Č. 12996.

Pojišťovací právo. — Zaměstnanci veřejní: Stálými požitky podle § 30 zákona č. 221/1925 Sb. u zaměstnanců veřejnoprávních samosprávných korporací, jež byly ve smyslu § 212 plat. zákona č. 103/1926 Sb. postaveny na roven požitkům státních zaměstnanců, jsou požitky uvedené v § 140 odst. 2 plat. zákona.
(Nález z 6. října 1937 č. 3519/35-3.) Prejudikatura: Boh. A 11644/35.
Věc: Země Česká proti rozh. ústředního sboru Léčebného fondu veřejných zaměstnanců v Praze z 21. ledna 1935 o dodatečném předpisu pojistného.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje.
Důvody: Proti výměru okr. sboru Léčebného fondu veřejných zaměstnanců v Něm. Jablonném z 4. října 1934, jimž bylo dodatečně předepsáno pojistné za zaměstnance Zemského ústavu pro tuberkulosní děti ve Cvikově v připojeném seznamu uvedené za dobu od 1. srpna 1926 do 31. prosince 1931, podala země Česká stížnost, jíž Ústřední sbor Léčebného fondu veřejných zaměstnanců v Praze nař. rozhodnutím nevyhověl z těchto důvodů: Zaměstnanci uvedeného ústavu dostávali pravidelně výroční odměny za práce přes čas, a to pevným paušálem, s čímž mohli předem počítati, odměny tyto měly tedy charakter stálého požitku, a jest je proto zahrnouti do základu pro výpočet pojistného. Námitka, že řečené odměny měly ráz vánočních příspěvků obdobně jako vánoční příspěvek podle zákona č. 144/1930 Sb., který není podkladem pro vyměření pojistného, je bezpodstatná, ježto cit. zákon byl vydán teprve v roce 1930, kdežto předpis pojistného se týká služebních požitků zejména v době 1926—1930, tedy v době předchozí, takže nemůže se již z tohoto důvodu na poměry v době dřívější vztahovati. Rovněž je bezpodstatná námitka, že u oněch zaměstnanců sluší vyměřiti pojistné jen z určitých částek platu, ježto předpis § 140 odst. 2 plat. zákona se vztahuje jen na státní zaměstnance a rovněž i vlád. nař. o úpravě platových poměrů zřízenců a ošetřovatelů se týká ústavů státních. Na zaměstnance samosprávné je použíti při vyměřování pojistného jediné ustanovení § 30 zákona č. 221/1924 Sb., t. j. že pojistné činí 2% ze všech stálých služebních požitků; není jiného zákonného ustanovení, které by upravovalo způsobem jiným vyměřování pojistného u samosprávných zaměstnanců.
O stížnosti uvážil nss:
Stížnost stojí na stanovisku, že jednorázové mimořádné odměny nelze bráti za základ pro vyměřování pojistného, neboť i kdyby snad šlo o stálé služební požitky, tvoří dle § 140 odst. 2 plat. zákona, jímž byl § 30 zákona č. 221/1925 Sb. autenticky vyložen, základ jediné požitky tam uvedené, a to i u zemských zaměstnanců, jichž služební a platové poměry byly upraveny podle plat. zákona. Stížnosti bylo dáti za pravdu.
Otázkou, co je rozuměti »stálými požitky« ve smyslu § 30 zákona č. 221/1925, zabýval se již nss v nálezu Boh. A 11644/35 a vyslovil a odůvodnil právní názor, že jimi je rozuměti u zaměstnanců veřejnoprávních samosprávných korporací, jež byly ve smyslu § 212 plat. zákona č. 103/1926 na roveň postaveny požitkům státních zaměstnanců, požitky uvedené v § 140 odst. 2 plat. zákona. Na názoru tom setrvává soud i v tomto případě a odkazuje dle § 30 jedn. řádu pro nss č. 191/1937 Sb. na důvody cit. nálezu. K vývodům odvodního spisu žal. úřadu budiž podotčeno toto: Správnost svého názoru, že ustanovení § 140 odst. 2 zákona č. 103/1926 Sb. je změnou § 30 zákona č. 221/1925, dovozuje žal. úřad ve svém odvodním spise mezi jiným též z toho, že prý důvodová zpráva k cit. paragrafu doslove praví toto: »Ustanovení tohoto odstavce jsou změnou § 30 zákona č. 221/1925 o nem. pojištění veřejných zaměstnanců. Vyrovnávací přídavek služební a osobní přídavky nebo jiné vedlejší příjmy, třeba měly povahu trvalou, nepřicházejí pro výměru pojistného v úvahu.«
Nss nemusil se zabývati otázkou, zda by názor projevený v důvodové zprávě o povaze určitého ustanovení za všech okolností musil sloužiti za podklad při výkladu příslušného předpisu, a to již proto, že důvodová zpráva k zákonu č. 103/1926 (Tisk č. 100) vůbec neobsahuje passus, na nějž se odvodní spis odvolává. Tato důvodová zpráva praví k §§ 138—140 toliko: »Těmito paragrafy unifikují se dosud platná ustanovení, a to zněním přesnějším, jímž se odstraňují dosavadní pochybnosti, které při výkladu příslušných ustanovení vzcházely.« Text v odvodním spise citovaný jako text důvodové zprávy čerpá žal. úřad patrně z komentovaného vydání plat. zákona ve Sborníku služebního a platového práva státních a jiných veřejných zaměstnanců (řídí Dr. Richard Holl a Dr. Vladimír Horák), kde ovšem text ten jest uveden na stránce 286; avšak tu jde o právní názor autorů a nikoliv o důvodovou zprávu (viz Boh. A 12497/36).
Odvodnímu spisu je přisvědčiti potud, pokud poukazuje k tomu, že plat. zákon se vztahuje přímo jen na zaměstnance v něm jmenované a že veřejnoprávní korporace nejsou nuceny práva a nároky svých zaměstnanců postaviti na roven právům a nárokům zaměstnanců státních, ale nesmějí jim toliko přiznati větší práva, takže se mohou vyskytnouti případy, kde práva a nároky zaměstnanců veřejnoprávních korporací jsou nižší než zaměstnanců státních, a pak se pojistné vyměřuje z jiného základu. Pak ovšem nebyla provedena ekviparace podle § 212 plat. zákona, což právě je pokládati za rozhodné kriterium pro použití předpisu § 140 odst. 2 plat. zákona.
Odvodní spis sice sám uznává, že »mezi pojištěním pensijním a pojištěním nemocenským nelze položití rovnítko«, avšak poukazuje k tomu, že žádná samosprávná korporace ještě netvrdila, že by nebyla povinna platiti vyšší pojistné než podle § 165 plat. zákona, a dále k tomu, že by zaměstnanci měli býti pensijně pojištěni u příslušných státních pensijních fondů, kdežto většina je pojištěna u Všeobecného pensijního ústavu. Nss nemohl shledati, že by z těchto úvah něco pro daný spor plynulo. Upravila-li samosprávná korporace pensijní zaopatření svých zaměstnanců tím způsobem, že je pojistí u Všeobecného pensijního ústavu, nejde o ekviparaci s pensijními nároky státních zaměstnanců a platí pak stran vyměřování pojistného zákon o pensijním pojištění.
Poukazuje-li odvodní spis konečně k tomu, že naprostá ekviparace pojištěnců Léčebného fondu by nenastala, ani kdyby názoru st-lky bylo dáno za pravdu, protože celá řada obcí a okresů neupravila požitky svých zaměstnanců obdobně podle plat. zákona, takže u těchto beze sporu nemůže býti obdoba § 140 plat. zákona vůbec uplatňována, jde zcela mimo, neboť nss nikterak nestojí na stanovisku, že pro všechny samosprávné zaměstnance platí ustanovení § 140 odst. 2 plat. zákona, nýbrž výslovně v cit. nálezu jedná jen o případě, kde parifikace dle § 212 plat. zákona byla provedena. Konečně není předmětem sporu, jak se věc má u samosprávných zaměstnanců, podléhajících pojištění dle zákona o soc. pojištění.
Ježto pak je nesporno, že země Česká provedla ekviparaci požitků zaměstnanců, o které jde, podle § 212 plat. zákona, jeví se nař. rozhodnutí, vybudované na mylném právním názoru, nezákonným.

Citace:

č. 12996. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 859-862.