Čís. 1220.

Porotní soud nesmí dáti dodatkovou otázku, nemohou-li tvrzené neb aspoň naznačené skutečnosti naplníti zákonné známky dotyčné okolnosti, vylučující trestnost.
Dodatečná otázka na okolnost, vylučující trestnost, není otázkou viny. K jejímu zodpovědění stačí prostá většina (na prospěch obžalovaného 6 hlasů, v jeho neprospěch 7 hlasů). V rozhodnutí porotců, že trestnost jest vyloučena pro opilost, nelze ještě spatřovati rozhodnutí o tom, že jest tu skutková podstata §u 523 tr. zák. V tom směru bylo by třeba dáti otázku eventuální.
(Rozh. ze dne 26. května 1923, Kr I 331/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného i státního zastupitelství do rozsudku porotního soudu v Praze ze dne 5. března 1923, jímž byl obžalovaný uznán vinným zločinem podle §u 1 odstavec prvý a druhý zákona ze dne 22. května 1919, čís. 269 sb. z. a n. a přestupkem podle §u 523 tr. zák., zrušil napadený rozsudek v celém jeho obsahu jako zmatečný a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Obě zmateční stížnosti uplatňují ve prospěch obžalovaného důvod zmatečnosti čís. 8 §u 344 tr. ř., stížnost státního zastupitelství mimo to v jeho neprospěch také důvod čís. 6 §u 344 tr. ř. Pokud jde o tento důvod (čís. 6 §u 344 tr. ř.), dovozuje stížnost veřejného obžalobce právem, že porotní soud porušil předpis §u 319 tr. zák., dav porotcům šestou a sedmou otázku dodatkovou, znějící na úplnou opilost pachatele v době činu, vylučující jeho trestnost dle §u 2 lit. c) tr. zák., ačkoliv zde nebylo pro tyto otázky zákonných předpokladů. Dle §u 319 tr. zák. nutno dáti porotcům otázku dodatkovou, byly-li tvrzeny okolnosti, které, předpokládajíc, že jsou pravdivý, by zakládaly některou z okolností, vylučujících trestnost uvedených v §u 2 tr. zák. Z tohoto ustanovení plyne úsudkem z opaku, že soud nesmí dáti takové otázky, nemohou-li tvrzené neb aspoň naznačené skutečnosti naplniti zákonné známky dotyčné okolnosti, vylučující trestnost, ježto by jinak soud dával porotcům příležitost, aby použili zákona nesprávně, kdyby připustil dodatkovou otázku ve směru, jemuž tvrzený skutkový děj neodpovídá. V tomto případě tvrdil sice obžalovaný ke konci svého zodpovědného výslechu, že byl vždy úplně opilým, když vyjednával s Drem M-em, jakož i s F-em. Toto jeho tvrzení jest však úplně vyvráceno celou jeho ostatní výpovědí, v níž vylíčil veškeré své styky s oběma jmenovanými osobami a celý průběh svého jednání s nimi se vší určitostí a do nejmenších podrobností. Poněvadž úplná opilost vylučuje trestnost dle §u 2 c) tr. zák. jen tenkráte, zbavuje-li pachatele vědomí, je patrno, že v tomto případě, v němž se obžalovaný na své trestné jednání dopodrobna pamatuje, nemůže býti řeči o ztrátě vědomí, jakou § 2 c) tr. zák. předpokládá. Porotní soud pochybil, neposuzovav obhajobu obžalovaného jako jednotný celek; nestačíť zajisté k zjednání předpokladů §u 319 tr. zák. pouhé, ničím nedoložené, tvrzení okolností napovídajících důvod, trestnost vylučující, natož pak tvrzení, vyvrácené vlastním seznáním obžalovaného. Při správném výkladu zákona neměly býti šestá a sedmá otázka dodatková vůbec dány a již toto pochybení odůvodňuje zrušení rozsudku v celém jeho obsahu a vrácení věci k novému projednání do prvé stolice. Rozsudek jest však zmatečným také dle čís. 8 §u 344 tr. ř., což uplatňují souhlasně jak zmateční stížnost obžalovaného, tak i státního zastupitelství. Zmatek spočívá v tom, že předseda poučil porotce nesprávně o šesté a sedmé otázce dodatkové v ten smysl, že odpovědí na tyto otázky rozhodují o vině obžalovaného, ježto tyto dodatkové otázky jsou nerozlučnými částmi otázek hlavních, a že teprve odpovědí na tyto otázky bude rozhodnuto o vině obžalovaného, takže dlužno považovati šestou a sedmou dodatkovou otázku za otázky viny se týkající, a že jest ku jejich kladnému zodpovědění zapotřebí nejméně osmi hlasů; teprve při docílení této většiny, že by byl obžalovaný z obžaloby pro zločin, naznačený v prvé a druhé hlavní otázce sproštěn, a dán by byl v tomto případě podklad pro rozhodnutí soudu o tom, zda dopustil se obžalovaný přestupku opilství dle §u 523 tr. zák. Toto právní poučení jest nesprávným v celém rozsahu. Za otázky viny lze pokládati pouze otázky hlavní a takové otázky eventuální, jimiž se porotci táží na to, zda je obžalovaný vinen jiným trestným činem (nebo jinou formou trestné činnosti), než je uvedeno v obžalobě. Za této podmínky může býti otázkou viny i otázka dodatečná, zní-li na př. na přečin dle §u 335 tr. zák. při nutné obraně. Naproti tomu dodatečná otázka na okolnost vylučující trestnost (tedy zde na úplnou opilost) není otázkou viny ve smyslu §u 329 tr. ř., ačkoliv jest pro výrok o vině rozhodnou. Není tudíž třeba k rozhodnutí takové otázky v neprospěch obžalovaného, tedy k popření, 8 hlasů, nýbrž stačí 7. Ve prospěch obžalovaného tedy stačí, byla-li 6 hlasy dána odpověď kladná. V tomto případě byly otázkami viny pouze první a druhá otázka hlavní, nikoli také 6. a 7. otázka dodatková. k zodpovědění těchto otázek v neprospěch obžalovaného (tedy zápornému) stačí 7 hlasů, k odpovědi kladné (v jeho prospěch) 6 hlasů. Pokud v právním poučení předsedově se tvrdí něco jiného, jest nesprávné. Nesprávným jest poučení i v tom směru, že při docílení nejméně 8 hlasů, dle druhé věty §u 329 tr. ř. správně šesti hlasů (v kterémžto ovšem případě by byl obžalovaný z obžaloby naznačené v první a druhé hlavní otázce sproštěn), dán jest podklad pro rozhodnutí soudu o tom, zda dopustil se obžalovaný přestupku opilství dle §u 523 tr. zák. Podkladu takového zde při doslovu otázek, porotcům daných, není. K tomu by bylo zapotřebí, by porotcům pro případ kladného zodpovědění dodatkových otázek dány byly eventuální otázky, obsahující veškeré náležitosti skutkové povahy přestupku dle §u 523 tr. zák., upravené jakožto otázky viny, a teprve, kdyby porotcům bylo umožněno, by vinu obžalovaného i po této stránce posoudili, byl by tu podklad pro výrok soudu o eventuelní vině obžalovaného, pokud se týče přestupku opilství dle §u 523 tr. zák.

Citace:

č. 1220. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 280-282.