Č. 12960.

Domovské právo: * K započetí desetiletého vydržecího pobytu v obci podle § 2 dom. nov. č. 222/1896 ř. z. nestačilo, že se osoba povolaná za světové války k činné službě vojenské po dobu své dočasné dovolené do obce té přestěhovala.
(Nález z 2. července 1937 č. 12839/37.)
Prejudikatura: Boh. A 5349/26, 10385/33, 11776/35.
Věc: Město Milevsko proti rozh. zem. úřadu v Praze z 14. června 1934 o domovské příslušnosti Františka H.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Obec. zastupitelstvo města Milevska zamítlo usnesením z 13. května 1925 žádost obce Bezmíře z 9. března 1925 za přijetí Františka H., roku 1882 v Praze narozeného, s jeho rodinou do svazku domovského obce Milevska na základě 10letého pobytu podle zákona č. 222/1896 ř. z., a to z toho důvodu, že František H. v den podání žádosti za jeho přijetí nebydlil v Milevsku 10 roků.
Okr. úřad v Milevsku uznal výměrem z 15. dubna 1926, že František H. svým pobytem v Milevsku nabyl nároku na přijetí do svazku domovského v Milevsku a že domovským právem do Milevska přísluší. Odvolání, jež z výměru toho podala stěžující si obec, žal. úřad nař. rozhodnutím nevyhověl. Jednaje o stížnosti podané na toto rozhodnutí, vycházel soud z těchto úvah:
Na sporu jest otázka, zda František H. nabyl podle § 2 zákona č. 222/1896 ř. z. nároku na výslovné přijetí do domovského svazku obce Milevska tím, že po deset let, jež předcházela žádosti, kterou obec Bezmíř nárok ten vůči obci Milevsku uplatnila, se v této obci dobrovolně a nepřetržitě zdržoval.
Nesporné je, že až do r. 1914 František H. měl svoje řádné bydliště v obci (resp. tehdejší osadě) Bezmíři, že z této obce při vypuknutí světové války r. 1914 nastoupil službu vojenskou, kterou nepřetržitě konal až do r. 1916 (či snad až do r. 1918, jistě však déle než do konce r. 1915), že v této době se jeho manželka s dětmi přestěhovala do Milevska, a že František H., jakmile byl z vojenského služby propuštěn, se ihned na trvalo usadil v Milevsku.
Žal. úřad, vycházeje z předpokladu, že František H. již za trvání vojenské služby dal souhlas k přestěhování své rodiny do Milevska, kamž také za ní dojížděl a kde také trávil dovolenou, dospěl k názoru, že tím sám také již před r. 1915 založil svůj pobyt v Milevsku, a poněvadž pobyt ten trval zde potom déle než 10 let, uznal, že jak on sám, tak i obec Bezmíř nabyli nároku na jeho výslovné přijetí do domovského svazku obce Milevska. Ve stížnosti podané k tomuto soudu namítá obec Milevsko mimo jiné, že právní názor, z něhož tu žal. úřad vycházel, je mylný, a dovozuje, že František H. po dobu své vojenské služby pobyt v Milevsku založiti nemohl. Po názoru soudu činí tak právem. Stanoví-li § 2 zákona č. 222/1896 ř. z. jako podmínku nároku na výslovné přijetí do svazku domovského, že se občan musí po deset let v obci dobrovolně a nepřetržitě zdržovati, požaduje, aby on sám po tuto dobu v obci fysicky přebýval, tedy zejména také, aby fysickou přítomností v této obci pobyt založil. Z tohoto pravidla připouští v odst. 4 výjimku jen potud, že vydržení práva domovského v obci započaté se ani nestaví, ani nepřetrhuje nepřítomností, které bylo třeba toliko za příčinou splnění branné povinnosti. Tuto výjimku, právě proto, že je to výjimka, dlužno vykládati striktně a z požadavku fysického desetiletého pobytu lze z titulu vojenské služby připustiti výjimku jen potud, pokud tato služba započala teprve potom, kdy u onoho občana vydržení domovského práva již započalo, tedy započalo jeho fysickým pobytem v obci té. Proto pouhý souhlas, který dal František H. dodatečně k tomu, že se jeho rodina přestěhovala do Milevska, nemůže sám o sobě za žádných okolností nahraditi potřebu počátečního fysického usazení v Milevsku.
Po názoru soudu však k tomu nestačí ani okolnost, že se František H. po čas své dovolené v Milevsku fysicky zdržoval. Podle stavu spisů není o tom pochybnosti, že František H. byl od r. 1914 nejméně do r. 1916 v činně službě vojenské, že byl tedy osobou vojenskou a že v této době nebyl nikdy propuštěn na dovolenou trvalou, nýbrž byla mu — snad jednou, snad také častěji — udělena jen dovolená dočasná. Avšak osoba vojenská, které byla za doby světové války udělena jen dočasná dovolená, zůstává podle předpisů tehdy platných i po dobu této dovolené v aktivním poměru služebním, čili zůstávala osobou vojenskou. To vyslovil tento soud již v nálezu Boh. A 11776/35, k jehož podrobnému odůvodnění se zde podle § 44 jedn. řádu odkazuje. Tu pak dlužno poukázati na ustanovení § 14 zákona č. 105/1863 ř. z., jenž stanoví, že osoby vojenské se posuzují podle předpisů tohoto zákona co do domovského práva, které jim přísluší při vstupu do služby vojenské a po vystoupení ze služby té. Tento předpis domovského zákona nebyl změněn novelou č. 222/1896 ř. z. a platí tedy i za její účinnosti zásada, že pobyt vojenské osoby v obci je pro její domovské právo bez právního významu. Nemohl tedy ani v daném případě František H. tím, že se před r. 1915 během své dočasné dovolené snad v Milevsku fysicky zdržoval, započíti desetiletý vydržecí pobyt v této obci.

Citace:

Č. 12960. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 773-775.