Čís. 10066.

Rozhodl-li procesní soud týmž rozsudkem o několika sporech, z nichž některé byly feriálními, jiné neferiálními, jest lhůtu k opravnému prostředku posuzovati podle sporů neferiálních. Pokud přísluší neteři odměna za konané práce hospodyňské a za ošetřování v nemoci strýce.
(Rozh. ze dne 30. června 1930, Rv I 1681/29).
Žalobkyně domáhala se na pozůstalosti po svém strýci Otakaru T-ovi a) zaplacení 59600 Kč jakožto mzdy, ježto konala po řadu let bezplatné služby v zůstavitelově domácnosti, b) zaplacení 16800 Kč za ošetřování zůstavitele v nemoci c) zaplacení 4250 Kč, jež prý vynaložila ze svého na přilepšení stravy zůstavitelovy a d) vydání svršků z pozůstalosti, jež prý jí byly zůstavitelem darovány. Oba nižší soudy žaloby zamítly.
Nejvyšší soud dovolání, pokud čelilo proti výroku o zamitnutí žalob o zaplacení 4250 Kč a o vydání svršků z pozůstalosti, odmítl; jinak mu vyhověl, rozsudky obou nižších soudů ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o důvodu žalobních nároků na zaplacení 59600 Kč a 16800 Kč zrušil a vrátil věc soudu prvé stolice, by o ní v rozsahu zrušení dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Po stránce formální nelze přisvědčiti vývodům dovolacích odpovědí, že dovolání bylo podáno opožděně. V souzeném případě rozhodly oba nižší soudy jediným rozsudkem p čtyřech sporech, jež byly sdruženy ke společnému jednání (§§ 187, 404 c. ř. s.). Spory o zaplacení 59660 Kč a 16800 Kč jsou sice věcmi feriálními podle § 224 čís. 7 c. ř. s. v doslovu zákona ze dne 19. ledna 1928, čís. 23 sb. z. a n., ale další dva s nimi. spojené spory o zaplacení 4250 Kč a o vydání svršků z pozůstalosti nejsou věcmi feriálními, takže pro ně neplatí ustanovení druhého odstavce § 225 c. ř. s. Rozsudek odvolacího soudu byl zástupci žalobkyně doručen dne 1. července 1929. Žalobkyně mohla proti rozsudku podati jen jediné dovolání (viz rozhodnutí čís. 2463, 4015 sb. n. s.) a lhůtu k jeho podání jest posuzovati podle oněců spojených sporů, které nejsou feriálními, poněvadž nelze stranu nutiti, by v neferiálních sporech podávala dovolání v době soudních prázdnin, ani tehdy ne, byl-li s neferiálním sporem spojen a jediným rozsudkem vyřízen také spor, který jest o sobě věcí feriální. Ježto dovolání bylo podáno proti celému rozsudku odvolacího soudu a došlo na soud dne 28. srpna 1929, tedy ještě před uplynutím soudních prázdnin, nelze je považovati za opožděné.
Dovolatelka napadá rozsudek z dovolacích důvodů podle § 503 čís. 3 a 4 c. ř. s. Podle svého úvodu a konečného návrhu čelí sice dovolání proti celému rozsudku odvolacího soudu, ale uplatňované v něm dovolací důvody jsou provedeny jen co do žalobních nároků na odměnu za konané služby (59600 Kč) a za ošetřování v nemocí (16800 Kč). Pokud jde o žalobní nároky na náhradu 4250 Kč za přilepšování a na vydání svršků z pozůstalosti, není v dovolacím spise proveden, ba ani naznačen žádný z dovolacích důvodů § 503 c. ř. s., takže dovolání po této stránce nevyhovuje předpisu § 506 čís. 2 c. ř. s. a bylo je proto podle §§ 471 čís. 3, 474 druhý odstavec a 513 c. ř. s. odmítnouti. Co do žalobních nároků na odměnu za konané práce a za ošetřování v nemoci nelze však dovolání upříti oprávněnost, pokud vytýká s hlediska § 503 čís. 4 c. ř. s., že nižší soudy neposoudily věc správně po stránce právní, dospěvše ze zjištěných skutečností k úsudku, že mezi žalobkyní a zesnulým Otakarem T-em nešlo o služební smlouvu. Nižší soudy neřešily sice výslovně právní otázku, zda se mezi stranami neuskutečnila služební smlouva aspoň mlčky (§ 863 obč. zák.), ale odvolací soud vyslovil zcela všeobecně, že tu nešlo o žádnou služební smlouvu, z čehož jest usuzovati, že vyloučil i uskutečnění této smlouvy mlčky. Správnost této právní otázky musí tedy býti v rámci dovolacího důvodu podle § 503 čís. 4 c. ř. s. přezkoumána. Žalobkyně domáhá se na žalované pozůstalosti jednak odměny za práce, které konala zůstaviteli Otakaru T-ovi jako jeho hospodyně, vedši mu téměř po 38 let domácnost, jednak odměny za to, že ho ošetřovala v nemoci. Jednání o těchto žalobních nárocích bylo v prvé stolici omezeno na jejich právní důvod. Návrh na mzdu předpokládá ovšem služební smlouvu, ale k ní mohlo dojiti také mlčky podle § 863 obč. zák. jednáním stran, které, uváží-li se všechny okolnosti, nepřipouštějí jiný rozumný výklad, po případě podle domněnky dřívějšího doslovu § 1152 obč. zák., že, kdo objednává nějakou práci, o tom se předpokládá, že projevil i ochotu zaplatiti přiměřenou mzdu (srv. rozhodnutí čís. 6888 sb. n. s.). V souzeném případě bylo nižšími soudy zjištěno, že žalobkyně, která byla netí zesnulého Otakara T-a, starala se mu o domácí práce, vařila pokud se týče dávala vařiti, dohlížela na jeho domácnost, někdy vypomáhala i v hospodářství, že tak činila po celou dobu, co u něho byla, to jest od 24. června 1888 téměř po 38 roků, a že po tuto dobu konala Otakaru T-ovi práce hospodyně. Také bylo zjištěno, že žalobkyně svého strýce Otakara T-a v době jeho nemoci od ledna do března 1926 ošetřovala. Zjištěno bylo dále, že žalobkyně nedostávala od Otakara T-a mzdu, ale že dostávala stravu, šatstvo a příležitostně i menší částky peněžité a že od něho obdržela před jeho smrtí vkladní knížku na 50000 Kč.a na 12000 Kč, jakož i že jí Otakar T. zřídil služebnost bytu, která má hodnotu 2500 Kč ročně. Z těchto okolností a z toho, že žalobkyně byla k Otakaru T-ovi v poměru příbuzenském, že se u něho cítila jako doma, jako Člen rodiny, že měla přístup k penězům a že se po léta o mzdu nehlásila, usoudily nižší soudy, že nešlo vůbec o poměr služební, nýbrž jen o poměr kotvící ve svazku, příbuzenském, a odvolací soud odmítl proto použití § 1152 obč. zák. Tento úsudek nižších soudů nelze však uznati za správný. Žalobkyně byla jen netí Otakara T-a, neměla tedy zákonné povinnosti, by svému strýci, který ovdověl, téměř po 38 let zadarmo práce konala. Že nebyla ani ochotna Činiti tak zdarma, vyplývá ze zjištění, že pa Otakaru T-ovi žádala — třebas marně —, by jí vyplácel měsíční mzdu, jakož i z toho, že dostávala od Otakara T-a aspoň stravu, šaty a menší částky peněžité. Na základě uvedených skutečností usuzuje dovolací soud, že mezi Otakarern T-em a žalobkyní se uskutečnila služební smlouva mlčky podle § 863 obč. zák. tím způsobem, že žalobkyně pro Otakara T-a skutečně po dlouhou dobu, skoro 38 let, práce konala a on je od ní přijímal, při čemž obě strany jednaly v předpokladu, že se toto konání služeb neděje bezplatně. Tím byl poměr mezi žalobkyní a Otakarem T-em v příčině oněch prací zvláště upraven a není proto případné, odkazují-li odpůrci dovolatelky na rozhodnutí čís. 450 a 2134 sb. n. s., jichž podkladem byl ostatně poměr mezi dítětem a otcem, pokud se týče mezi schovancem a pěstounem, tedy poměr zcela odlišný od poměru žalobkyně k jejímu strýci. Na souzený případ hodí se spíše právní vývody obsažené v rozhodnutí čís. 9173 sb. n. s. Pokud jde o odměnu za konané práce hospodyňské a za ošetřování v nemoci, bylo sice zjištěno, že Otakar T. poskytoval žalobkyni stravu, šaty a menší nezjištěné částky peněz, že jí zřídil služebnost bytu a že jí odevzdal vkladní knížky na 50000 Kč a na 12000 Kč, avšak žalobkyně se přes to domáhá na žalované pozůstalosti přiměřené úplaty za své práce podle § 1152 obč. zák. Byla-li žalobkyně k zůstaviteli v poměru služebním a nebyl-li plat smlouvou stanoven ani nebyla umluvena bezplatnost, nelze jí nárok na přiměřenou úplatu podle § 1152 obč. zák. odpírati. Tato otázka přiměřenosti platu jakož i otázka, zdali a pokud chtěl zůstavitel žalobkyni odměniti za konané služby tím, co jí za svého života věnoval, nebyly však nižšími soudy vzaty na přetřes pro jejich pochybený právní názor a z téhož důvodu se nižší soudy neobíraly ani dalšími námitkami žalované strany, zejména námitkou promlčení.

Citace:

Čís. 10066.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 203-206.