tento zní: »Jsou-li výměny uzávorovány neb ústředně stavěny a je-li
správná poloha všech příslušných výměn vlakové cesty, kterou výpravčí
určil, zajištěna zabezpečovacím zařízením, stačí, přesvědčí- li
se výpravčí pohledem (!) na hradlovém přístroji,
že byla správná cesta zapjata a blokovým závěrem zajištěna.« Právě
tento aparát zjednodušuje náramně zabezpečovací zařízení, tak že ne-
hody jsou úplně vyloučeny, obsluhuje-li výpravčí jen tento aparát. Vý-
znam tohoto aparátu byl obžalovanému dóbře znám, neboť byl к do-
pravní službě autorisován. Zanedbání tohoto předpisu nemůže tudíž ob-
žalovaného nijak omlouvati. Byl-Ii obžalovaný tehdy skutečně různými
pracemi zatížen, musel v první řadě vyhověti předpisům zabezpečova-
cím. Že v osudné době byla hustá mlha, jest pro posuzování provinění
obžalovaného zcela bez významu, neboť obžalovaný zavinil nehodu svým
opomenutím v kanceláři. Zdali provinění jeho jest menší či větší, nemá
významu při posuzování otázky viny, nýbrž jen při otázce trestu, neboť
skutkové povahy §u 335 a 337 tr. zák., nevyžadují určitého stupně pro-
vinění. Osvobozující rozsudek zakládá se tudíž na nesprávném výkladu
zákona. Poněvadž rozsudek, vyloučiv neprávem objektivní skutkovou
podstatu trestného činu, nezabýval se vůbec subjektivní stránkou viny,
nelze rozhodnouti ve věci samé.
Čís. 1194.
Predražovaní (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 578 sb. z. a n.).
Zvětšeniny podobizen nejsou předměty potřeby.
(Rozh. ze dne 26. dubna 1923, Kr I 316/23.)
N e j v y š š í soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení
o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem:
Rozsudkem lichevního soudu pří okresním soudě pro přestupky v Praze
ze dne 21. září 1922 a potvrzujícím jej rozsudkem odvolacího soudu
lichevního při zemském trestním soude v Praze ze dne 18. listopadu
1922 porušen byl zákon; rozsudky ty se zrušují a obžalovaný sprošťuje
se dle §u 259 čís. 3 tr. ř. obžaloby pro přestupek predražovaní, uvedený
v prvém odstavci §u 7 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.,
jehož se podle obžaloby dopustil tím, že v červnu 1921 v Praze, vy-
užívaje mimořádných poměrů, vyvolaných válkou, žádal na manželce
dělníka Marii K-ové za zvětšeninu fotografie její matky 212 Kč, tedy
za předmět potřeby zřejmě přemrštěnou cenu.
Důvody:
Rozsudkem lichevního soudu při okresním soudě pro přestupky
v Praze ze dne 21. září 1922, byl obžalovaný Kornelius V., obchodník
v M., uznán vinným, že v červnu 1921 v Praze, využívaje mimořádných
poměrů, vyvolaných válkou, žádal na manželce dělníka Marii K-ové za
zvětšeninu fotografie její matky 212 Kč, tedy za předmět potřeby zřejmě
přemrštěnou cenu a že tím spáchal přestupek predražovaní dle prvého odstavce §u 7 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., a byl
proto odsouzen do tuhého vězení na 14 dnů а к peněžité pokutě 5000 Kč,
po případě do tuhého vězení na dalších 7 dnů. Lichevní soud odůvodnil
svůj názor tím, že zvětšeniny podobizen jsou předměty potřeby dle §u 1
lichevního zákona, protože vzhledem ke kulturní úrovni dnešní lidské
společnosti opatřování takových obrazů slouží nepřímo к ukojení po-
třeb lidských po stránce ethické (estetické). Rozsudkem odvolacího
soudu ,Jchevního při zemském trestním soudě v Praze ze dne 18. listo-
padu 1922, bylo odvolání obžalovaného do výroku o vině a trestu za-
mítnuto a napadený rozsudek byl v celém obsahu potvrzen ze správných
důvodů soudu prvé stolice. Názor obou stolic, že zvětšeniny podobizen
jsou předměty potřeby dle §u 1 lichevního zákona, spočívá na nespráv-
ném použití zákona. Dle §u 1 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568
sb. z. a n., rozumějí se předměty potřeby věci movité, které slouží přímo
nebo nepřímo к ukojení potřeb lidských a potřeb zvířat domácích. Tím,
že jsou postaveny vedle sebe potřeby lidí i potřeby zvířat, zřejmě jest
naznačeno, že míněny jsou především potřeby životní, к nimž u člověka
náleží ovšem i potřeby kulturní, měrou však pouze omezenou na po-
třeby duševního nebo tělesného vývoje a nikoli výhradně estetické, po-
něvadž i bez nich se kulturní člověk bez újmy svého životního vývinu
může obejití a poněvadž i v dobách normálních široké vrstvy obyva-
telstva trvale nebo dočasně buď dobrovolně se jich vzdávají, nebo, po-
měry nejsouce povzbuzovány, si jich vůbec nedopřávají. Jako nejvyšší
soud ve svém rozhodnutí čís. 364 sbírky uznal, že zlaté a stříbrné šperky
nejsou předměty potřeby, poněvadž ukájejí jen touhu určitých vrstev
po ozdobě, nádheře a přepychu, nemůže přiznati této vlastnosti zvětše-
ninám podobizen, zhotoveným na objednávku pouze za tím účelem, aby
jimi hověno bylo náladám společenským, byť i píetním. Vlastnost před-
mětu potřeby nelze zajisté upříti podobiznám, sloužícím účelům prak-
tickým, jako průkazkám, pasům, vzorkům, agnoskacím a pod., neodpo-
vídá však již předmětu potřeby podobizna, zhotovená za účelem upo-
mínky na určitou událost, místo, kostým atp. Avšak zvětšenina podo-
bizny obzvláště není předmětem potřeby ve smyslu §u 1 lichevního zá-
kona, poněvadž jest zpravidla výrobkem řemeslným, namnoze i výtvorem
uměleckým, který nelze kdykoliv koupiti nebo si opatřiti hotový, nýbrž
nutno jej dřív objednati a o způsobu jeho vyhotovení s fotografem se
domluvití. Jeví se proto v tomto případě odsuzující výrok zmatečným
dle §u 281 čís. 9 a) tr. ř.
čís, 1195.
Toho, kdo dopustil se urážky na cti v dopisu, jejž psal zaměstna-
vateli к jeho výzvě, vyvinuje důkaz pravděpodobnosti.
(Rozh. ze dne 26. dubna 1923, Кг II 211/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení
o z mateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona do roz-
sudku krajského jako odvolacího soudu v O. ze dne 2. března 1922,
jímž byl obžalovaný František T. uznán vinným přestupkem urážky na
Trestní rozhodnutí. V. 15