Čís. 1348.

Nejde o zločin veřejného násilí dle §u 85 písm. b) tr. zák., směřoval-li úmysl pachatele, hodivšího po druhém sklenicí, pouze k poškození osoby, nikoliv však k poškození majetku.
Výší škody ve smyslu §u 85 písm. a) tr. zák. jest rozdíl mezi cenou, jakou měla poškozená věc před činem a cenou, jakou měla po činu.
(Rozh. ze dne 14. listopadu 1923, Kr I 1032/22).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 13. července 1922, pokud jím obžalovaný František B. nebyl uznán vinným zločinem, uvedeným v §u 85 písm. b) tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 16. října 1921 v L., hodiv sklenicí a rozbiv ji, poškodil zlomyslně cizí majetek, z čehož mohlo lidem vzejíti nebezpečí pro život, zdraví nebo bezpečnost těla, nýbrž pouze přestupkem, uvedeným v §§ 8, 411 tr. zák., vyhověl jí však, pokud napadla výrok téhož rozsudku, jímž byl jím Bedřich G. uznán vinným přestupkem, uvedeným v §u 468 tr. zák., nikoli zločinem, uvedeným v §u 85 písm. a) tr. zák., rozsudek v tomto směru zrušil a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost veřejného obžalobce napadá rozsudek prvé stolice jen, pokud jím František B. byl uznán vinným přestupky §§ 8, 411 tr. zák. a Bedřich G. přestupkem §u 468 tr. zák., ač jim obžaloba dávala za vinu, jednak že B., hodiv sklenicí (po F-ovi) a rozbiv ji, poškodil zlomyslné cizí majetek Václava S-a, z čehož mohlo lidem vzejíti nebezpečí pro život, zdraví nebo bezpečnost těla, jednak že G. poškodil rozbitím domovních dveří majetek Albína H-a v ceně 200 Kč převyšující. Dovolávajíc se důvodu čís. 9 písm. a), správně čís. 10 § 281 tr. ř., dovozuje stížnost, že skutek obžalovaného В-a, v němž nalézací soud shledal přestupek §§ 8 a 411 tr. zák., zakládá skutkovou podstatu zločinu §u 85 písm. b) tr. zák., a uvádí, že pro tuto skutkovou podstatu stačí, že úmyslný čin byl doprovázen vědomím bezprávnosti, což v tomto případě je prý nepochybno, a že skutková podstata §u 85 písm. b) tr. zák. jest úplně vyčerpána vědomím, že z předsevzatého činu může nastati poškození cizího majetku a nebezpečí pro lidi (dolus eventualis), což prý u В-a plyne z činu samotného a z okolností jej doprovázejících. Vývody stížnosti jsou pochybeny. Úmysl pachatele, jenž si ovšem musí býti vědom bezprávnosti činu, musí v případě §u 85 tr. zák. směřovati k poškození cizího majetku. Ovšem stačil by již úmysl eventuální, tento jest však stížností pojímán nepřesně. Vyžadujeť nejen úmysl eventuální, nýbrž i vědomá nedbalost, že pachatel předsevezme čin, ač skutečně předvídá, že z něho může nastati protizákonný výsledek; dolus eventualis předpokládá dále, že pachatele nebyla by od činu zdržela ani jistota, že výsledek nutně nastati musí, kdežto o vědomé nedbalosti se mluví, počítá-li pachatel sice s možností tohoto výsledku, ale přece doufá, že přes tuto možnost výsledek nenastane. Než možno tyto právní úvahy ponechati stranou. Neboť'stížnost přehlíží, že nalézací soud nevylučuje pouze přímého úmyslu B-ova, §em 85 tr. zák. předpokládaného, slovy, že úmysl jeho nesměřoval nikterak k poškození sklenice, nýbrž nesl se jedině k tomu, by F-a udeřil. Ale rozsudek vylučuje i eventuelní jeho úmysl; neboť, uváží-li se připojené k této větě rozhodovacích důvodů odůvodnění, že sklenice nebyla by se žádným způsobem roztříštila, kdyby byla F-a zasáhla, jakož i obžalovaný B., jehož obhajobě soud patrně uvěřil, výslovně udal, že neměl úmyslu, sklenici rozbiti, nelze větě rozhodovacích důvodů, že obžalovaný nikterak nemusel předvídati, že hozená sklenice nezasáhne cíle a rozbije se, rozuměti jinak, než že nalézací soud dospěl k přesvědčení, že obžalovaný nepředvídal, že sklenice, v jiném úmyslu po Albertu F-ovi hozená, může se rozbíti. Nedbajíc těchto skutkových zjištění nalézacího soudu, ale dokazujíc, že tu bylo vědomí obžalovaného, nalézacím soudem popřené, neprovádí stížnost dovolávaného zmatku hmotněprávního po zákoně a sluší ji proto v tomto směru pokládati za neprovedenou, pročež byla zavržena, pokud odporuje výroku, odsuzujícímu obžalovaného В-a pro přestupek §§ 8 a 411 tr. zák.
O výši škody, již obžalovaný G. způsobil Albínu H-ovi rozbitím domovních dveří, uvádějí rozhodovací důvody pouze, že svědek H. uvedl, že musel za opravu poškozených dveří zaplatiti 50 Kč, že nalézací soud měl proto za to, že dalšího šetření o výši škody není zapotřebí, a považoval těchto 50 Kč za způsobenou škodu. Právem vytýká stížnost jednak dle čís. 5 §u 281 tr. ř., že nalézací soud opomíjí další seznání svědka H-a, že dveře jsou (totiž po opravě) jen hřeby stlačeny a musí býti nahrazeny novými dveřmi, které přijdou svědkovi asi na 1000 Kč, jednak dle čís. 4 §u 281 tr. ř., že nalézací soud neprávem zamítl návrh veřejného obžalobce, by škoda rozbitím dveří způsobená, byla zjištěna znalci. Vytýkaná neúplnost dotýká se podkladu, na kterém bylo výši škody zjistiti, tedy skutečnosti rozhodné. V případě, že pachatel cizí věci nezničil, nýbrž jen poškodil, nerovná se ovšem způsobená jím škoda ceně (hodnotě), jakou měla věc před poškozením, nerovná se však ani pouze výši nákladů, jichž bylo zapotřebí, by věc byla uvedena v takový stav, při němž se jí jakž takž mohlo zase používati k účelu, jemuž slouží. Vždyť zjedná se dle §u 1323 obč. zák. náhrada způsobené škody jen tím, že se vše vrátí ve stav dřívější, nebo, není-li to možno, zapraví se odhadní cena. Výše škody, obžalovaným na dveřích způsobené, rovná se proto rozdílu mezi cenou, jakou měly dvéře před činem obžalovaného, a cenou, jakou měly pro poškození, neboli výši nákladů, jichž jest zapotřebí k takové opravě, jíž zjedná, se co do pevnosti a trvanlivosti a ve všech jiných směrech tentýž stav, v jakém byly dvéře před poškozením. Pro výpočet výše škody v tomto správném smyslu neposkytovala výpověď poškozeného Albína H-a, přihlíželi se k celé výpovědi, nikoliv, jak nalézací soud neprávem činí, jen k části její, ze souvislosti celé výpovědi Vytržené, spolehlivého podkladu, takže bylo výši škody dle §u 99 tr. ř. zjistitit slyšením svědků nebo znalci. Zamítnuv přes to návrh veřejného žalobce na zjištění škody znalci, porušil nalézací soud zásadu §u 3 tr. ř., dle něhož jest mu se stejnou bedlivostí přihlížeti také k okolnostem, sloužícím k usvědčení obžalovaného. Dle četnického oznámení byly dvéře značně poškozeny; dle výpovědi Albína H-a byly obě výplně dveří prolomeny; nelze proto předem vyloučiti, že slyšením znalců bude zjištěna škoda, 2000 Kč převyšující; tím méně, že na poškození dveří vypadne patrně dosti značná část ze 700 Kč, jež udal svědek H. jako nejnižší hranici celkové škody, způsobené mu poškozením dveří, rozbitím lampy, asi 12 sklenic a 12 lahví a rozvikláním skoro všech židlí, které byly v nálevně. Zamítací usnesení mohlo tudíž míti na rozhodnutí účinku, který jest obžalobě na újmu co do zjištění výše škody, na níž závisí posouzení poškození dveří buď jako zločinu nebo jako přestupku.

Citace:

č. 12376. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 447-451.