Čís. 1253.

Ke skutkové podstatě zločinu dle §u 185 tr. zák. se vyhledává po stránce subjektivní, by pachateli v době činu bylo bezpečně povědomo, že věci, jež ukryl, na sebe převedl aneb jichž odbyt opatřil, jsou kradené neb zpronevěřené, po objektivní stránce pak, by substancí odcizených neb zpronevěřených věcí samých uvedeným způsobem nakládal.
(Rozh. ze dne 14. srpna 1923, Kr II 335/23.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalované do rozsudku zemského soudu trestního v Brně ze dne 23. května 1923, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem podílnictví na krádeži dle §§ 185 a 186 a) b) tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost obžalované, dovolávající se zmatku dle §u 281 čís. 5 tr. ř., jest odůvodněna. Rozsudek odsuzuje stěžovatelku pro zločin dle §§ 185, 186 a) b) tr. zák., shledav ji vinnou, že odcizené věci, a to různé šperky v ceně, 200 Kč převyšující, na sebe převedla, ač jí z příběhu a hodnoty věcí povědomo bylo, že krádež stala se způsobem, který ji činí zločinem. Soud nalézací pro okolnost, že stěžovatelce z příběhu a hodnoty věcí povědomo bylo, že krádež stala se způsobem, který ji činí zločinem, vůbec neuvádí důvodů, a jest rozsudek již proto v příčině zločinné kvalifikace dle §u 186 a) tr. zák. dle §u 281 čís. 5 tr. ř. zmatečným. Než zmatkem dle §u 281 čís. 5 tr. ř. trpí rozsudek, jak stížnost právem vytýká, v příčině odsouzení stěžovatelky pro zločin podílnictví na krádeži vůbec, poněvadž důvody pro vědomí stěžovatelky, že šperky jí na sebe převedené pocházely z krádeže, jsou po stránce rozhodující alespoň nejasné. Zákon předpokládá pro skutkovou podstatu dle §u 185 tr. zák. po stránce subjektivní, by pachateli v době činu bylo bezpečně povědomo, že věci zatajované, na se převedené, nebo sobě přivlastněné, a sice tyto samy, jsou ukradeny nebo zpronevěřeny, jelikož dle doslovu zákona, jenž nepřipouští dle čl. 4. uvoz. pat. rozšíření pořadem výkladu, i objektivní skutková podstata dána jest jen tehda, když podstatou odcizených nebo zpronevěřených věcí samých bylo způsobem uvedeným nakládáno. Proto vyloučiti sluší zásadně disposice jak ohledně peněz, za odcizenou věc stržených, tak i ohledně věcí, z odcizených peněz nebo z výtěžku za odcizené věci nakoupených. V tomto případě však rozsudek vyvrací hájení se stěžovatelky, že jí původ věcí, od Viléma N-a na se převedených, z krádeže nebyl znám, mezi jiným i poukazem na to, že věděla, že N., jsa delší čas bez zaměstnání, dárky v takovém množství, pokud se týče peníze na ně, nemohl poctivým způsobem nabýti. Odůvodnění toto činí nejasným, zda soud nalézací byl přesvědčen o tom, že stěžovatelka původ na se převedených šperků samých z krádeží N-em páchaných bezpečně znala, — ve kterémžto případě by ovšem šlo o podílnictví na krádeži, či zda nebyla snad jen mínění, že N. předměty ty z peněz stržených za věci ukradené nakoupil, kde by ovšem přišlo v úvahu jen odsouzení pro trestný čin, mírnějším trestem ohrožený. Nejasnost tato jest tím závažnější, an rozsudek, jak již uvedeno, svého tvrzení, že stěžovatelce byl příběh krádeží samých znám, vůbec neodůvodňuje.

Citace:

č. 1253. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 337-338.