Čís. 735.

Předražovaní (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.). V tom, že za neprávem zadržovaný předmět požadována byla přemrštěná náhrada, nelze spatřovati »požadování ceny« ve smyslu § 7 lich. zák.
(Rozh. ze dne 16. února 1922, Kr I 184/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem:
Rozsudkem lichevního soudu při okresním soudě v Holicích ze dne 4 února 1921, jímž František J. byl uznán vinným přestupkem dle § 7 čís. 1 zákona ze dne 17. října 1919, č. 568 sb. z. a n., a rozsudkem lichevního soudu při krajském soudě v Chrudimi, jako soudu odvolcího, ze dne 12. března 1921, »pokud jím odvolání obžalovaného do onoho rozsudku nebylo vyhověno«, porušen byl zákon v ustanovení § 7 zmíněného zákona rozsudky se zrušují a obžalovaný se sprošťuje z obžaloby pro přestupek § 7 čís. 1 zákona o vál. lichvě.
Důvody:
Rozsudkem lichevního soudu při okresním soudě v Holicích ze dne 4. února 1921 byl obžalovaný František J., strojnický mistr a pumpař, uznán vinným přestupkem předražovaní dle § 7 zák. ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., jehož prý se dopustil tím, že v měsíci červnu 1920 žalobou u okresního soudu v Holicích, využívaje mimořádných poměrů, požadoval na Marii H-ové, vdově po pumpaři, jako dědičce po zemřelém jejím manželi Karlu H., za pumpový stojan 780 Kč, tudíž za předmět potřeby cenu zřejmě přemrštěnou. Dle zjištění soudu činila cena stojanu, jejž obžalovaný zemřelému manželi Karlu H-ovi v dubnu 1913 do komise dal, dle kontokorentu obžalovaného ku dni 1. ledna 1914 účtovaná 182 K s 20 proč. srážkou 36 K 40 h, tudíž 145 K 60 h; obžalovaný žalobou civilní dne 6. června 1920, na vdovu Marii H-ovou jako dědičku po zemřelém Karlu H-ovi podanou, domáhal se a žádal vrácení tohoto stojanu nebo zaplacení 780 Kč, tedy cenu zřejmě přemrštěnou. Na odvolání, podané proti tomuto rozsudku jednak obžalovaným Františkem J-em co do viny a trestu a jednak veřejným žalobcem co do trestu, byl pak rozsudek prvého soudce u zamítnutí obou těchto odvolání rozhodnutím krajského jako odvolacího soudu lichevního ze dne 12. března 1921 v plném znění potvrzen a to z důvodů, v rozhodnutí tomto uvedených. Dospělí i lichevní soud odvolací k závěru, že skutečná výrobní cena i s přiměřeným občanským ziskem byla obžalovaným stanovena na 182 K a ještě z této srážka 20 proc. ku prospěchu komisionáře přiznána. Nebyl tudíž obžalovaný oprávněn za řečený stojan požadovati vyšší cenu než 182 K, což ostatně uznáno i právoplatným civilním rozsudkem okresního soudu v Holicích ze dne 9. září 1920. Jestliže však obžalovaný snažil se na vdově po» Karlu H-ovi, do právního poměru mezi obžalovaným a jejím manželem naprosto nezasvěcené, vynutiti zaplacení ceny, která nebyla odůvodněna skutečným výrobním nákladem řečeného stojanu, nýbrž vědomě zcela bezdůvodně zvýšena dle cen válečných, v roce 1920 běžných, jest z toho» patrnou ziskuchtivost obžalovaného, aby takovým nelegálním způsobem opatřil si naprosto nezasloužený zisk zvýšením skutečné ceny stojanu o 328 proč. a že touto snahou byl veden, prokazuje dále i jeho vlastní dopis ze dne 16. června 1920, v němž pokouší se výhrůžkami, reelního obchodníka nedůstojnými, svůj neoprávněný požadavek na vdově po zemřelém Karlu H-ovi vynutiti. Dospěl tudíž i odvolací soud lichevní ku přesvědčení, že tu jde o křiklavý případ lichvy a povaha tohoto trestného činu nebyla ani listinami při odvolacím líčení předloženými nikterak seslabena. Zmíněnými rozsudky porušen byl zákon v ustanovení § 7 čís. 1 zákona ze dne 17. října 1919, č. 568 sb. z. a n. Neboť nárok Františkem» J-em civilní žalobou proti Marii H-ové uplatňovaný je nárokem na náhradu škody, způsobené mu tím, že mu zemřelým Karlem H-em nebyl vrácen stojan, do komise svěřený; vymáhání náhrady škody není však požadováním ceny ve smyslu § 7 zákona o vál. lichvě. Předchůdce tohoto» zákona — cis. nařízení ze dne 1. srpna 1914, čís. 194, ze dne 7. srpna 1915, čís. 228, ze dne 21. srpna 1916, čís. 261 a ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. z. — označila v záhlaví účelem zákona výslovně zásobování obyvatelstva předměty potřeby; byť tento účel v záhlaví zákona ze dne 17. října 1919, č. 568 sb. z. a n., výslovně vyznačen již nebyl, nelze o tom pochybovali, že i ustanovení tohoto zákona — v podstatě obdobná ustanovením zmíněných cís. nařízení — slouží témuž účelu, tedy ochraně zájmů obyvatelstva co do zásobování předměty potřeby, směřujíce jednak k tomu, by zásoby takových předmětů byly, pokud nutno, státní správou za účelem stejnoměrného jich rozdělování mezi veškeré spotřebitelstvo co nejúplněji zasaženy, jednak k tomu, by — beze všeho zbytečného, jen osobnímu prospěchu jednotlivců sloužícího zdražování — předměty potřeby se dostaly do rukou spotřebitelů co nejlevněji, pokud to nepříznivé poměry výrobní a dovozní dovolují. Zejména čelí ustanovení § 7 zákona o vál. lichvě tomu, by všeobecného nedostatku předmětů potřeby nevyužívalo se k povolnosti spotřebitelstva, uvolili se i ve vyšší, byť hospodářsky neodůvodněné ceny, následkem čehož pak spotřebitelé, vládnoucí větším jměním nebo většími příjmy dosáhnou vydatnějšího zásobování, než kruhy chudší neb omezené na menší výdělek a že takovýmto způsobem spotřebitel, jemuž je předmětu potřeby zapotřebí, staví se před volbu, by buď požadovanou přemrštěnou cenu povolil, nebo se zřekl předmětu. I slovo »cena« v § 7 zmíněného zákona poukazuje k tomu, že příčinou požadování jest úplatný převod předmětu potřeby. Toho však v tomto případě není. Marie H-ová nebyla postavena před volbu, zříci se nutného pro ni předmětu potřeby nebo povolit i přemrštěnou cenu; jí stojanu vůbec zapotřebí nebylo, nejednalo se o úplatný převod, stranami zamýšlený využitkováno nebylo okolnosti, že nějaká potřeba Maric H-ové domáhala se ukojení předměty, jichž byl nedostatek, nýbrž okolnost, že nemohla vrátiti předmět, s hlediska potřeb jejích úplně lhostejný. V žalobním nároku, by vrácen byl stojan nebo bylo zaplaceno 780 K, nelze proto spatřovati požadování ceny ve smyslu § 7 zmín. zák., skutková podstaty přestupku dle § 7 čís. 1 tohoto zákona tu není.

Citace:

č. 735. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 105-107.