Čís. 1273.

Pojem smilstva proti přírodě (§ 129 I. písm. b) tr. zák.) není obmezen jen na úkony podobné souloži, nýbrž vztahuje se na každé zneužití těla jiné osoby téhož pohlaví, sloužící smyslnosti a překračující meze mravu a slušnosti.
Ke skutkové podstatě přestupku dle §u 516 tr. zák. se nevyžaduje, by veřejné pohoršení bylo skutečně vzbuzeno. Stačí způsobilost jednání ke vzbuzení veřejného pohoršení.
(Rozh. ze dne 28. září 1923, Kr II 778/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 14. října 1922, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podle §u 129 I. b) tr. zák. a přestupkem podle §u 516 tr. zák. Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje jediný důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Dovolávajíc se zodpovídání se obžalovaného a svědecké výpovědi Gustava K-a, stížnost namítá, že nehledíc k případu ze dne 22. dubna 1922, spočíval pohlavní styk mezi oběma pouze v tom, že obžalovaný ohmatával pohlavní úd K-ův, při čemž prý k výtoku semene nikdy nedošlo. Zmateční stížnost vyslovuje názor, že v takovémto pouhém ohmatávání mužského pohlavního údu jiným mužem nelze spatřovati skutkovou podstatu zločinu dle §u 129 I. b) tr. zák., kterou dle jejího mínění zakládají pouze úkony, podobné souloži. Námitka je neodůvodněna. Především prohřešuje se zmateční stížnost proti předpisu §u 288 čís. 3 tr. ř., dle něhož dlužno při uplatňování hmotněprávních důvodů zmatečnosti vycházeti ze skutkových zjištění rozsudku, jemuž jest odporováno. Napadený rozsudek pak zjišťuje, že obžalovaný koncem roku 1921 a začátkem roku 1922, posledně dne 22. dubna 1922 Gustavu K-ovi pohlavní úd opětovně nejen ohmatával, nýbrž mu jej i mačkal a že byl při tom podrážděn, takže mu někdy i semeno vyšlo. Toto zjištění rozsudkové má ve všech jednotlivostech podklad jak ve vlastním zodpovídání se stěžovatelově, tak ve svědecké výpovědi K-ově. Rozsudek dospívá k závěru, že stěžovatel předsevzal takto činy, určené k ukojení chlípných žádostí i k jich povzbuzení, a shledává v jeho jednání právem skutkovou podstatu zločinu dle §u 129 I. b) tr. zák. jak po stránce subjektivní, tak ve směru objektivním. Názor uplatňovaný zmateční stížností, dlužno označiti jako právně mylný. Zákon neurčuje sice v §u 129 pojem smilstva, tento vychází však na jevo ze srovnání s předchozím §em 128 tr. zák., v němž se nemluví o uspokojení pohlavního pudu, nýbrž o ukojení chlípných žádostí, a stačí k založení skutkové podstaty zločinu zprznění pohlavní zneužití, jímž rozuměti dlužno každé bezprávné použití těla jiné osoby k předsevzetí úkonu pudu pohlavního. Poněvadž pak se v §u 128 tr. zák. poukazuje na § 129 I. b) tr. zák. takto: »Kdo zneužije (scil. některé z osob, uvedených v §u 128 tr. zák.) pohlavně k ukojení svých chlípných žádostí, dopouští se, nezakládá-li toto jednání zločin, označený v §u 129 písm. b), zločinu zprznění ...«, dlužno i pojem smilstva dle §u 129 I. b) tr. zák. vykládati ve smyslu právě naznačeném. Tomu nasvědčuje i dějinný vývoj uvedeného pojmu. Ve dvorském dekretu ze dne 26. června 1844 čís. 4413 sb. z. s. čís. 816 se praví, že výraz »smilstvo« jest pojímati v jeho obyčejném významu. Dle tohoto významu zahrnuje však smilstvo v sobě každé pohlavní zneužití těla jiné osoby, sloužící smyslnosti a překračující meze mravu a slušnosti. Při tomto právním pojetí nemůže býti pochybnosti o tom, že pojem smilstva není omezen jen na úkony podobné souloži, že tedy napadeným rozsudkem byly i činy obžalovaného z doby před 22. dubnem 1922 správně podřaděny skutkové podstatě zločinu dle §u 129 I. b) tr. zák.
Rozsudek zjišťuje dále, že smilstvo bylo stěžovatelem tropeno z části na místech veřejných, z části na místech všeobecně přístupných (dle výsledků hlavního přelíčení, zejména dle vlastního zodpovídání se stěžovatelova a dle svědeckých údajů K-ových jednou na volně přístupném záchodě stěžovatelova hostince, po druhé u zdi při rameni Moravy za K-ovou pasáží, po třetí na chodbě u záchodu kasárny, po čtvrté v pokoji hotelu »Koruny«, kde však je klíčovou dírkou pozoroval svědek, civilní strážník František N.). Rozsudek dochází k závěru, že tímto jednáním byla mravnost a stydlivost porušena hrubě a způsobem, budícím veřejné pohoršení, a podřaďuje je také skutkové podstatě přestupku dle §u 516 tr. zák. Zmateční stížnost namítá, že se tak stalo neprávem vzhledem k tomu, že v žádném z případů, zjištěných rozsudkem, nebylo činem stěžovatelovým vzbuzeno veřejné pohoršení. Také tato námitka je bezpodstatná. Slova »způsobem, budícím veřejné pohoršení«, neznamenají, že by zákon ke skutkové podstatě přestupku dle §u 516 tr. zák. vyžadoval, by v tom kterém určitém případě veřejné pohoršení bylo skutečně vzbuzeno. Stejně jako výrazem »hrubě« v témž zákonném ustanovení mělo i citovaným rčením býti stanoveno pouze tolik, že smilné jednání, by odpovídalo skutkové podstatě přestupku dle §u 516 tr. zák., musí, urážejíc mravnost nebo stydlivost, býti provázeno dvěma vlastnostmi: hrubostí a způsobilostí, by jím vzbuzeno bylo veřejné pohoršení. Oběma těmito vlastnostmi vyznačovalo se však smilné jednání stěžovatelovo zcela nepochybně, nejen na volně přístupných místech, nýbrž i v hotelu »Koruna«, právem shledal v něm tudíž nalézací soud i skutkovou podstatu přestupku dle §u 516 tr. zák.

Citace:

č. 1273. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 369-371.