Č. 12753.
Zaměstnanci veřejní: 1. Ani na základě usnesení min. rady z 4. června 1920 není státní úředník povinen, aby při služebních cestách použil vlaků, do nichž nejsou zařáděny vozy aspoň 2. třídy. — 2. Za účinnosti plat. zákona č. 103/1926 Sb. řídí se výše přijezdného ve smyslu usnesení min. rady z 4. června 1920 o prozatímní úpravě cestovních požitků státních zaměstnanců (bod 2. odst. 6) podle skupin míst směrodatných pro stanovení činovného ve smyslu předpisů plat. zákona a nikoli podle dřívějších tříd místního přídavku.
(Nález z 30. ledna 1937 č. 15637/36.)
Prejudikatura: ad 1. Boh. A 9868/32.
Věc: Jiří I. v Užhorodě proti rozh. min. fin. z 6. dubna 1934 č. 40857/34-VII/20 a z 12. dubna 1934 č. 44069/34-VII/20 a č. 44070/ 34-VII/20 o cestovních výlohách.
Výrok: Naříkaná rozhodnutí č. 40857/34 v bodě 1, č. 44069/34 v bodech 1 a 3 a č. 44070/34 v bodech 2, 4 a 5 se zrušují pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutími nebylo vyhověno odvoláním st-lovým podaným do úpravy cestovních deníků st-lových za měsíc srpen, září, říjen a listopad 1933.
O stížnosti uvažoval nss takto: —
Nař. rozhodnutí týkají se několika právních otázek, bylo proto o každé z otázek těch jednati samostatně.
1. Ve svých odvoláních namítal st-1 mimo jiné, že mu nebylo uznáno jízdné 2. třídou osobního vlaku z Čopu do Užhorodu, dále při služebních cestách 17., 19., 20., 21. a 24. října 1933 a konečně 15. a 17. listopadu 1933, ač prý má nárok na jízdné 2. třídy osobního vlaku, i když této třídy vůbec nepoužil. Žal. úřad neuznal tento st-lem uplatněný nárok v podstatě z těchto důvodů: Podle výnosu býv. min. fin. z 10. března 1849 č. 158 ř. z. náleží při služebních cestách, které mohou býti zcela nebo z části vykonány železnicí, za úseky, na nichž možno železnice použiti, na místě jízdného poštou, jen náhrada skutečných výloh použitím železnice vzniklých, a to pro úředníky až včetně 7. hodn. tř. jízdné 1. třídou, pro ostatní úředníky pak 2. třídou. Toto ustanovení vyloženo bylo výnosem min. fin. z 18. října 1923 č. j. 110692/10344/23-VII/20 tak, že nemá-li vlak, jehož bylo dle platných předpisů při služební cestě použiti, vozů kompetentní třídy, smí náhrada jízdného býti přiznána jen dle třídy nižší, která byla do vlaku skutečně zařaděna. Protože pak použité vlaky, přijíždějící do Užhorodu v 18 hod. 57 min., resp. 22 hod. 18 min., mají na trati Čop-Užhorod a Berehovo-Iršava a zpět zařáděny jen oddíly 3. třídy, byla za tyto úseky přiznána jen náhrada jízdného 3. třídy. V rozhodnutí č. 44070/ 34-VII/20 dovolal se žal. úřad též odst. 2 odd. 2. usnesení min. rady z 4. června 1920.
Stížnost proti tomu namítá, že st-1 jako vrch. fin. komisař má nárok na odškodné buďto ve formě »kilometrového« nebo ve formě paušálu rovnajícího se jízdnému 2. třídy osobního vlaku podle toho, které je nižší, a že odepření nároku na toto nižší odškodné (kilometrové nebo jízdné 2. třídy vlaku) a likvidování jiného odškodného je nezákonné, ježto postup takový nemá oporu v dosud platných zákonných a quasi zákonných normách (t. j. ve vynesení býv. ministerstva financí z 1. března 1849 č. 158 ř. z., v § 5 zákona z 18. června 1873 č. 115 ř. z. a ve výnosu min. fin. z 16. června 1887 č. 80 ř. z.), při čemž na nezákonnosti tohoto výroku nemění nic okolnost, že popřevratová vynesení min. fin. a usnesení vlády z 4. června 1920 obsahují odchylná ustanovení, ježto tyto interní a ve Sbírce zákonů neuveřejněné normy jsou neplatné, pokud jsou v rozporu s cit. předpřevratovými normami. Na tomto nároku nemění po názoru stížnosti dále nic ani okolnost, že st-l vlaku, resp. 2. třídy vlakové vůbec nepoužil, ani okolnost, že na př. jízdné autobusem je nižší než jízdné 2. třídy vlaku, ježto paušál se v každém případě rovná 2. třídě vlaku a státního zaměstnance nelze nutiti, aby použil levnějšího hromadného dopravního (prostředku, který nemá aspoň dvě třídy vozové.
Nss musil této námitce dáti za pravdu. Již ve svém nálezu Boh. A 9868/32 dovodil nss, že státním úředníkům nelze ukládati za povinnost, aby při služebních cestách po železnici, parní tramvají nebo elektrickou drahou použili vlaků, ve kterých jezdí jen vozy jedné třídy vozové, a že ani na základě usnesení min. rady z 4. června 1920 nejsou povinni při služebních cestách použiti autobusu, který nemá zvláštních oddělení roztříděných podle jakosti. Na právních názorech v cit. nálezu vyslovených trvá nss i v dnešním případě a odkazuje podle § 44 jedn. řádu na cit. nález. Argumentace nálezu toho týkala se ovšem povinnosti použití autobusu při služebních cestách, argumentace ta dopadá však i na použití vlaků, do nichž nejsou zařazeny vozy aspoň 2. třídy. Na tom nemůže nic změniti ani výnos min. fin. z 18. října 1923 č. 110692/ 10344/23-VII/20, jehož se dovolal žal. úřad, ježto výnos ten nemůže nic měniti na platných právních normách v cit. nálezu nss uvedených. Pak ovšem žal. úřad, přiznav st-li místo účtovaného jízdného 2. třídy vlakové pouze jízdné 3. třídy, neměl pro svůj postup oporu v platných právních normách a musila proto nař. rozhodnutí v této části býti zrušena podle § 7 zákona o ss.
2. Stejně má se věc, pokud žal. úřad v nař. rozhodnutí z 12. dubna 1934 č. 44070/34-VII/20 za cestu do Šeredného (26. listopadu 1933) přiznal místo účtovaného jízdného vlakem, jízdné autobusem. Úvahy, které byly uvedeny v odstavcích předchozích, platí i pro tento případ, a neměl tedy žal. úřad ani: v tomto výroku podklad v platné právní normě. Tím ztrácí půdu i výrok žal. úřadu obsažený v témže rozhodnutí, podle něhož žal. úřad nepřiznal st-li příjezdné k autobusu v Šeredném s tím odůvodněním, že není předpisu, který by státnímu úředníku dával nárok na odškodné ke stanovišti (od stanoviště) autobusu. Neboť, jak je ze spisu viděti, jde o služební cestu do Šeredného 26. listopadu 1933, a nemohl-li žal. úřad uložiti st-li: za povinnost, aby autobusu použil, pak nemohl rozhodovati ani o příjezdném k tomuto autobusu. Musilo tedy zmíněné nař. rozhodnutí býti i v tomto bodě zrušeno pro nezákonnost.
3. Nař. rozhodnutím z 12. dubna 1934 č. 44069/34-VII/20 nebylo st-li přiznáno příjezdné a odjezdné v Mukačevě částkou 15 Kč, nýbrž jen částkou 10 Kč, a to s odůvodněním, že podle ustanovení bodu 2. odst. 6 usnesení vlády ze 4. června 1920 o úpravě cestovních požitků státních zaměstnanců se odškodné za jízdu k nádraží a od nádraží řídí podle zařazení do tříd místních přídavků a předpis tento platí doposud, neboť podle § 152 odst. 3 plat. zákona nastoupila ustanovení o činovném na místě dosavadních předpisů o místním přídavku jen potud, pokud se z tohoto zákona nepodává jinak. Tímto zvláštním předpisem je pak ustanovení § 206 plat. zákona, jímž dosavadní předpisy o náhradách služebních výloh — tedy i výše uvedené usnesení min. rady o odškodném za jízdu k nádraží a od nádraží — byly až do provedení § 147 cit. zákona ponechány nezměněné v platnosti.
Proti tomu namítá stížnost, že výnosem min. financí č. 75431/31- VII/20 bylo město Mukačevo zařazeno do skupiny míst činovného B a že názor žal. úřadu je mylný, ježto §§ 206 a 152 odst. 3 plat. zákona zachovávají jedině staré sazby odjezdného a příjezdného, nikoli však třídy místních přídavků, které byly platně nahrazeny skupinami činovného podle ustanovení § 12 a § 140 odst. 1 plat. zákona. O této námitce uvážil nss:
Předpis § 152 odst. 3 plat. zákona stanoví, že pokud dosavadní předpisy vycházejí ve svých ustanoveních z místního nebo činovního přídavku a z tohoto zákona se jinak nepodává, platí ustanovení ta pro činovné. Je sice pravda, že podle § 206 plat. zákona, pokud nebude vydáno vlád. nař. podle § 147 plat. zákona, zůstávají v platnosti dosavadní předpisy o předmětech, jež mají býti upraveny těmito nařízeními, a že tedy zůstaly v platnosti i dosavadní předpisy o náhradě cestovních výloh, leč z toho ještě neplyne, že by předpis § 206 plat. zákona byl takovým předpisem, z něhož by se podávalo něco jiného, než co stanoví předpis § 152 odst. 3 plat. zákona. Stanoví-li tento předpis, že pokud dosavadní předpisy vycházejí z místního nebo činovního přídavku, platí ustanovení ta pro činovné, pokud se z tohoto zákona jinak nepodává, má ustanovení to ten smysl, že dosavadní předpisy o místním přídavku platí zásadně pro činovné a že z této zásady platí výjimky jen potud, pokud se z plat. zákona podává něco jiného. Byl-li však místní, resp. činovní přídavek plat. zákonem vůbec odstraněn a nahrazen novým druhem služebního příjmu (t. j. činovným), nelze nalézti důvodu, proč by byl zákonodárce chtěl místní přídavek jako specifický druh služebního platu sám o sobě ponechati v některých relacích dále v platnosti, takže ustanovení § 152 odst. 3 může míti na mysli jen taková jinaká ustanovení plat. zákona, kterými se dosavadní ustanovení o místním přídavku ruší nebo mění (na př. § 139 odst. 3, § 154 vzhledem k čl. 2. § 5 odst. 1 zákona č. 541/1919 Sb.). Je tedy nař. rozhodnutí z 12. dubna 1934 č. 44069/34-VII/20 i v tomto bodě nezákonné.