Č. 13055.
Policejní věci: 1. československý státní občan smí překročiti hranice jen s cestovním pasem vyhovujícím zákonu č. 55/1928 Sb. nebo — za určitých podmínek — s pohraničním průkazem podle vyhlášky min. vnitra č. 66/1928 Sb. — 2. Určení způsobu trestu za přestupky podle zákona č. 55/1928 Sb. a jeho výše je v mezích zákonné sazby trestní ponecháno úřadu.
(Nález z 12. listopadu 1937 č. 2307/35-4.)
Věc: Jiří B. v Libštejně proti rozh. zem. úřadu v Praze z 16. ledna 1935 o přestupku zákona o cestovních pasech.
Výrok: Stížnost se zamítá.
Důvody: Nálezem okr. úřadu v Chebu z 16. října 1934 byl st-l uznán vinným přestupkem § 1 zákona z 29. března 1928 č. 55 Sb., jehož se dopustil překročením státní hranice 24. září 1934, aniž se mohl vykázati platným osvědčením jej k tomu opravňujícím, a byl mu pro tento přestupek uložen podle § 12 cit. zákona trest vězení v trvání 14 dnů.
Zem. úřad v Praze nař. rozhodnutím nevyhověl odvolání obviněného, poněvadž skutková podstata přestupku kladeného mu za vinu byla prokázána seznáním stráže a jeho vlastním doznáním. K vývodům odvolání podotkl zem. úřad, že skutková podstata přestupku § 1 zákona je dána již překročením hranic bez platného cestovního pasu nebo jiného povolení. K tvrzení, že úřad je povinen nejprve v tomto případě uložiti pokutu peněžitou, trest vězení však jen pro případ nedobytnosti pokuty, prohlásil pak žal. úřad, že v daném případě má úřad volnost uložiti buď pokutu nebo trest na svobodě. Jednaje o stížnosti, vycházel soud z těchto úvah:
Proti výroku žal. úřadu o vině je ve stížnosti formulována jen námitka nezákonnosti, kterou st-l spatřuje v mylném výkladu § 1 zákona č. 55/1928 Sb., pro jehož přestoupení byl potrestán. Dovozuje, že podle tohoto ustanovení je cestovního výkazu zapotřebí jen tenkráte, jestliže čsl. státní občan překročí hranici a v cizině cestuje, že tedy pouhé přestoupení hranice bez pasu nezakládá ještě žádný přestupek, jestliže se současně v cizině necestuje, a že tedy v daném případě, třebaže st-l hranici překročil, avšak v cizině necestoval, nýbrž jen způsobem — sankcionovaným v čl. 15 vyhlášky min. vnitra č. 66/1928 Sb. — po několik málo hodin v sousední bavorské obci poseděl a popil a pak se ihned opět vrátil, není dána skutková podstata přestupku cit. zák. ustanovení. Námitka tato spočívá na nesprávném pojetí cit. zák. ustanovení. V předpisu, že čsl. státní občané smějí překročiti hranici a cestovati v cizině jen s cestovními pasy, nemá spojka »a«, na niž st-l klade důraz, smysl komulativní. jaký jí st-l přikládá, nýbrž smysl disjunktivní. To znamená, že čsl. státní občan potřebuje cestovního pasu jak k překročení hranic, tak i k cestování v cizině. Opačný výklad byl by v přímém rozporu se základním posláním instituce cestovních pasů, jež přece slouží v prvé řadě k tomu, aby stát mohl vykonávati vliv na překračování státních hranic svými občany a na kontrolu jeho.
Pokud by však st-l svojí poznámkou, že se zdržel jen několik málo hodin v sousední bavorské obci způsobem sankcionovaným v čl. 15 vyhlášky min. vnitra č. 66/1928 Sb., chtěl snad dovozovati, že touto vyhláškou byla připuštěna výjimka z cit. zákonného ustanovení v ten smysl, že k takto kvalifikovanému překročení hranic a pobytu v cizině není třeba vůbec žádného úředního výkazu, byla-li i tato námitka bezdůvodná, neboť cit. vyhláškou nebyla — a podle její právní povahy ani nemohla — takováto výjimka býti stanovena. Touto vyhláškou byl přísný předpis cit. zákona zmírněn jen v tom směru, že v případech zde vytčených není třeba cestovního pasu, nýbrž stačí pouhý průkaz, resp. osvědčení zde blíže popsané. Neměl-li však st-l, jak sám doznává, ani takovéhoto průkazu, resp. osvědčení, pak ani z cit. vyhlášky nemůže pro svoji beztrestnost nic dovozovati.
Všechny ostatní námitky jsou ve stížnosti formulovány jako námitky proti uloženému trestu.
Po této stránce dlužno nejprve zdůrazniti, že podle § 12 zákona č. 55/1928 Sb. trestají se přestupky tohoto zákona trestem na penězích nebo trestem na svobodě. Není tu tedy úřadu — jako v některých jiných zákonech —uloženo, aby primárně uložil trest peněžitý a trest na svobodě teprve subsidiárně pro případ nedobytnosti jeho. To znamená tedy, že volba druhu trestu je ponechána volné úvaze úřadu. Ježto pak zákon sám nestanoví směrnice, kdy má úřad zvoliti trest na svobodě a kdy trest peněžitý, ani z jeho ustanovení takovéto směrnice vyčisti nelze, není také možno zkonstruovati právní nárok obviněného, aby v konkrétním případě úřad zvolil ten či onen druh trestu. Nepřísluší-li však straně takovýto právní nárok, pak také provedenou volbou nemůže býti zasaženo do subjektivních práv této strany a chybí proto i v daném případě nezbytný předpoklad § 2 zákona o nss č. 164/1937 Sb., aby nss mohl nař. rozhodnutí v tomto směru přezkoumati.
Zbývají tedy jen námitky proti výši uloženého trestu. Leč v tomto směru zastává nss konstantně a ve shodě se svým nálezem Boh. A 988/21 právní názor, že tento soud může se zabývati výtkami proti výměře trestu jen potud, pokud výměra ta se nestala v mezích trestního předpisu, a nemůže zkoumati hodnocení přitěžujících a polehčujících okolností. Bližší určení trestu uvnitř zák. sazby, pro něž směrodatný jsou momenty přiměřenosti a vhodnosti, musí býti ponecháno úřadu. Ježto v daném případě st-l nevytýká, že trest jemu přisouzený překročuje hranici podle cit. zák. ustanovení přípustnou, nemohl se soud zabývati ani námitkami namiřenými proti výši st-li přisouzeného trestu.