Čís. 10336.

Kdo dal zabaviti věc v mezích svých práv, není vlastníku zodpověděn za škodu tím vzešlou, leč že by vlastník prokázal, že vymáhající věřitel provedl zabavení jen obmyslně, by vlastníka poškodil. Mohl-li býti vymáhající věřitel bezelstně přesvědčen, že zabavená věc nepatří třetí osobě, nýbrž jeho dlužníku, nebyl povinen dodatečně zrušiti již povolenou exekuci, ani když byla na něho podána vylučovací žaloba.
(Rozh. ze dne 21. listopadu 1930, Rv I 1792/29).
Veda exekuci k vydobytí peněžité pohledávky proti žalobcovu bratru, dal žalovaný zabaviti koně. Spor o vyloučení koně z exekuce žalobce proti žalovanému vysoudil. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalovaném náhrady škody, jež mu vzešla zabavením koně. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto důvodů:
Pokud jde především o dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§ 503 č. 4 c. ř. s.), nelze přisvědčiti dovolateli, že žaloba byla neprávem zamítnuta nižšími soudy. Jest nesporno, že žalovaný měl proti žalobcovu.bratru Josefu J-ovi vykonatelnou pohledávku 1000 Kč s přísl. podle rozsudku ze dne 28. prosince 1925 a že dne 2. listopadu 1926 provedl k vydobytí této vykonatelné pohledávky na dobytčím trhu v T. exekuci, při níž byl zabaven sporný kůň. Podle § 253 ex. ř. lze zabavili jen hmotné věci, jež má dlužník ve své moci. A tu dovodily nižší soudy zcela správně ze zjištěných skutečností, že sporný kůň byl v době zabavení v moci dlužníka. Stalo se proto zabavení to právoplatně po zákonu. Jednal tudíž žalovaný, dav sporného koně zabaviti, v mezích svých práv a nemůže podle § 1305 obč. zák. býti zodpovědný za škodu žalobci jako vlastníku koně zabavením vzniklou, leč že by žalobce prokázal podle § 1295 odstavec druhý obč. zák., že zabavení provedl žalovaný jen v úmyslu, by žalobce poškodil. To však žalobce ni netvrdil, tím méně prokázal a není proto jeho nárok na náhradu škody jemu ze zabaveni koně prý vzešlé opodstatněn. Pokud žalobce v dovolání tvrdí, že žalovaný věděl nebo věděli musil v době zabavení, že zabavuje cizí věc, ocitá se v rozporu se zjištěními nižších soudů, podle nichž teprve po zabavení přiběhl žalobce a ukazoval žalovanému dobytčí pas s tím, že kůň jest jeho. Tato okolnost nemohla již nic změniti na pravoplatně provedeném zabavení a žalovaný nebyl povinen, by ihned tehdy na trhu po zabavení koně otázku žalobcova vlastnického práva řešil, najmě an mohl důvodně míti v tomto směru podezření, ježto jeho dlužník je bratrem žalobce a ukazovaný mu pas byl vystaven teprve na trhu. Byl proto žalovaný oprávněn ponechati rozřešení této otázky rozepři podle § 37 ex. ř. Z téhož důvodu nebyl žalovaný povinen v souzeném případě dodatečně exekuci již provedenou zrušiti, obdržev dopisy právního žalobcova zástupce, by exekuci zrušil, ani když na něho byla podána vylučovací žaloba, neboť za vylíčeného stavu věci mohl býti žalovaný bezelstně přesvědčen, že sporný kůň nepatří žalobci, nýbrž jeho dlužníku, žalobcovu bratru (srov. rozh. čís. 4632, 5936 sb. n. s.). Ježto tudíž žalovaný jednal jen v mezích svého práva, není práv podle § 1305 obč. zák. ze škody, která žalobci vzešla zabavením koně a nevyloučením jeho z exekuce.

Citace:

č. 10336. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 749-750.