Čís. 747

Předražovaní (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. а n.). Ke skutkové podstatě přečinu dle § 12 lich. zák. se vyhledává, by činnost pachatelova byla způsobilá stupňovali cenu předmětu potřeby, o jehož prodej jde, a by obmezování prodeje bylo podstatným.
V tom, že obchodník pokládal se vyzváním okresního hejtmanství, by oznamoval zásoby předmětu potřeby obchodnímu družstvu, za vázána v tom směru, by podle vysvětlení družstva odepíral neb obmezoval prodej onoho předmětu potřeby, jest spatřovali skutkový omyl ve smyslu § 2 lit. e) tr. zák.
(Rozh. ze dne 25. února 1922, Kr I 207/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku lichevního soudu při krajském soudu v Plzni ze dne 3. prosince 1920, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem dle § 12 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. а n., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zjištěno je, že okresní politická správa v P. nařídila vyhláškou ze dne 30. října 1919 obchodníkům, by jí do 48 hodin pod adresou: »Okresní správa politická v P., evidence soli u Obchodního družstva v P.« oznámili zásobu soli dle množství a druhu, a že obžalovaný ohlásil 1.750 kg soli. Nalézací soud béře dále na základě zodpovídání se obžalovaného, podporovaného svědeckou výpovědí Jana Š-a, zástupce Obchodního družstva, za prokázáno, že obžalovaný po ohlášení zásob soli dotázal se u Obchodního družstva, zda smí ohlášenou sůl prodávati, že však dostal v odpověď, že ji nemá prodávati, až na další poukaz, který by dostal, že však hejtmanství poukazu takového pak nedalo. Zjištěno je dále, že obžalovaný kol 14. ledna 1920 svědkyni Filomeně O-ové, když tato se tázala, má-li nějakou sůl, dal v odpověď, že žádné nemá, že ji čeká, a že totéž řekl i více osobám, které se ho tehdy tázaly po soli. V tom shledal nalézací soud Zastavení prodeje soli. V tom pak, že v prosinci 1919 z ohlášených 1.750 kg asi 150 kg odprodal, omezování prodeje a odsoudil obžalovaného pro přečin dle § 12 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. Jako hlavní důvod pro odsuzující výrok uvedl nalézací soud, že prý okresní politická správa nevydala zákazu prodávati sůl, Obchodní družstvo pak prý jest korporace soukromá, která nebyla oprávněna vydávati podobné poukazy, prodej soli omezující, že tedy obžalovaný nemůže se omlouvati omylem a nedostatkem zlého úmyslu, zvláště když prý bylo jeho povinností, aby si ohledně otázky, smí-li sůl, k soupisu ohlášenou, prodávati, zjednal jistotu dotazem u okresní politické správy. Tato argumentace nalézacího soudu, proti níž brojí zmateční stížnost právem z důvodu zmatečnosti čís. 9 a) a 9 b) správně jen 9 a) § 281 tr. ř., je však nesprávná. Neboť zjištěná skutečnost, že okresní politická správa vyzvala obchodníky, by zásoby soli oznamovali pod adresou: »Okresní politická in
správa v P., evidence soli u Obchodního družstva v P.«, opravňovala obžalovaného k předpokladu, že Obchodní družstvo jest orgánem okresní politické správy a že mu jako takovému příslušejí určité disposice nad zásobami soli, u obchodníků se nalézající, a mohl proto důvodně za to míti, že věc se má tak, že Obchodním družstvem mu daný zákaz, prodávati sůl až do odvolání, pocházel od okresní politické správy samotné, a že jej tedy musí jako příkaz povolaného k tomu úřadu respektovati. V obraně obžalovaného, že pokládal zákaz Obchodním družstvem mu daný za závazný, spatřovat! dlužno uplatňování omylu ve smyslu § 2 lit. e) tr. zák., ježto se týká okolnosti rázu skutkového. Existence omylu tohoto vylučovala by arci úmyslnost jednání obžalovaného, ke skutkové povaze přečinu dle § 12 zákona čís. 568/19 požadovanou, a činila by odsouzení jeho neoprávněným. Okolnost, byl-li obžalovaný skutečně v tvrzeném omylu, není však v rozsudku se vší určitostí zjištěna, zejména vzhledem k údaji rozsudku, »že obžalovaný domnělý zákaz prodeje ani sám vážně nebral« Nelze také přehlížeti, že trestní ustanovení § 12 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. jest zařazeno v kapitole, jednající o předražovaní, a že tudíž nalézací soud měl v rámci lichevního zákona uvažovati, zdali Činnost obžalovaného byla způsobilá, stupňovati cenu dotyčného předmětu potřeby, a zdali obžalovaný byl si také této způsobilosti vědom, dále pak, že nalézací soud, pokud se týče odprodeje 150 kg soli, v němž shledal omezování prodeje, nepřihlížel k tomu, že zákon výslovně mluví o podstatném omezení, v kterémžto směru rovněž schází v rozsudku skutkové zjištění. Z této příčiny nelze nalézti ihned ve věci samé, a je třeba, rozsudek zrušiti a věc vrátiti soudu prvé stolice, by ji, hledě k hořejším úvahám, opětně projednal a o ní znova rozhodl (§ 288 čís. 3 tr. ř.).

Citace:

č. 747. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 122-123.