Čís. 1197.

Přečin dle §u 305 tr. zák.
Není třeba, by schvalování trestných činů stalo se způsobem slavnostním. Pojem »vychvalování« jest obsažen v pojmu »schvalování«. Lhostejno, že trestný čin, jehož se schvalování týkalo, byl již proveden.
(Rozh. ze dne 27. dubna 1923, Kr I 155/23)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 24. ledna 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti veřejnému pokoji a řádu dle §u 305 tr. zák.
Důvody:
Obžalovací spis spatřuje skutkovou podstatu přečinu §u 305 tr. zák. v tom, že obžalovaný dne 5. ledna 1923 v Praze před více lidmi, tedy způsobem §u 303 tr. zák., slovy »Dr. Rašín měl dostat pět ran a ne jednu«, čin v zákoně zapověděný vychvaloval. Výrok napadeného rozsudku zní naproti tomu v ten smysl, že obžalovaný dne 5. ledna 1923 v Praze před více lidmi, tedy způsobem v §u 303 tr. zák. dotčeným, slovy: »Dr. Rašín měl dostat pět ran a ne jednu« v zákoně zapovězený čin schvaloval. Nesrovnalost, jevící se v tom, že obžalovací spis použil výrazu »vychvaloval«, kdežto rozsudek jak ve výroku tak v rozhodovacích důvodech používá důsledně slova »schvalovati«, zavdala stěžovateli podklad k uplatňování domnělých důvodů zmatečnosti dle čís. 3 (ve skutečně čís. 7, 8, 9 a) §u 281 tr. ř. Zmateční stížnost jest však vesměs v neprávu. Právně mylný je totiž její názor, že pojmy »vychvalování« a »schvalování« jsou tak rozdílné, že nelze je navzájem zaměňovati, najmě se představují dvě různé skutkové náležitosti, pokud se týče rozdílné skutkové podstaty. Omyl, v němž jest zmateční stížnost, přivoděn byl hlavně tím, že stížnost má mylně za to, že pojmu vychvalování kryjícímu se s výrazem »anpreisen« německého znění trestního zákona, odpovídají pouze takové projevy, které byly oděny v jakousi formu oslavnou, nikoli ony, jež dle zmateční stížnosti pokládati jest za pouhé schvalování protizákonného jednání. Tento názor nemá opory v ustanovení §u 305 tr. zák. Pokud jde o vnější formu a okolnosti, za nichž projev stává se činem trestným dle §u 305 tr. zák., stanoví se tam poukazem na § 303 tr. zák. pouze, že se státi musí veřejně, nebo před více lidmi. Nevyžaduje se tudíž nikterak jakýsi zvláštní způsob projevu nebo dokonce slavnostní, oslavná forma jeho, jak mylně za to má zmateční stížnost. Ostatně v tomto případě obžalovaný pronesl svůj výrok nejen veřejně a před více lidmi, nýbrž dle rozhodovacích důvodů rozsudkových učinil tak na velice navštěvovaném místě, stoje uprostřed hloučku asi 30 až 40 lidí, a předčítaje, (vykládaje) shromážděným zvláštní vydání novin. Lze sice připustiti, že výrazy »vychvalovati« a »schvalovati« nejsou synonyma a že mezi pojmy, které jimi docházejí zevního projevu, jest rozdíl. Pojem »schvalování« jest širší pojmu »vychvalování« a následkem toho jest vychvalování obsaženo ve schvalování. Vždyť, jak jednak z nadpisu, jednak ze znění §u 305 tr. zák. plyne, zahrnuje v sobě druhý případ, v nadpise vyznačený výrazem schvalování, dle znění zákona jednak vychvalování a omlouvání činů nemravných nebo nezákonných, jednak vybízení, podněcování, svádění k nim. Z toho jest zřejmo, že ve schvalování všech pět jmenovaných způsobů jest obsaženo. Že by kterákoliv z uvedených forem vyzývání k činům nemravným nebo nezákonným vyžadovala jakéhosi zvláštního rázu, netvrdí ani zmateční stížnost. Při omlouvání činů takových je však slavnostní forma projevu pojmově takřka nemyslitelná. Nelze proto seznati, proč by takováto slavnostní (oslavná) forma měla býti zákonným předpokladem shora na prvém místě uvedeného druhu schvalování oněch činů. Nelze tudíž s hlediska ustanovení §u 305 tr. zák. činiti námitek proti tomu, že rozsudek používá na místě výrazu »vychvalovati«, jenž se vyskytuje v obžalovacím spisu, důsledně a, jak zdůrazňuje zmateční stížnost, úmyslně slova »schvalovati«. Stížnost jest arci v neprávu, domnívajíc se, že se tak děje proto, že i dle názoru nalézacího soudu čin, zjištěný rozsudkem, nelze pokládati za vychvalování, nýbrž v nejhorším případě prý jen za schvalování. Pak ale pozbývají samy sebou všeho oprávnění především námitky, uplatňované zmateční stížností s hlediska důvodů zmatečnosti č. 7 a 8 §u 281 tr. ř. v ten smysl, že jednak rozsudkem nebyla vyřízena obžaloba, jednak že rozsudek ji proti předpisu §§ 262, 267 tr. ř. překročil, že obžalovaný byl uznán vinným skutkem, na který obžaloba ani původně nezněla ani při hlavním přelíčení veřejným obžalobcem rozšířena nebyla. Právně bezpodstatnou je však s hořejšího právního hlediska dále i námitka, kterou brojí zmateční stížnost proti rozsudku, dovolávajíc se důvodu zmatku čís. 9 a) §u 281 tr. ř., v ten rozum, že jím nalézací soud vybočil z rámce trestního zákona, utvořiv označením činu obžalovaného jako schvalování činu v zákoně zapověděného zvláštní skutkovou podstatu, trestnímu zákonu neznámou a v něm neobsaženou. S hlediska důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. namítá stížnost dále jednak, že jednání, která přicházejí v úvahu jako přečin dle §u 305 tr. zák., musí se vztahovati k činům nemravným nebo v zákoně zapověděným ex tunc, nikoli ex post, jednak že § 305 tr. zák. vyžaduje na rozdíl od §u 9 tr. zák. jakýsi abstraktní pokyn k jednání nemravnému nebo protizákonnému. Obojí námitka je právně bezpodstatná. Vychvalování a stejně i omlouvání činů nemravných nebo zákonem zapověděných vztahuje se ve většině případů právě na činy, již skutečně spáchané; dle všeobecného znění §u 305 tr. zák. nelze dovozovati, že zákon schvalování činů takových stíhá pouze tehdy, dochází-li k němu současně s jich pácháním, nikoliv také tenkráte, schvaluje-li kdo činy již spáchané teprve později, jak za to má patrně zmateční stížnost. Obžalovaný spáchal ostatně trestný čin dle rozsudku hned téhož dne, kdy atentát na Dra Rašína byl proveden, a to již mezi 10. až 11. hod. dopol., tedy téměř bezprostředně po atentátu. Pojmu vychvalování činů, v zákoně zapověděných, odpovídá dále také dodatečné vychvalování individuelně určitého činu trestného, skutečně spáchaného. Na ustanovení §u 9 tr. zák. poukazuje zmateční stížnost v tom ohledu nepřípadně, neboť jím prohlašuje se trestným pouze vyzývání k činům trestným, které teprve spáchány býti mají, nikoliv také jich schvalování, které by tudíž, vztahuje-li se na určitý již spáchaný čin a měl-li by názor zmateční stížnosti uznán býti správným, trestu vůbec nepodléhalo přes to, že je státu při nejmenším touž měrou nebezpečným jako schvalování činů nemravných nebo v zákoně zapovězených vůbec. Také schvalování určitého činu již spáchaného příčí se intencím, které sledoval zákonodárce ustanovením §u 305 tr. zák. a které směřují k tomu, by nebylo beztrestně otřásáno výchovou vštípenými názory občanů o špatnosti a zavržitelnosti činů nemravných a v zákoně zapověděných a by byla zachována úcta k zákonům. Vším právem podřadil tudíž nalézací soud skutkové podstatě přečinu dle §u 305 tr. zák. čin obžalovaného, jenž svým výrokem schvaloval dle rozsudkových důvodů zločin vraždy (pokusu vraždy), tedy čin v zákoně zapověděný.

Citace:

č. 1197. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 243-246.