Čís. 1105.

Jest krádeží nikoliv zpronevěrou, ponechal-li si zaměstnanec, vystoupiv ze služby, bezprávně služební oděv.
(Rozh. ze dne 9. února 1923, Kr I 1332/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčen: zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Čes. Budějovicích ze dne 25. října 1921, jímž byli obžalovaní Ferdinand Z. a Jan P. uznáni vinnými zločinem zpronevěry dle §u 183 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a uznal obžalované vinnými zločinem krádeže dle §§ 171, 173 a 176 II. b) tr. zák., jehož dopustili se tím, že v noci z 8. na 9. července 1921 v R. pro svůj užitek z držení a bez přivolení Jiřího S-a, u něhož jako čeledíni byli zaměstnáni, odňali a to každý: 1 pár střevíců, 1 pár kožených kamaší, 1 plstěný klobouk, 1 pár kalhot ze srnčí kůže, 1 červenou pracovní halenu, 1 cvilinkovou halenu a 1 cvilinkové kalhoty, tudíž každý cizí movité věci v ceně přes 200 Kč.
Důvody:
Nalézací soud vzal za prokázáno, že obžalovaní opustili v noci z 8. na 9. července 1921 službu u svého zaměstnavatele, jímž přijati byli za čeledíny, bez výpovědi, vzavše s sebou části oděvu, ve výroku rozsudečném jmenované, a v ceně asi 500 Kč, o nichž jim zaměstnavatel při nastoupení služby výslovně pravil, že jim je jen půjčuje a nepřenechává do vlastnictví a jež mu měli při opuštění služby zase vrátiti. Soud zrušovací převzal tato zjištění nalézacího soudu, k nimž tento dospěl způsobem, jemuž není odporováno. Oproti žalobě, znějící na zločin krádeže ve smyslu §§ 171, 173 a 176 II. c) tr. zák., uznal nalézací soud obžalované vinnými jen zločinem zpronevěry ve smyslu §u 183 tr. zák., vycházeje z názoru, že částky oděvu, o něž jde, byly přenechány obžalovaným k obvyklému užívání, tudíž k trvalému nošení po dobu služebního poměru, tedy jim svěřeny a že byly proto v držení a moci obžalovaných a nikoli zaměstnavatele. Proti této kvalifikaci brojí zmateční stížnost státního zastupitelství důvodem zmatečnosti čís. 10 §u 281 tr. ř., jako právně mylné a to důvodně. Rozsudek zjišťuje, že jmenované věci byly obžalovaným toliko zapůjčeny a přenechány jen k užívání po dobu služebního poměru, po jehož ukončení je měli zase vrátiti. Věci ty nepřišly až do doby činu nikdy z držení a moci zaměstnavatele, jíž se tento také nikdy nevzdal. Zaměstnavatel vykonával moc nad věcmi těmi, určenými pro obžalované jako čeledíny při vykonávání jich služby, právě tím, že nechal věci nositi jimi jako svými zaměstnanci. Pokud obžalovaní byli ve službě a také ve společné domácnosti poškozeného, trval držebnostní poměr, vykonávaný obžalovanými, pro poškozeného na dále a byl porušen teprve tím, že obžalovaní opustili dům zaměstnavatele s oděvem a znemožnili mu takto, by s věcmi dle vůle nakládal. Tím, že obžalovaní podrželi si částky oděvní k vlastní potřebě, dali na jevo úmysl, směřující k trvalému odnětí věcí těch z držby poškozeného, a propůjčuje úmysl tento jednání jejich povahu nikoli pouhého porušení důvěry dle §u 183 tr. zák., nýbrž činu zlodějského.

Citace:

č. 1303. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 411-412.