Č. 13080.
Vyvlastnění: Ustanovení §§ 7 a 8 zák. čl. 39:1881 o vyvlastňovacím nároku majitelů památek nebyla zrušena nařízením ministra s plnou mocí pro správu Slovenska z 20. října 1919 č. 8380 pres. (č. 155/1919 O. N. č. 32/33/19).
(Nález z 24. listopadu 1937 č. 14781/37.)
Věc: Maďarská všeobecná úvěrní banka, filiálka v Bratislavě, proti rozh. min. škol. a nár. osvěty v Praze z 20. ledna 1934 o ochraně památky.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje.
Důvody: Nař. rozhodnutím sdělil žal. úřad st-lce, že nemůže vyhověti její žádosti z 15. května 1933, aby totiž bylo rozhodnuto ve smyslu zák. čl. 39: 1881 buď o volné disposici domem v Bratislavě, Michalská ul. č. 3, či o jeho vyvlastnění jako památky. Nař. rozhodnutí je takto odůvodněno: Podle § 2 nař. min. s plnou mocí pro správu Slovenska č. 155/1919 (8380 pres.), publikovaného v Úradných novinách z 31. října 1919 č. 32—33 a vydaného na podkladě § 12, resp. 14 zákona z 10. prosince 1918 č. 64 Sb. a na základě § 1 zák. čl. 39: 1881, patří do ochrany památek mimo jiné též rozhodování o zboření, přestavbách, přístavbách a jiných změnách ve vzhledu budov pocházejícich z 1. poloviny 19. století nebo budov starších. Tímto nař. bylo pozměněno — pokud jde o uvedené budovy — ustanovení §§ 7 a 8 zák. čl. 39:1881, na které se st-lka odvolává. St-lčin dům v Bratislavě, Michalská ul. č. 3, který jest — pokud jde o trakt do ulice Michalské — významnou památkou z doby klasicismu kol. r. 1780, je budovou ve smyslu § 2 cit. nař. min. s plnou mocí pro správu Slovenska, vázne na něm památkový nexus, a jako takový požívá bez dalšího ochrany, aniž bylo nutno k jeho zachování jej vyvlastniti.
Maje provésti revisi nař. rozhodnutí, přihlédl soud nejprve k obsahu petitu st-lčina z 15. května 1933. Tímto žádala stěžující si banka u min. škol. a nár. osvěty ve smyslu § 3 zák. čl. 39:1881 za rozhodnutí, zda dům čp. 159 v Bratislavě, jehož je vlastnicí, je památkou, a je-li tomu tak, oznamovala podle § 7 cit. zák. článku, že dům jako památku udržovati nechce, a žádala proto za provedení vyvlastňovacího řízení. Za důvod uváděla, že filiálka je v likvidaci a dům třeba prodati, při památkovém nexu ztratil by však na ceně. Byly tu tedy petity dva. Jednak žádost za rozhodnutí, zda jde o chráněnou památku, jednak eventuální — při případ kladného zodpovědění otázky prvé —žádost za vyvlastnění.
Oba tyto petity zodpověděl žal. úřad tak, že, pokud jde o petit první, vyslovil, že není zde třeba nějakého zvláštního prohlášení za chráněnou památku, ježto jde o budovu, na níž podle doby jejího vzniku vázne památkový nexus již podle § 2 nař. ministra s plnou mocí pro správu Slovenska č. 155/1919 (8380 pres.) Úr. Nov. č. 32—33. Proti tomuto vyřízení nemá stížnost námitek a obrací se jak podle svého úvodu, tak i podle celého obsahu proti vyřízení petitu druhého. Tento druhý petit pak žal. úřad zamítl z toho důvodu, že vázne-li na řečeném domě takto památkový nexus a poživá-li dům jako takový bez dalšího památkové ochrany, pak není třeba budovu tu k jejímu zachování vyvlastniti. Při tom vychází žal. úřad zřejmě z názoru, že § 2 nař. č. 155/1919 byla zrušena ustanovení §§ 7 a 8 zák. čl. 39: 1881, o něž st-lka jako rnapitelka domu svůj tvrzený nárok o vyylastnění opírala.
Ježto se pak st-lce v řízení správním jednalo o to, aby v případě, že žal. úřad uzná dům st-lčin za památku, byl dům ten ve smyslu §§ 7 a 8 zák. čl. 39:1881 od st-lky vykoupen (vyvlastněn), shledal soud nutným zabývati se v prvé řadě otázkou, zda nař. ministra s plnou mocí č. 155/1919 mohly býtí zrušeny §§ 7 a 8 zák. čl. 39:1881, jak zato má žal. úřad, či má pravdu stížnost, která hájí právní názor, že zmíněné předpisy §§ 7 a 8 zák. čl. 39:1881, jednající o nárocích majitelů chráněných památek, zůstaly cit. nařízením č. 155/1919 nedotčeny.
Podle § 3 zák. čl. 39: 1881 rozhodoval ministr případ od případu, které stavby se mají zachovati jako umělecké památky. Majitel takovéto památky měl pak podle § 4 povinnost na své útraty památku tu udržeti v neporušeném stavu. Povinnost tato však přestala, jestliže majitel památky podle 1. odst. bodu 2 § 7 oznámil, že památku udržovati nechce. V tomto případě ministr buď majitele zmocní, aby s památkou volně nakládal, nebo nařídí její vyvlastnění (§ 8).
Přihlédne-li se naproti tomu k nař. ministra s plnou mocí pro správu Slovenska č. 155/1919, je zřejmo, že nějakých výslovných ustanovení o tom, že se předpisy §§ 7 a 8 zák. čl. 39: 1881 mění nebo ruší, nař. to neobsahuje. Zbývalo by tedy zkoumati, zda snad z jeho materiálního obsahu nelze dovoditi, že zmíněná ustanovení zák. čl. 39: 1881 měla býtí derogována. Při tom nutno ovšem zdůrazniti, že taková derogace musila by plynouti z obsahu příslušných ustanovení zcela jasně a nepochybně, poněvadž nějaké extensivní interpretaci by bránila již sama povaha věci. Neboť znamenala-li ochrana uměleckých památek zavedená zák. čl. z r. 1881 určité zásahy do vlastnických a disposičních práv a byly-li současně předpisy §§ 7 a 8 cit. zák. článku subjektům těchto práv poskytnuty určité výhody, pak zrušení takových výhod, znamenající v podstatě další, a to daleko přísnější omezení vlastníka v jeho soukromoprávních a hospodářských vztazích, musilo by se státi způsobem naprosto jasným, každou pochybnost vylučujícím. Extensivní výklad v takovéto otázce nemůže míti místa stejně tak jako i poukaz na úkoly moderního státu, jak se o to snaží žal. úřad ve svém odvodním spise. Než takovouto nepochybnou vůli nelze z obsahu cit. nař. ministra s plnou moci pro správu Slovenska č. 155/1919 nikterak vyčisti.
Paragraf 1 nař. toho pověřuje ochranou výtvarných památek uměleckých, historických i lidových, přírodních i ochranou svérázu kraje a domoviny »Vládní komisariát pro ochranu památek na Slovensku« a přikazuje mu pravomoc bývalé uherské komise pro zachování uměleckých a historických památek. Úřadu tomu přísluší spolurozhodovati ve všech záležitostech, které přímo nebo nepřímo mají vliv na ochranu památek. Státní i autonomní úřady jsou povinny v takových případech úřad ten uvědomiti a věc mu předložití, nesmí však záležitost tuto vyříditi proti protestu vládního komisariátu pro ochranu památek. Z tohoto ustanovení, povahy po výtce organisační, nedá se však nikterak dovoditi, že by obsah jeho se dotýkal nějak předpisů §§ 7 a 8 zák. čl. 39: 1881 ve smyslu shora uvedeném.
V předpise § 2 cit. nař., o nějž žal. úřad právě opírá svůj právní názor, se pak vypočítává, které záležitosti spadají do oboru ochrany památek. Spadají sem: 1. úřední jednání o povolení k úplnému nebo částečnému zbourání staveb z prvé poloviny 19. století a starších, ať stavby ty jsou budovy a domy ve městech, či díla lidové architektury, 2. úřední jednání o všech změnách na těchto stavbách, jakými jsou zvláště a) přestavby, ať se změnou půdorysu či fasád, b) přístavby, ať ve směru horizontálním či kolmém, c) změny ve vzhledu budovy (nátěry, průčelí. . .). Dále sem spadají: 3. úřední jednání o nových stavbách v okolí památek stavebních, zvláště kostelů, radnic, zámků, hradů, paláců, klášterů; 4. úřední jednání v otázkách z oboru veřejné estetiky, pokud se týkají ochrany památek a domoviny, zvláště o regulačních plánech měst, osad a podniků, jimiž se mění vzhled ulic a veřejných náměstí a prostorů, jako jsou stavby pomníků, pavilonů, vedení elektrických drah a pod. Bod 5. mluví pak o úředních jednáních o stavbách továren, mostů, o regulacích řek a jiných stavbách (otevření dolů, lomů a jiných podniků k vykořišťování pokladů přírodních v krajích, které se vyznačují přírodními krásami nebo přírodními památkami, zvířectvem, rostlinstvem, útvary geologickými). Bod 6. se týká jednání o inventářích kostelů, far, cechů, zejména pokud jde o prodej nebo výměnu starších kusů zařízení kostelů, bohožebných nádob, paramentů a cechovních památek. Konečně v bodě 7. se stanoví, že do oboru ochrany památek patří i jednání o archeologických vykopávkách, které přísluší projednati se státním úřadem archeologickým.
Ježto pak ostatní ustanovení cit. nař., t. j. paragrafy 3 až 5, se týkají otázek, které s dnešním předmětem stížnosti vůbec nesouvisí, nutno se omeziti jen na zkoumání shora uvedeného a úřadem dovolaného § 2 cit. nař. A tu i když předpis ten ve spojitosti s § 1 přiznává vládnímu komisariátu pro ochranu památek právo spolurozhodování (oproti dřívějšímu postavení býv. uher. komise pro zachování uměl. a histor. památek) v záležitostech tam blíže uvedených — ve kterých podle povahy věci rozhodují jinak úřady jiné, zejména stavební — nelze z jeho slovného obsahu ani smyslu nikterak dovoditi, že by se dotýkal obsahu §§ 7 a 8 zák. čl. 39: 1881 potud, pokud tyto předpisy zakládají určité nároky majitelů budov, prohlášených za chráněnou památku. Ba dokonce ani pomocí extensivního výkladu nenašla by se půda v obsahu cit. nař. ve směru hájeném žal. úřadem.
Jestliže však již z obsahu cit. nař. plyne, že tento sé nedotýkal nijak obsahu práv plynoucích majiteli budovy z §§ 7 a 8 cit. zák. čl., pak není již z toho důvodu nař. rozhodnutí, vyslovivší, že vyvlastnění v důsledku ustanovení § 2 nař. ministra s plnou mocí pro správu Slovenska není třeba, v souhlasu se zákonem. Za této situace nepřichází pak již vůbec v úvahu zkoumání, zda a pokud cit. nař. č. 155/1919 je zákonem kryto.
Vyslovil-li tedy žal. úřad, že nějakého zvláštního prohlášení sporného domu za uměleckou památku není třeba, vyřídil tím první část petitu st-lčina potud, že dům ten památkou jest. Jestliže však další oznámení st-lčino ve smyslu § 7 cit. zákona a žádost za provedení vyvlastňovacího řízení vyřídil tím, že vyvlastnění není třeba v důsledku ustanovení § 2 cit. nař., jímž prý příslušná ustanovení §§ 7 a 8 cit. zák. čl. z r. 1881 byla změněna, ocitl se — jak dovoděno — v rozporu se zákonem, a bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zákona o nss č. 164/1937 Sb.