Č. 12767.
Školství: Ustanovení čl. 6 zákona č. 251/1922 Sb. o služebních poměrech učitelstva veřejných škol národních nezavazuje samostatný školní okres (§ 22 čes. zákona o dozoru ke školám č. 17/1873 z. z.), aby při úpravě odměn za přespočetné hodiny, která jde co do výše odměn nad zákonnou míru, upravil současně stejně i odměny za čestné.
(Nález z 8. února 1937 č. 10786/37.) Věc: Ludvík F. v Praze proti rozh. min. škol. a nár. osvěty v Praze z 14. prosince 1933 o odměně za přespočetné hodiny.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Městská rada hlav. města Prahy se 13. června 1930 usnesla, aby z příslušné rozpočtové položky byly vyplaceny za prvé pololetí školního roku 1929/30 odměny za přespočetné hodiny na občanských školách, čítajíc v to i 4. ročníky, po 300 Kč pro učitelky ženských ručních prací, po 400 Kč pro ostatní učitelstvo, resp. po 100 Kč za hodiny vzniklé započtením cest, avšak bez rozlišování předmětů naukových a nenaukových s podmínkou, že vyučování předmětům vyžadující zvláštní kvalifikace bude honorováno až do povinného maximálního úvazku sazbami dosavadními (Kč 120, resp. 100 ročně), a s dodatkem, že eventuální diference mezi odměnami podle této provisorní úpravy, která je dobrovolná a pro budoucnost nezávazná, a mezi odměnami podle dosavadních pravidel budou jednotlivcům na jejich přihlášky nahrazeny.
Přípisem z 25. ledna 1933 žádalo ředitelství obecné a měšťanské dívčí školy v Praze 7. U Studánky za poukaz platu za přespočetné hodiny v 1. pololetí školního roku 1932/33 pro st-le jakožto učitele československého náboženství, podávajíc současně městskému výboru škol. v Praze zprávu, že st-l vyučoval na obecných a měšťanských školách U Studánky celkem 20 hodin týdně a na školách měšťanských na Maninách celkem 4 hodiny týdně a vykonal do škol posléze zmíněných dvě cesty týdně, což při vzdálenosti 2.7 km činí dohromady (tam a zpět) 10.8 km čili 3 hodiny, takže vykazuje celkem 27 hodin týdně, z toho 3 hodiny týdně přespočetné.
Městský školní výbor poukázal výměrem z 2. března 1933 st-li jako odměnu za přespočetné hodiny za dobu od 1. září 1932 do 31. ledna 1933 částku 100 Kč ročně za každou týdenní hodinu přespočetnou vznikající započtením cest do učební povinnosti, celkem za 3 týdenní přespočetné hodiny vznikající započtením cest. St-lovu rozkladu místní škol. výbor výměrem z 24. března 1933 nevyhověl.
Odvolání st-lovo proti tomuto výměru bylo v pořadí správních stolic zamítnuto nař. rozhodnutím.
Rozhoduje o stížnosti vznesené do tohoto rozhodnutí řídil se nss těmito úvahami:
Na sporu před žal. úřadem byla otázka, zda obec hlav. města Prahy dotkla se nezákonným způsobem práv st-le jako zvláštního učitele náboženství na veřejných školách národních tím, že upravujíc usnesením svého zástupčího orgánu z 13. června 1930 odměny za přespočetné hodiny učitelstva škol těch vyšší mírou, než vyplývá ze zákona (čl. 5 zákona č. 251/1922 Sb.), určila, aby přespočetné hodiny, jež vzniknou zápočtem cest učitelů ustanovených při několika školách do učební povinnosti, byly odměňovány u všech kategorií učitelstva jen ve výši určené čl. 6 cit. zákona. Žal. úřad zodpověděl otázku tu záporně v podstatě v úvaze, že st-1 neměl nároku na vyšší odměnu, než která plyne z použití čl. 6 ve spojení s čl. 5 zákona č. 251/1922 Sb., a že proto výměr městského škol. výboru opírající se o zmíněné usnesení, jež tuto míru mu zachovalo, do jeho subjektivních práv vsáhnouti nemohl. St-l naproti tomu namítá, poukazuje na znění čl. 6 cit. zákona, podle něhož se hodiny vzniklé zápočtem cest počítají jak do největší výměry hodin podle čl. 5, tak do výměry hodin rozhodné pro velikost požitků podle §§ 5—7, že hodiny, vzniklé započtením cest, nutno klásti na roveň řádným pravidelným hodinám Vyučovacím a jako takové je honorovati. Podle toho má stížnost zato, že honoruje-li školská obec přespočetné hodiny svého učitelstva národních škol mírou vyšší, než vyplývá ze zákona, nesmí činiti co do honorování jich rozdíl podle důvodu, pro který k nim došlo, a musí všechny přespočetné hodiny, ať vzniknou z jakéhokoli titulu, odměňovati stejnou výší. Stížnost se mýlí.
Hlav. město Praha tvoří o sobě podle § 22 zákona č. 17/1873 z. z. čes. a zákona č. 85/1850 z. z. čes. samostatný škol. okres. Městům tvořícím o sobě škol. okres, přísluší podle § 27 zákona o dozoru ke školám č. 17/1873 ve znění zákona č. 46/1890 z. z. čes. »obstarávati správu veřejného školnictvk a zejména též starati se o plat učitelstvu, dávati mu osobní příplatky, odměny a výpomoci atd. Platy učitelstva veřejných škol národních jsou upraveny jak co do druhu, tak co do výše všeobecnými zákony školskými a normami na základě jich vydanými (srov. na př. zákon o právních svazcích učitelstva č. 86/1875 z. z. čes., zákon č. 274/1919 Sb., č. 251/1922 Sb. a č. 104/1926 Sb.). Tyto platy je tedy povinna i obec pražská poskytovati svému učitelstvu. K příznivější úpravě platové zákony obec nepřidržují. Z toho však neplyne, že by obec nemohla závazným způsobem poskytovati svému učitelstvu platová nadlepšení. Jde jenom o to, je-li při této úpravě, pokud se týká odměn za práci učitelskou, která sice souvisí s učitelstvím, není však vlastním udílením vyučování, omezena platným právním řádem a v jakém směru. Stížnost má zato, že omezení to je dáno při výměře odměn za přespočetné hodiny předpisem čl. 6 zák. č. 251/1922 Sb., a to po té stránce, že odměny ty musí býti stejně vysoké ať je důvod, který má v zápětí překročení normální míry vyučovací povinnosti, jakýkoli. Neprávem.
Jak patrno ze znění čl. 6 ve spojení s čl. V zákona č. 251/1922 Sb., upravuje zákon předpisy těmi otázku náhrady čestného učitelů veřejných škol národních ustanovených při několika školách a činí to tak, že vpočítává cestu určitým způsobem do učební povinnosti. Je pravda, že tyto cesty odměňuje stejně jako hodiny, jež vznikly vyučováním nad normální míru vyučovací povinnosti. Leč v tom nelze po názoru soudu spatřovati kodifikaci zásady, že školní obec nesmí určiti, upravujíc nad zákon odměňování služebních úkonů učitelstva veřejných škol národních, jež způsobují překročení normální míry vyučovací povinnosti, výši odměn různě podle povahy toho kterého úkonu, resp. že by honorování takové musilo míti v zápětí stejné honorování čestného, o němž mluví čl. 6 zákona č. 251/1922 Sb.
Správnost tohoto názoru podporuje úvaha, že předpis čl. 6 zákona č. 251/1922 Sb. je předpisem speciálním, který upravuje toliko jednu z otázek personálního práva učitelského, a že proto již pro tuto jeho singulární povahu nelze zásadu, na které je vybudován, zevšeobecňovati a rozšiřovati na úpravu otázek třeba podobných, přece však ve své podstatě od úpravy čl. 6 cit. zákona se lišících. Nelze tedy vyčísti z čl. 6 zákona č. 251/1922 Sb. právní pravidlo, které by zavazovalo školní obec (samostatný školní okres), aby při úpravě odměn za přespočetné hodiny, která jde co do výše odměn nad zákonnou míru, upravila současně i stejné odměny za čestné. Nečelí proto zmíněné usnesení proti zvláštním učitelům náboženství a neupravuje jednostranně přespočetné hodiny. Nemohla se proto ani úprava hlav. města Prahy z 13. června 1930 dotknouti subjektivních práv st-lových a neporušil žal. úřad zákon, zamítl-li nař. rozhodnutím odvolání st-lovo, jež hájilo opačný názor.