Č. 13053.
Živnostenské právo: 1. Před dozorčím zákrokem podle § 146 živn. řádu nemusí býti strana slyšena, není-li to nutno ke zjištění skutkové podstaty tohoto zákroku. — 2. Výrazem »nejméně dvouleté zaměstnání« v bodu 8 min. nař. č. 196/1907 ř. z. ve znění min. nař. č. 14/1918 ř. z., jež je potřebné pro průkaz způsobilosti k nastoupení živnosti zařizování plynovodů a vodovodů, nerozumí se doba učební.
(Nález z 12. listopadu 1937 č. 502/35.)
Věc: Miroslav U. v Olomouci proti rozh. min. obchodu v Praze z 27. listopadu 1934 o zrušení koncese.
Výrok: Stížnost se zamítá.
Důvody: Městská rada v Olomouci udělila výměrem z 30. října 1933 Miroslavu U. koncesi k provozování živnosti instalování plyno- a vodovodů (§ 15 č. 17 živn. řádu) se stanovištěm v Olomouci, nábřeží Přemyslovců č. 12.
Zem. úřad v Brně výměrem z 6. prosince 1933 odvolání společenstva živností kov zpracujících zamítl.
Min. obchodu u příležitosti dozorčí stížnosti společenstva živností kov zpracujících v Olomouci zakročilo z moci úřadu ve smyslu § 146 odst. 4 živn. řádu a zrušilo nař. rozhodnutím výměr zem. úřadu v Brně z 6. prosince 1933, jakož i výměr městské rady v Olomouci z 30. října 1933, ježto udělením koncese byl porušen předpis min. nař. z 6. srpna 1907 č. 196 ř. z. ve znění upraveném min. nař. ze 4. ledna 1918 č. 14 ř. z. Výrok ten odůvodnilo takto: Miroslav U. se učil od 1. července 1927 do 9. května 1931 — tedy po dobu delší tří let — řemeslné živnosti instalatérské u Františka Š. v Olomouci. Podle vysvědčení byl prakticky zaměstnán od 9. května do 5. června 1931 — t. j. 26 dnů — u Františka Š., instalatéra v Olomouci. V roce 1931/32 a 1932/33 navštěvoval strojnický odbor státní průmyslové školy mistrovské v Přerově. Absolutoriem této mistrovské školy vyhověl Miroslav U. jen zčásti náhradnímu průkazu, neboť prokázal zároveň pouhých 26 dnů zaměstnání při instalatérských pracích, oproti výslovně normou předepsaných minimálních dvou let. Dobu učební nelze považovati za »zaměstnání při instalačních pracích«, neboť učeň si především osvojuje základní poznatky o používaném materiálu hlavním i pomocném a jeho základních vlastnostech a způsobu jeho zpracování v té či oné živnosti za dozoru učebního mistra nebo pomocníka a nemůže samostatně práce ty prováděti z prostého nedostatku dostatečných zkušeností, method pracovních a zručnosti. Teprve zaměstnání v živnosti staví zaměstnance před úkoly, jichž samostatným provedením se připravuje a po delší době také prokazuje jeho schopnost samostatně provozovati živnost. Poněvadž pro přijetí do mistrovské školy je podmínkou předložení výučního listu, nutno učební dobu pokládati za nezbytnou přípravu jak pro odbornou školu, tak i pro zaměstnání v příslušném oboru a nelze tudíž přípravnou dobu po absolvování odborné školy znovu hodnotiti do průkazu způsobilosti. Vzhledem k tomu je míti zato, že požadovanému dvouletému »zaměstnání při instalačních pracích svého oboru« v tomto případě vyhověno nebylo.
O stížnosti uvážil nss:
St-l vytýká v prvé řadě porušení zásady slyšení stran (§ 42 vlád. nař. č. 8/1928 Sb.), neboť bylo prý povinností žal. úřadu, aby st-le uvědomil o podání dozorčí stížnosti společenstvem a o výsledcích šetření a dal mu možnost zaujmouti k nim stanovisko. Námitka ta je bezdůvodná. Paragraf 146 živn. řádu neobsahuje předpisu, že by před vydáním opatření podle tohoto ustanovení měla strana býti slyšena, a podle účelu tohoto předpisu, aby totiž nezákonnosti sběhlé před nižší stolicí byly odstraněny, není toho také třeba, pokud by to ovšem ke zjištění skutkové podstaty nebylo nutné, čemuž však zde není, neboť skutkové předpoklady zákroku nejsou sporné, kdyžtě se jedná výlučně o právní posouzení věci. Pokud st-l má zato, že o podání dozorčí stížnosti společenstvem měl býti vyrozuměn, má zřejmě na mysli ustanovení § 79 spr. řádu, přehlíží však, že tu nešlo o řádný opravný prostředek — nehledíc ani k tomu, že ve stížnosti nebyly uvedeny žádné nové skutečnosti —, nýbrž právě o dozorčí stížnost, a že min. obchodu rozhodovalo ex offo, při čemž dozorčí stížnost tvořila toliko podnět, nikoli však právní základ.
Co se věci samé týče, je na sporu jediné otázka, zda výuční dobu lze subsumovati pod pojem zaměstnání při instalačních pracích.
Podle min. nař. č. 196/1907 ř. z. ve znění min. nař. č. 14/1918 ř. z. lze průkaz způsobilosti pro koncesi instalatéra plynovodů a vodovodů podati průkazem o naučení se živnosti instalování plyno a vodovodů atd. a o čtyřletém zaměstnání žadatele při instalačnícíi pracích jeho oboru. Místo tohoto průkazu nastupuje s výkazem o tom, že žadatel byl aspoň po dvě léta zaměstnán při instalačních pracích do jeho oboru náležejících, vysvědčení učiliště v nařízení tom uvedeného.
Žal. úřad má zato, že dobu, po kterou se žadatel řemeslu učil, nelze pokládati za dobu zaměstnání při instalačních pracích, a to jednak proto, že slouží toliko nabytí nezbytných zkušeností pro vlastní výkon oněch prací, jednak že absolvování učební doby je předpokladem pro přijetí do mistrovské školy. Stanovisku žal. úřadu bylo přisvědčiti.
Jak shora uvedeno, rozeznává cit. min. nař. dvojí způsob průkazu způsobilosti. První způsob žádá výuční dobu a čtyřleté zaměstnání při instalačních pracích z oboru žadatelova, rozlišuje tudíž toto »zaměstnání od výuční doby a staví tyto pojmy naproti sobě. Mluví-li pak dále při stanovení náležitostí druhého způsobu podávání průkazu způsobilosti opětně o zaměstnání při instalačních pracích do oboru žadatele náležejících, tedy užívá-li stejného termínu, nelze míti zato, že pod pojmem »zaměstnání« rozumí zde něco jiného než v ustanovení bezprostředně předcházejícím a že by pod pojem »zaměstnání« mohlo spadati zaměstnání konané v poměru učebním.
Pro závěr tento svědčí ostatně i úvaha, že mezi učilišti v nařízení tom jmenovanými jsou uvedeny i vysoké školy technické a montanistické, jichž absolventi zřejmě nebudou po složení předepsaných zkoušek vstupovati do poměru učňovského nebo normálně před absolvováním vysoké školy nebudou činni jako učňové, takže je na snadě závěr, že požadované nejméně dvouleté praktické zaměstnání bude následovati až po složení předepsaných zkoušek a že min. nař. tedy v těchto případech nemá na mysli dobu učební. V případě pak, kde pro přijetí na mistrovskou školu se vyžaduje absolvování výuční doby, jak tomu podle zjištění žal. úřadu, stížností nepopřeného, je zde, bylo by, kdyby názor stížností hájený byl správný, třeba hodnotiti učební dobu dvakráte, jednou jako předpoklad pro přijetí do mistrovské školy, jednou jako zaměstnání pro průkaz způsobilosti.
Ježto pak st-l, jak nesporno, vedle doby učební nevykázal dobu zaměstnání trvající aspoň dvě léta, nemohl nss shledati, že by předpoklady pro zakročení podle § 146 odst. 4 živn. řádu nebyly splněny.