Č. 12994.

Řízení před nss: Strana, která ve stížnosti k nss vůbec netvrdí, že byly splněny skutečnosti, na nichž závisí podle zákona nárok hájený stížností, stěžuje si neodůvodněně na zkrácení svých práv subjektivních.
(Nález z 6. října 1937 č. 1528/35-5.)
Věc: Alexandr K. v Košicích proti rozh. zem. úřadu v Bratislavě z 30. listopadu 1934 o přestupku nařízení o zatímní ochraně lesů.
Výrok: Stížnost se zamítá.
Důvody: St-l byl rozsudkem okr. úřadu jako policejního trestního soudu v Košicích z 11. října 1934 uznán vinným přestupkem § 2 odst. 4 vlád. nař. č. 97/1930 Sb., kterého se dopustil tím, že do 31. července 1933 nepředložil lesní hospodářský plán k schválení okr. úřadu v Košicích, a byl za to odsouzen na základě § 8 zákona č. 37/1928 Sb. k peněžité pokutě 2500 Kč, v případě nedobytnosti k uzamčení na 2 dny na vlastní útraty. Zároveň vysloveno, že se výkon trestu ve smyslu §§ 1, 3 a 22 zákona č. 562/1919 Sb. odkládá na dobu jednoho roku s výhradou schválení zem. úřadem v Bratislavě. Poté předložil okr. úřad v Košicích ve smyslu § 22 odst. 2 zákona č. 562/1919 Sb. pravoplatný rozsudek s celým spisem zem. úřadu v Bratislavě za účelem přezkoumání odkladu výkonu trestu.
Zem. úřad v Bratislavě vyslovil výměrem z 30. listopadu 1934, že s podmíněným odsouzením obžalovaného nesouhlasí, poněvadž měl možnost žádati o prodloužení lhůty k předložení hospodářského plánu, avšak neučinil ták, a proto nezaslouží, aby byl jen podmíněně odsouzen.
O stížnosti bylo takto uvažováno:
St-l namítá především, že nař. rozhodnutí je nezákonné, poněvadž porušuje právní pravidlo, že rozhodnutí nižší stolice nelze na odvolání obžalovaného změniti »in peius«, t. j. na úkor obžalovaného. Tvrdí, že proti rozhodnutí okr. úřadu podal odvolání jen obžalovaný a nikoli též veřejný žalobce, pročež odvolací stolice mohla toliko buď vyhověti odvolání nebo potvrditi napadený výměr, nikoli ale vysloviti, že s podmíněným odsouzením nesouhlasí. Námitka tato jest bezdůvodná. Vychází z předpokladu, který odporuje spisům, totiž, že žal. úřad rozhodoval o odvolání st-lově. Ve skutečnosti st-l proti rozsudku okr. úřadu odvolání nepodal a žal. úřad rozhodoval na základě ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 562/1919 Sb., podle něhož odkládací výroky úřadu správního jako soudu policejního je z povinnosti úřední předkládati úřadu II. stolice, aby je přezkoumal.
K dalšímu obsahu stížnosti bylo by podotknouti toto:
Nss rozhoduje podle § 2 zákona o nss č. 164/1937 Sb., ve všech případech, ve kterých někdo tvrdí, že nezákonným rozhodnutím neb opatřením správního úřadu byl poškozen ve svých právech. Soud tento poskytuje tedy ochranu jen proti porušení určitého subjektivního práva. Musí proto při zkoumání vlastní příslušnosti, k němuž je podle 1. odst. § 4 cit. zákona zavázán povinností úřední, přihlížeti především k tomu, zdali právní předpis, jehož porušení stížnost tvrdí, zakládá pro st-le nějaký právní nárok. Každý právní nárok jest ovšem podmíněn tím, že jsou splněny ony skutkové předpoklady, k nimž zákon právní nárok pojí. V daném případě jde o přezkoumání výroku zem. úřadu v Bratislavě, jímž odepřen byl st-li odklad výkonu trestu ve smyslu zákona č. 562/1919 Sb. Podle § 1 odst. 1 cit. zákona může soud (a tedy podle § 22 odst. 2 tohoto zákona i úřad správní jako soud policejní) odložiti výkon trestu peněžitého a trestu na svobodě, nepřesahujícího dobu jednoho roku, má-li z podstatných důvodů zato, že odsouzený povede pořádný život a že tudíž výkonu trestu není zapotřebí. Jsou možny závažné pochybnosti o tom, zda tento předpis vůbec zakládá pro odsouzeného právní nárok na odklad výkonu trestu. Než i kdyby se tato otázka zodpověděla kladně, a kdyby se tedy možnost právního nároku na odklad výkonu trestu v zásadě uznala, bude vždy nárok tento podmíněn skutečností, že výkonu trestu není zapotřebí, neboť zákon dopouští odklad výkonu jen v tomto případě. Chce-li tudíž někdo uplatňovati nárok na odklad výkonu trestu, musí již v řízení správním a ovšem i v soudní stížnosti tvrditi a po případě dokázati skutečnosti, které nárok ten podle zákona odůvodňují. St-l však v trestním řízení ani sám netvrdil, že jsou splněny zákonné podmínky povolení odkladu výkonu trestu, a nečiní tak ani ve stížnosti podané k tomuto soudu, neboť stížnost neuvádí, že je splněn zákonný předpoklad odkladu trestu stanovený v § 1 cit. zákona, t. j., že výkonu trestu není zapotřebí. St-l se omezuje toliko na tvrzení, že důvod uvedený nař. rozhodnutím, t. j. že st-l, ač měl možnost žádati o prodloužení lhůty k předložení hospodářského plánu, tak neučinil, není rozhodným. Za této situace se soud nemusí zabývati otázkou, zda z cit. ustanovení § 1 zákona č. 562/1919 Sb. může st-l vůbec vyvozovati právní nárok na odložení výkonu trestu, stihatelný před tímto soudem, neboť i když se přisvědčí stížnosti, že důvod, o nějž se nař. rozhodnutí opírá, nemá právního významu, neplyne z toho ještě, že jsou splněny okolnosti, jimiž je povolení odkladu výkonu trestu podle zákona podmíněno. Nemůže proto st-l důvodně si stěžovati na zkrácení svých subjektivních práv, když vůbec netvrdí, že byly splněny skutečnosti, na nichž nárok stížností hájený podle zákona závisí.

Citace:

č. 12994. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 855-857.