Čís. 1231.

Byla-li vrácena zmateční stížnost k doplnění podpisem advokáta, nelze ve lhůtě, určeně ku doplnění, podati zmateční stížnost obsahově změněnou.
Stěžovatel jest povinen předložiti k vyzvání soudu původní zmateční stížnost.
(Rozh. ze dne 12. června 1923, Kr I 370/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl v neveřejném zasedání stížnost obžalovaného do usnesení zemského trestního jako nalézacího soudu v Praze ze dne 12. února 1923, kterým byla jeho zmateční stížnost do rozsudku téhož soudu ze dne 13. prosince 1922 odmítnuta.
Důvody:
Obžalovaný Jaroslav R., byv rozsudkem zemského soudu trestního v Praze ze dne 13. prosince 1922 odsouzen pro zločin utrhání na cti dle §u 209 tr. zák. a pro přestupky proti bezpečnosti cti dle §§ 488 a 491 tr. zák. a čl. 5. zákona ze dne 17. prosince 1862 čís. 8 ř. zák. z roku 1863 do těžkého a zostřeného žaláře na 13 měsíců, opověděl zmateční stížnost s odvoláním a opověděný opravný prostředek sice včas, ale bez podpisu obhájcova provedl. Když pak mu toto podání bylo vráceno k podpisu obhájcem, předložil obžalovaný opět včas dvojmo nové podání, podpisem obhájcovým opatřené. Ježto však obžalovaný při tom nepředložil také původního svého podání, byl usnesením ze dne 1. února 1923 pokud se týče ze dne 6. února 1923 s poukazem na ustanovení odstavce čís. 3 §u 1 zákona ze dne 31. prosince 1877 čís. 3 ř. zák. z roku 1878 prvým soudem vyzván, aby ve třech dnech předložil ještě prvopis původního svého podání, zmateční stížnost obsahujícího, a když této výzvě nevyhověl, byla pak jeho zmateční stížnost usnesením zemského soudu trestního v Praze ze dne 12. února 1923 odmítnuta s odůvodněním, že soud, nemoha bez původního provedení zmateční stížnosti posouditi, zda je nové podání opisem podání původního, musí nové podání považovati za nové provedení zmateční stížnosti a toto jest pak opožděno a jinak jest zmateční stížnost vůbec neprovedena. Než i stížnosti obžalovaného do tohoto usnesení musí býti úspěch odepřen. Obžalovaný odůvodňuje ji tím, že dle jeho názoru a rozhodnutí kasačního soudu vídeňského trestní novela z roku 1877 nenařizuje, že by musilo býti opět předloženo jen ono podání, které k podpisu oprávněného obhájce bylo vráceno, a že původní i nové vyhotovení zmateční stížnosti, byť i doslovně nebyla stejná, obsahují jedny a tytéž důvody zmatečnosti a tudíž jsou obsahově totožná. Především budiž podotčeno, že může zůstati stranou (§ 12 obč. zák.), kterak rakouský zrušovací soud za jiných okolností a jiných předpokladů v případech snad podobných ještě v minulém století rozhodoval, a že v tomto případě, kde obžalovaný neuposlechl soudní výzvy a původní zmateční stížnost znova nepředložil, nemá významu otázka, je-li původní zmateční stížnost obsahově totožnou neb aspoň souhlasnou se zmateční stížností, později podanou čili nic, a že rozhodnou jest jen otázka, zda byl obžalovaný dle zákona povinen, na vyzvání soudu původní zmateční stížnost také předložiti. A v té příčině dlužno nalézacímu soudu dáti za pravdu. Nesmí se přehlédnouti, že druhá věta odstavce čís. 3 §u 1 trestní novely z roku 1877 má za předmět pouze odstranění formální vady, totiž nedostatku podpisu obhájcova, a že tedy jen za tímto účelem, nikoliv neomezeně, tohoto ustanovení zákonného použito býti smí. Tím však jsou zároveň vytýčeny hranice, uvnitř kterých se stěžovatel, jemuž podání bylo vráceno, volně může pohybovati. Důsledkem toho není přípustným, aby obžalovaný na místě zmateční stížnosti, pro nedostatek obhájcova podpisu k opravě vrácené, podával zmateční stížnost novou. Že pak jedině tento výklad zákona jest správným, plyne nejen ze znění jeho, nýbrž i z úvahy, že při opačném názoru bylo by stěžovateli vždy možno, propadnou lhůtu k provedení zmateční stížnosti si libovolně měniti a prodlužovati, čímž by se ustanovení zákona o lhůtách stalo illusorním a bezúčinným. Následkem toho byl nalézací soud oprávněn i povinen, vyžadovati — nikoliv jen, nýbrž také — původní podání, by se o totožnosti obsahu nového podáni s původním podáním přesvědčiti a dle výsledku další své rozhodnutí zaříditi mohl, a když mu tato možnost neuposlechnutím obžalovaného byla odňata, nezbývalo ovšem nic jiného, nežli s novým podáním jako s novou zmateční stížností naložiti a dle toho rozhodnouti. Proto jest napadené rozhodnutí prvého soudu zákonem ospravedlněno a bylo stížnost jako bezdůvodnou zavrhnouti.

Citace:

č. 1231. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 306-307.