Č. 12961.

Živnostenské právo:* Uchazeč o instalatérskou koncesi plyno- nebo vodovodní (§15 bod 17 živn. řádu) musí prokázati, že byl po čtyři léta zaměstnán při instalačních pracech spadajících pod onen konkrétní obor, pro který se domáhá koncese.
(Nález z 2. července 1937 č. 13446/37.)
Věc: Antonín K. v Karvinné proti rozh. min. obchodu z 19. října 1934 o zrušení koncese.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 8. prosince 1929 udělil okr. úřad v Místku st-li koncesi k zřizování vodovodů se stanovištěm ve Frenštátě pod Radhoštěm. Tento výměr byl výměrem zem. úřadu v Brně z 18. dubna 1934 na základě § 146 odst. 4 živn. řádu z úřední moci zrušen. Odvolání proti tomu podané bylo nař. rozhodnutím zamítnuto v podstatě proto, že st-l podle vlastního přiznání vůbec nekonal instalatérských prací vodovodních a nepodal tudíž průkazu způsobilosti k získání koncese k instalování vodovodů podle min. nař. z 6. srpna 1907 č. 196 ř. z. ve znění min. nař. ze 4. ledna 1918 č. 14 ř. z., a to ani s odvoláním na cís. nař. ze 7. prosince 1915 č. 364 ř. z., za jehož platnosti byla st-lova žádost podána, ježto podle znění § 1 tohoto cís. nař. před nastoupením vojenské služby musil by býti zaměstnán způsobem, který přichází v úvahu pro podání průkazu způsobilosti, tedy instalováním vodovodů a ne klempířstvím. — —
Ve věci stojí žal. úřad na stanovisku, že st-l nepodal průkazu způsobilosti potřebného k získání koncese k instalování vodovodů podle min. nař. ze 6. srpna 1907 č. 196 ř. z. ve znění min. nař. ze 4. ledna 1918 č. 14 ř. z., a to proto, že nebyl zaměstnán při instalačních pracích vodovodních. Stížnost nepopírá, že st-l takovýchto prací nekonal, tvrdí však, že stačí, že st-l byl zaměstnán při výrobě svítilen na plynoacetylenové zařízení. Stížnost poukazuje na to, že podle § 15 min. nař. z 10. září 1912 č. 185 ř. z. živnostenské zařizování potrubí na plyn acetylenový a zařízení osvětlovacích je vázáno na koncesi podle § 15 bodu 17 živn. řádu a že podle tohoto zákonného ustanovení nejsou zařizování plynovodů, osvětlovacích zařízení a vodovodů tři různé samostatné živnosti, nýbrž živnost jedna, takže není třeba, aby st-l podal průkaz, že konal instalatérské práce vodovodní. Stížnosti nelze dáti za pravdu.
Min. nař. ze 6. srpna 1907 č. 196 ř. z. ve znění min. nař. ze 4. ledna 1918 ř. z. stanoví v oddílu 8, že žadatelé za koncesi k zařizování plynovodů, osvětlovacích zařízení a vodovodů, uvedenému v § 15 bodu 17 živn. řádu, t. j. za koncesi instalatéra plyno- a vodovodů, musejí prokázati 1. vyučení se živnosti instalování plyno- a vodovodů nebo živnosti strojnické, nebo zámečnické, nebo klempířské, nebo živnosti kováře mědi a 2. čtyřleté zaměstnání při instalačních pracech svého oboru. Místo tohoto průkazu nastupuje ve spojení s výkazem o tom, že byli aspoň po dvě léta zaměstnání při instalačních pracích do jejich oboru náležejících, vysvědčení ze škol v nařízení vyjmenovaných. Jde o to, co sluší rozuměti »čtyřletým zaměstnáním při instalačních pracích svého oboru« (»eine vierjährige Verwendung bei den in ihr Fach einschlagenden Installationsarbeiten«), zda tato slova znamenají zaměstnání při instalačních pracích spadajících do konkrétního druhu instalační živnosti, jíž se žadatel domáhá ve své žádosti o koncesi, či má jimi býti označeno zaměstnání, jež žadatel ztrávil při instalačních pracích v živnosti, jíž se vyučil. Tento posléz uvedený výklad dlužno rozhodně odmítnouti, a to proto, že cit. právní norma neklade za podmínku dosažení koncese instalatéra plyno- a vodovodů jen vyučení se této živnosti, nýbrž dopouští, aby koncese byla udělena i těm, kdo se vyučili živnosti strojnické, nebo zámečnické, nebo klempířské, nebo živnosti kováře mědi, při těchto živnostech pak nemůže býti řeči o »instalačních pracech« ve smyslu živnostenskoprávním, kdyžtě to instalační živnosti vůbec nejsou. Pak ovšem nezbývá než rozhodnouti se pro výše zmíněnou eventualitu první, podle níž uchazeč o instalatérskou koncesi plyno- nebo vodovodní (§ 15 bod 17 živn. řádu), musí prokázati, že byl po 4 léta zaměstnán při instalačních pracích, spadajících pod onen konkrétní obor, pro který se domáhá koncese. Správnost tohoto výkladu potvrzuje i úvaha, že nevyžaduje-li se nutně k dosažení koncese instalatéra plyno- a vodovodů, aby se vyučil této živnosti, je na místě požadavek, aby žadatel o tuto koncesi byl aspoň po určitou dobu prakticky činným v oboru, pro který se koncese domáhá.
St-l — jak je nesporno — nebyl vůbec činným v zaměstnání při instalačních pracích vodovodních. Vyslovil-li proto žal. úřad na základě § 146 odst. 4 živn. řádu, že byl porušen zákon tím, že mu byla udělena koncese k zařizování vodovodů, nelze tomuto výroku důvodně vytýkati nezákonnost.
Z těchto úvah dospěl nss k zamítnutí stížnosti, aniž uznal za nutné zabývati se otázkou, zda úřad správně se zřetelem na to, kdy byla st-lova žádost podána, použil cís. nař. ze 7. prosince 1915 č. 364 ř. z., neboť — i kdyby tohoto předpisu bylo možno použíti, což nss neměl příčiny v tomto případě zkoumati, — mohlo by se tak státi v tomto případě jen, kdyby byl st-l býval před válkou zaměstnán při instalačních pracích, spadajících do oboru zařizování vodovodů. Tomu tak však nebylo, jak bylo výše doloženo a jak také správně uvedl žal. úřad v nař. rozhodnutí. Tím padá i námitka, že st-li měla býti udělena dispense od čtyřleté prakse, neboť i tato námitka se opírá o cit. cís. nař., jehož však již se zřetelem na to, co bylo uvedeno, na st-le nelze použíti.

Citace:

Č. 12961. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 775-777.