Č. 12958.

Pojišťovací právo: 1. Podle § 21 min. nař. č. 4790/1917 (R. T. č. 633/1917) neplyne ručební závazek nástupce v podniku z fakta provozu, nýbrž z fakta objektivní totožnosti podniku jím provozovaného s podnikem předchůdcovým, není k tomu třeba převodu vlastnictví. — 2. Uvedený ručební závazek není závislý na tom, aby nástupce nabyl podniku bezprostředně po původním dlužníku, t. j. bez časové mezery. — 3. * Pracovními prostředky, jež jsou jedním z kriterií totožnosti podniku jakožto předpokladu ručebního závazku podle § 21 min. nař. č. 4790/1917, je rozuměti vedle prostředků věcných i provozní personál. — 4. * S hlediska téže normy není však totožnosti závodu (živnosti hostinské) na závadu, byl-li personál zcela neb částečně vyměněn, jen když nenastala podstatná změna ve způsobu a rozsahu provozu.
(Nález z 1. července 1937 č. 13484/37.)
Prejudikatura: ad 1. Boh. A 6766/27, 7565/28, 9048/31, ad 2. Boh. A 9048/31, ad 3. Boh. A 12922/37. Věc: Spišská úvěrní banka, úč. spol. v Levoči, proti rozh. zem. úřadu v Bratislavě z 21. března 1934 o ručení za úrazové příspěvky.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Zem. úřadovna pro pojišťování dělníků na Slovensku v Bratislavě vydala 1. března 1932 vůči Spišské úvěrní bance, akc. spol. v Levoči, záruční platební výměr na základě § 21 min. nař. č. 4790/1917, týkající se dlužných úrazových příspěvků, předepsaných za léta 1929 a 1930 firmě Jan V., restaurant »Grandhotel« ve Starém Smokovci, v úhrnné částce 2173 Kč s příslušnými úroky.
K odvolání Spišské úvěrní banky v Levoči zem. úřad v Bratislavě potvrdil nař. rozhodnutím záručný platební výměr z těchto důvodů: Nástupnický poměr podle § 21 min. nař. č. 4790/1917 předpokládá po stránce subjektivní vlastnost podnikatele, po stránce objektivní totožnost podniku, t. j. živnostenského odvětví, místa, rozsahu a způsobu provozu. Vlastnost podnikatele jest u odvolatele nesporná. Náležitosti po stránce objektivní jsou taktéž dány: Podnik předchůdcův byl v týchž místnostech jako podnik odvolatelčin. Podnikové zařízení starého podniku přešlo na nástupce odkoupením vnitřního zařízení z veřejné dražby. Námitka, že předchůdce po skončení nájemního poměru propustil všechen personál a nástupce začal podnik provozovati s úplně novým personálem, je při posouzení poměru nástupnického právně bezvýznamnou, ježto tu rozhoduje jediné moment technický. Že odvětví a způsob provozu jsou totožné, resp. podobné, je zřejmo z toho, že jak předchůdce, tak i odvolatel provozují touž živnost. Nejde tedy o podnik nový, ale o pokračování podniku dřívějšího.
Stížnost, kterou podala Spišská úvěrní banka v Levoči k nss na toto rozhodnutí, vytýká vadnost řízení i nezákonnost.
Jako vadu řízení namítá stížnost především nesprávnost, pokud se týče neúplnost zjištění skutkového stavu vzhledem k tomu, že rozhodnutí žal. úřadu uvádí mezi skutečnostmi, z nichž dovozuje totožnost podniku ručitelova s podnikem dlužníkovým, i onu, že »podnikové zařízení starého podniku přešlo na nástupce odkoupením vnitřního zařízení ve veřejné dražbě«; ve skutečnosti, jak stížnost uvádí, měl dřívější podnikatel vnitřní zařízení jen v užívání a zařízení to bylo již tehdy ve vlastnictví st-lčině. Tuto námitku neshledal však nss důvodnou, uváživ, že skutečnost, komu náleželo restaurační zařízení podniku v době, kdy podnik provozoval původní dlužník, a jakým způsobem ho nabyla st-lka, je z právního hlediska irelevantní, je-li — jako v tomto případě — nesporno, že téhož restauračního zařízení, jak ho používal původní dlužník, používala po něm dále i st-lka při pokračování v provozu téhož podniku, neboť ručební závazek nástupce v podniku neplyne z fakta převodu, nýbrž z fakta objektivní totožnosti podniku jím provozovaného, převodu vlastnictví k tomu potřeba není (srov. Boh. A 6766/27, 7565/28, 9048/31). Nelze proto uznati, že by z toho důvodu, že žal. úřad nerozhodnou okolnost nesprávně zjistil, bylo rozhodnutí jeho stiženo podstatnou vadou řízení, jež by jediné podle § 6 zákona o ss mohla vésti ke zrušení rozhodnuti. — Stížnost dále vznáší námitku vadnosti řízení z toho důvodu, že žal. úřad nezabýval se časovou disparitou mezi datem uzavření podniku Jana V. (dne 30, října 1930) a otevřením podniku st-lčina (15. prosince 1930). Skutečnost, že nebyl vzat žal. úřadem v úvahu tento nedostatek časové kontinuity, uplatňuje stížnost současně také jako důvod nezákonnosti rozhodnutí žal. úřadu. O námitce, v obou jejích směrech, uvážil soud takto: St-lka v odvolacím řízení skutečně poukázala na časovou disparitu mezi datem uzavření podniku dlužníkova a otevření svého podniku. Jestliže žal. úřad, který ve svém rozhodnutí tam, kde reprodukuje vývody st-lčiny v opravném řízení správním, o této námitce výslovně se nezmínil, spokojuje se povšechným konstatováním, že námitky vznesené st-lkou nemožno uznati za opodstatněné, učinil tak jistě jen z toho důvodu, že námitce té nepřikládal významu, a to právem. Nss se zabýval touto otázkou již v několika svých nálezech, kde vyslovil, že ručební závazek nástupce v podniku není závislý na tom, aby nabyl podniku bezprostředně po původním dlužníku, t. j. bez časové mezery (srov. nálezy z 13. prosince 1928 č. 15957/27 a ze 7. února 1931 č. 1854 Boh. A 9048, jednající o ručební povinnosti na základě ustanovení § 21 min. nař. č. 4790/1917 1). Jeví se tudíž námitka stížnosti, pokud vytýká jako vadu řízení, že žal. úřad se ve svém rozhodnutí nezabýval výslovně námitkou st-lčinou, bezdůvodnou, neboť nelze nahlédnouti, že by tím byla st-lka dotčena ve svých subjektivních právech, což ostatně ani stížnost k nss netvrdí, a že by šlo tudíž o podstatnou vadu řízení s hlediska § 6 zákona o ss.
Vzhledem k shora vylíčenému právnímu názoru, na němž nss trvá i v tomto případě, odkazuje podle § 44 jedn. řádu, pokud jde o bližší jeho odůvodnění, k cit. svým nálezům, jeví se stížnost bezdůvodnou, i pokud vytýká jako nezákonnost, že žal. úřad, aplikuje cit. normu o ručebním závazku na daný případ, nevzal v úvahu i onu vytýkanou časovou disparitu mezi uzavřením a novým otevřením restauračního podniku. —
Stížnost konečně vytýká jako nezákonnost, že žal. úřad uvažuje, je-li tu dána podmínka totožnosti podniku s hlediska ručebního závazku, nezhodnotil správně skutečnost, že podnik st-lčin je provozován s personálem úplně novým. O tom bylo uváženo takto:
Žal. úřad nepřiznal námitce sem směřující významu z toho důvodu, že »rozhoduje jediné moment technický«, čemuž je podle toho, co v předchozím odstavci důvodů nař. rozhodnutí jest uvedeno, rozuměti tak, že předpokladem ručení je jediné objektivní totožnost, jak ji nař. rozhodnutí v předchozí větě ve shodě s judikaturou tohoto soudu vyložilo. Nss zastává ve své konstantní, zčásti již vpředu citované judikatuře právní názor, že nutnou podmínkou totožnosti podniku je vedle identity živnostenského odvětví a místa provozu, aby táž hospodářská činnost byla provozována týmiž pracovními prostředky. Pracovními prostředky je vedle prostředků věcných, zajisté i personál podniku, neboť není důvodu, proč by měl býti vylučován z pojmu pracovních prostředků, když u některých podniků (na př. s výrobou ruční) svým významem složka zaměstnanecká převažuje při určení způsobu podnikání nad věc- nými prostředky pracovními. Je-li tudíž podnik nástupcův provozován převzatým personálem (třeba jen zčásti), je tato okolnost způsobilá podepříti úsudek o tom, že v daném případe je totožnost pracovních prostředků dána. To však neplatí obráceně, t. j. tak, že by o totožnosti pracovních prostředků nebylo možno mluviti jen proto, že podnik nástupcův nepřevzal personál podniku dřívějšího. V podstatě týmiž pracovními prostředky je podnik provozován i tehdy, jestliže některá složka pracovních prostředku podniku dřívějšího se vyskytuje v podniku nástupcově ve stavu pozměněném, jen když objektivní totožnost podniku, t. j. způsob a rozsah provozu, zůstává tím nedotčen. Totožnost pracovních prostředků, jako jeden z předpokladů totožnosti podniku pro ručební závazek podle shora cit. § 21, nevyžaduje toho, aby provoz se děl právě oněmi osobami, jichž bylo používáno v závodě předchůdcově. Postačí podle shora vytyčeného pojmu »totožnosti podniku«, jestliže se závod provozuje pracovními prostředky téhož druhu, nikoli pravé oněmi, jež sloužily provozu předchůdcovu (srov. Boh. A 12922/37). Dlužno totiž zřejmě úsudek, jsou-li pracovní prostředky podniku nástupcova v podstatě shodné, činiti na základě celkového obrazu, jaký skýtá soubor pracovních prostředků dříve a nyní. Jestliže tedy stížnost se naproti tomu domnívá, že skutečnost, že personál převzat nebyl, již sama o sobě vylučuje totožnost podniku, jde o názor mylný a její námitka sem směřující nemůže zvrátiti úsudek žal. úřadu, že v daném případě postačí, že pracovní prostředky věcné byly v podstatě shodný a že nepřevzetí personálu je v tomto směru bezvýznamné.

Neuveřejněný nález z 13. prosince 1928 č. 15957/27 je v bodě, o který jde, odůvodněn v podstatě stejně jako nález Boh. A 9048/31.

Citace:

Č. 12958. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 768-771.