Čís. 1299.

Náhrada škody jako podmínka promlčení (§ 531, odstavec druhý čís. 2 tr. zák.) musí býti úplná; vzdání se poškozeného (narovnání s ním) jest tu bez významu.
(Rozh. ze dne 13. října 1923, Kr II 310/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu ve Znojmě ze dne 18. března 1922, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přestupkem dle §u 468 tr. zák.
Důvody:
Odporujíc výroku nalézacího soudu, jímž byl stěžovatel uznán vinným přestupkem §u 468 tr. zák., vytýká zmateční stížnost dle čís. 4 §u 281 tr. ř., že nalézací soud neprávem zamítl obhájcův návrh, aby purkmistr E. a obecní tajemník V. byli slyšeni jako svědci o tom, že stěžovatel úplně se vyrovnal se soukromou účastnicí, že tato nežádala, než opravu předmětů, stěžovatelem poškozených, že tato oprava stala se již před více než dvěma lety a byla stěžovatelem zaplacena, a dále dle čís. 9 lit. a) §u 281 tr. ř., že okolnostmi, o nichž svědci měli býti slyšeni, nastalo promlčení zmíněného přestupku. Než k výtce formální lze přihlížeti pouze potud, pokud návrh a jeho obsah je osvědčen protokolem o hlavním přelíčení, v tomto směru jedině rozhodným. Dle tohoto protokolu navrhl stěžovatelův obhájce jen, aby jmenovaní svědci byli slyšeni o tom, že Alžběta Sch-ová při vyrovnání žádala jen opravu tabulí a okna, a nic více. Návrh byl zamítnut právem. Za ostatních předpokladů zákonem stanovených pomíjí promlčením vyšetřování a trest, nahradil-li pachatel škodu, pokud to povaha trestného činu připouští. Dle zjištění nalézacího soudu záležela činnost stěžovatelova, v níž shledána byla skutková podstata přestupku §u 468 tr. zák., v tom, že rozbil tabulku a poškodil rámek okna a že poškodil dvéře a zámek. Za veškeru tuto škodu musel by stěžovatel dáti náhradu, by se mohl dovolati promlčení. Toho však stěžovatel netvrdil, veda svědky pouze o tom, že dostál narovnání, jímž poškozená vzdala se prý opravy poškození, způsobeného mimo poškození okna a tabule; tudíž opravy poškozených dveří a zámku. Vzdání se poškozeného na náhradu jest však s hlediska čís. 2 druhého odstavce §u 531 tr. zák. bez významu, ježto pojem náhrady přímo vylučuje pojem vzdání se, a co do onoho ustanovení není tu obdobného výkladu, jaký se co do nápravy škody § 187 tr. zák. podává ze znění §u 188 tr. zák. Požadujeť ustanovení §u 531 tr. zák., aby pachatel aspoň podle svých sil snažil se odčiniti způsobené bezpráví tím, že, třeba bez žádosti poškozeného, zjedná co do jmění tohoto týž stav, jaký byl před činem trestným. I kdyby tedy navrženými průvody bylo zjištěno, co jimi mělo býti osvědčeno, nebyla by tím zjednána beztrestnost stěžovatelova z důvodů promlčení, jelikož — jak i poškozená seznala a stížnost ani nepopírá — za část způsobené škody, totiž za poškození dveří a zámku, náhrada dána nebyla, a stěžovatel ani netvrdil, že nebyl s to, dáti i tuto náhradu. Zamítací usnesení nalézacího soudu nemohlo proto míti na rozhodnutí účinek stěžovateli škodlivý a nalézací soud správně použil zákona, řídě se názorem, že náhradou, vyhovující sice tvrzenému narovnání pachatele s poškozenou, neobsahující však celé způsobené škody, předpoklad promlčení dle čís. 2 druhého odstavce §u 531 tr. zák. zjednán není.

Citace:

č. 1299. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 406-407.