalobě spolužalovanými majiteli a společníky firmy a v žalobní žádosti tolikráte zneužívané slovo »beziehungswei:se« nelze při těchto vývodech usuzováním jinak vykládali, než, že 7 dědiců po majiteli firmy bylo jen proto žalováno, že představují podle žalobcova názoru firmu J. F. Sch. a ji zavázali svými právními jednáními. I kdyby byla ještě o tom pochybnost, jest tato žalobcovým vývodem v jeho odvolání, o kterém bude ještě řeč, úplně odstraněna. Žalobce tam praví jako odvolatel. doslovně; »Mittelst meiner Klage verlangte ich die Verurteilung der beklagten Firma und děr sieben Beklagten ais Gesellschafter und Eigentůmer der beklagten Firma zur ungeteilten Hand«. Spolužalovaní dědici namítali však již v žalobní odpovědi, že jediný majitel firmy J. F. Sch. dne 24. června 1923 zemřel a že jeho pozůstalost byla dědicům po Vt odevzdána, posléze, že žalovaní nejsou společníky firmy J. F. Sch, Omrtí jediného majitele firmy bylo žalobci známo. Firma kupce jednotlivce jest jen jménem, pod nímž kupec provozuje obchody, takže firma po smrti kupce jednotlivce zanikla, ježto takováto firma není právnickou osobou, která by mohla existovati vedle fysické osoby. Bylo by proto na žalobci, by tvrdil a dokázal, že dědici buď vedli obchodní živnost neodevzdané pozůstalosti dále (§ 547 obč. zák.), anebo, že po odevzdání pozůstalosti pokračovali v podniku zesnulého kupce jednotlivce pod společnou firmou a na společný účet, utvořivše tak veřejnou obchodní společnost. Musil by uvésti skutečnosti, z nichž lze souditi na vznik obchodní společnosti mezi dědici, a musil by nabídnouti o tom důkazy. To však neučinil, ačkoliv to bylo právě zde naprosto nutné, poněvadž tato skutečnost není zřejmá z obchodního rejstříku. Z toho plyne, že rozepře zahájená proti firmě J. F. Sch. byla pochybená, ježto tu není pasivního žalobního oprávnění, ano v čase žaloby žalované firmy již nebylo, takže bez shora uvedeného průkazu a bez potřebného tvrzení dědici jednající jako domnělí zástupci firmy vůbec nemohli býti jejími právními zástupci. Právní rozepře musila proto zůstati proti žalované firmě bezúčinnou a bylo by žalobu zamítnouti, kdyby byl vzal prvý soud na to zřetel. Prvý soud se však přes to přenesl, uznav způsobem odporujícíni spisům nejen v žalobní žádosti proti žalované firmě, nýbrž i proti dědicům, jakoby byli žalováni současně s firmou jako Solidárně ručící společníci. Tím překročil prvý soud meze žalobního žádání místo by úplně zamítl žalobu pro nedostatek pasivního oprávnění dědiců a pro neexistenci firmy. Žalobce nemůže se odvolávati na to, že by dědici firmy a firma sama pro opomenutí výmazu firmy v obchodním rejstříku měli dáti proti sobě platiti registrování, jako by odpovídalo skutečnému stavu, ano mu bylo úmrtí kupce jednotlivce známo a další vedení firmy dědici v rejstříku nebylo zapsáno. K odvolání žalobce: I žalující strana se odvolala z rozsudku z důvodu nesprávného právního posouzení a pro vadné hodnocení průvodů, poněvadž žaloba byla proti ostatním čtyřem dědicům a proti firmě zamítnuta a žalovaní nebyli odsouzeni rukou společnou a nerozdílnou. Poukazuje k tomu, že se dědici stále vydávali za takové a za spolumajitele firmy a že okolnost, že po smrti jediného majitele firmy nebyly provedeny žádné nové zápisy do rejstříku, není důkazem, že dřívější zápisy nejsou již po právu. Dědici musili nechati proti sobě platiti zápis, jak míní žalobce, a žalobce prý neměl důvod tvrditi, že žalovaní provozovali dále obchod zesnulého. V tomto směru lze poukázati odvolatele na důvody uvedené k odvolání žalovaných, kde jest neudržitelnost tohoto názoru dolíčena.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Podle žalobní rubriky, třeba že se v ní užívá úsloví »do rukou«, a podle žalobního žádání nemá ani dovolací soud nejmenší pochybnosti, že je žalována firma J. F. Sch., zastoupená dále vyjmenovanými sedmi společníky a majiteli továrny, což ostatně dovolatel sám vyložil ve svém odvolání, prohlásiv, že jen firma J. F. Sch. jest žalovanou stranou a že se uvedení dědiců po zesnulém jediném majiteli firmy stalo jen proto, že podle žalobcových názorů jsou společníky a spolumajiteli firmy. Podle čl. 15 obch. zák. jest firma kupce jednotlivce jen jménem, pod nímž obchoduje. Zemře-li kupec jednotlivec, který byl majitelem obchodního podniku, stal se podnik ovšem částí pozůstalostního jmění, ale, nebyl-li podnik dále veden dědici pod starou firmou jest bez významu, že firma nebyla v obchodním rejstříku vymazána; je právě jen jménem, pod nímž zesnulý kupec provozoval obchody; jméno to se nemůže státi předmětem práv a závazků, tedy ani předmětem sporu. Dovolatel jen tvrdí, že žalovaná firma dosud trvá, že úmrtím J. F. Sch-a nezanikla, a že se dědici J. F. Sch-a stali, společníky a spolumajiteli firmy. Než toto tvrzeni nemá opory ani ve spisech, ani ve zjištěních rozsudků nižších stolic. Naopak správně posoudil odvolací soud spornou věc v této otázce po právní stránce, shledav v pravdě nedostatek způsobilosti býti procesní stranou, třebaže nesprávně mluví o nedostatku pasivního oprávnění žalované firmy. Pokud dovolatel uvádí okolností v řízení na soudě prvé stolice nepřednesené, že dědicové po J. F. Sch-ovi dále vedou podnik firmy po úmrtí jediného jejího majitele, a pokud tvrdí okolnosti z projednacího protokolu (§ 215 c. ř. s.) nezjevné a dokonce doslovu rozsudku soudu prvé stolice, v této části nenapadeného, (slova »a žalobce ani netvrdil, že by žalovaní snad podle čl. 85 obch. zák. živnost zesnulého jako společníci dále provozovali«) odporující, musí tyto vývody jako novoty v dovolacím řízení podle § 504 c. ř. s. nepřípustné zůstati nepovšimnuté. Ostatně musí podle čl. 22 obch. zák. ten, kdo dědictvím nabude obchodu a chce jej provozovati pod dosavadní firmou, míti k tomu výslovné svolení všech dědiců. To dovolatel ani netvrdil, natož dokazoval. Není tedy odvolací řízení neúplné z důvodu, že se odvolací soud neobíral těmito okolnostmi, a otázkami a že po této stránce neprováděl důkazy dovolatelem ani přesně neuvedené. Dovolacím důvodem podle čís. 3 § 503 c. ř. s. napadá dovolatel závěry napadeného rozsudku, že sedm »spolužalovaných« — jak píše — nejsou společníky firmy J. F. Sch., že firma jednotlivce zanikla úmrtím kupce jednotlivce, že taková firma nemá právní osobnosti, jež by mohla existovati vedle osobnosti fysické, a že bylo na dovolateli, by tvrdil a dokázal, že dědici dále vedou obchod a podnik zesnulého kupce jednotlivce pod společnou firmou a na společný účet, a že takto utvořili veřejnou společnost obchodní, a že dovolatel neuvedl okolnosti, z nichž by vše to vyplývalo. Nejde o uplatněný dovolací důvod, neboť napadené závěry jsou naveskrze právními závěry, jichž správnost lze přezkoumati jen v rámci dovolaciho důvodu čís. 4 § 503 c. ř. s. V této příčině je závažné, že by ke zcizení obchodního podniku firmy J. F. Sch. bylo zapotření souhlasu všech dědiců, jehož by také bylo zapotřebí k vlastnickému převodu nemovitostí náleževších jedinému vlastníku firmy, že k tomu projevy jednotlivých dědiců o sobě nepostačují. Třebaže principálovou smrtí prokura o sobě nezaniká, v souzeném případě nemůže se dovolatel odvolávati na ustanovení čl. 54 odstavec druhý obchodního zákona, ano mu bylo známo, že kupec jednotlivec J. F. Sch. zemřel, čímž jeho firma ve skutečnosti zanikla, nehledí-li se ovšem k ustanovení čl. 42 druhý odstavec obch. zák., podle něhož se prokuristova plná moc nevztahuje na zcizení nemovitostí nebo dokonce celého továrního podniku, a nehledí-li se k ustanovení čl. 44 obch. zák., podle něhož musí prokurista k podpisu firmy připojiti dodatek vyjadřující prokuru, což však z dopisu ze dne 19. listopadu 1927, na který se dovolatel odvolává, není zjevno. Ani dovolací důvod podle čís. 4 § 503 c. ř. s., pokud je proveden po žákonu, pokud se dovolatel neuchyluje od odvolacích zjištění a pokud nebuduje na novotách v dovolacím řízení nepřípustných, není opodstatněn. Jest vycházeti ze žalobního žádání, podle něhož, jak správně dovodil odvolací soud, je žalována firma J. F. Sch. zastoupená sedmi spolužalovanými jako společníky a majiteli továrny, že tito spolužalovaní byli jen proto žalováni, poněvadž podle žalobcova pojetí představují firmu a poněvadž jii zavázali svými právními jednáními. ž;e žalobní toto žádání neobstojí, odůvodnil již správně odvolací soud a postačí, poukázati k jeho správným důvodům. Pokud se dovolatel domáhá druhým eventuálním návrhem dovolacím odsouzení žalované firmy a tří »spolužalovaných« Ing. Františka Sch-a, Ervina Sch-a a Oskara Sch-a k zaplacení zažalované částky, solidárně a pokud se domáhá třetím eventuálním návrhem dovolacím odsouzení oněch tří spolužalovaných Ing. Františka Sch-a, Ervina Sch-a a Oskara Sch-a k zaplacení zažalované částky, nevychází ze žalobního žádání, mění je, což bylo již v odvolacím řízení podle § 483 třetí odstavec c. ř. s. nepřípustné, d zůstává podle téhož ustanovení a podle § 513 c. ř, s. nepřípustným i v dovolací stolicí. Neboť nežaloval spolužalované osobně, nýbrž žaloval je jako společníky zažalované firmy a nynější majitele továrny, žaloval je jen v poměru a z poměru jich k žalované firmě, a z tohoto poměru nelze ze sedmi oprávněných právních nástupců zesnulého kupce jednotlivce vyřaditi a zažalovati jen tři tyto nástupce. Dovolání se neprávem také domnívá, že, když vyšlo najevo, že žalovaná firma v době podání žaloby již neexistovala, mělo řízení býti prohlášeno zmatečným. Tím má na mysli i odmítnutí žaloby. Ani v tom nelze mu dáti za pravdu. Dovolatel zažaloval firmu nejen jako takovou, nýbrž i ve spojitosti za ni prý jednající a ručící společníky a právní nástupce zesnulého kupce jednotlivce v této jejich vlastnosti jako solidárně ručící, tedy zažaloval firmu jako dosud existující, smrtí jejího jediného majitele neodumřevší právní osobnost, ó čemž musilo býti rozhodováno.

Citace:

Čís. 10162. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 392-396.