Vůle stran jako důvod příslušnosti.

Napsal JUDr. Jiří Hora.
(Dokončení.)
VII. Pokud jde o pojem »úmluvy«, resp. »dohodnutí se« o posunutí místní příslušnosti — podle §u 104 j. n. přímou prorogační úmluvou, podle §u 88 odst. I. j. n. dohodou o splništi — je nezbytno podrobiti tyto souhlasné projevy vůle obsahu právě řečeného příslušným pravidlům občanského zákona.
Nelze souhlasiti se Sperlem,1 že úmluva o posunutí příslušnosti je smlouva sui generis, a třebas by svádělo vykládati ji podle obč. zákona, nelze prý tak postupovati. Sperl, chtěje opak svého názoru uvésti ad absurdum, mezi jiným uvádí, že by na konec mohla býti prý podána i žaloba pro nesplnění prorogační úmluvy, kdyby nebyla vůbec podána žaloba z poměru, pro nějž posunutí příslušnosti bylo smluveno;2 k tomu stačí podotknouti, že není nezbytnou podmínkou občansko-právní úmluvy její žalovatelnost.
Sperlův názor, že prorogační úmluva nemůže býti vykládána podle občanského zákona, přivádí jej samého na nejistou půdu. To je zřejmo hned při řešení otázky, zda i jednostranný projev k prorogaci směřující může způsobiti posunutí místní příslušnosti. Otázka ta je zejména ožehavá při koupi cenného papíru, opatřeného doložkou prorogační. Sperl (str. 118) dovozuje v nedosti jasném výkladu, že taková doložka je také pro nabyvatele cenného papíru závazná, při čemž zdůrazňuje, že ten, kdo se chce zavázati, může klásti podmínky, pod nimiž chce se zavázati. Podobné úvahy jsou zbytečny. S hlediska procesně-právního tato otázka není vůbec otázkou závaznosti jednostranného projevu k prorogaci směřujícího, nýbrž jde tu o to, zda nabytí cenného papíru je mlčky či výslovně učiněným projevem souhlasu s takovou prorogační klausulí, a dále, zda podle zákona procesního stačí jen mlčky projevený souhlas k úmluvě prorogační. S hlediska jednotného výkladu zákona (jak bude dále uvedeno), zejména pak analogicky podle §u 104 j. n., nutno trvati na požadavku výslovné úmluvy prorogační, tedy i výslovného projevu souhlasu s takovou doložkou. Je pak jasno, že prosté nabytí cenného papíru, takovou doložkou opatřeného, není výslovným projevem souhlasu a nestačí tedy k uzavření prorogační úmluvy (srv. i Neumann, »Komentář«, str. 280). Tímto způsobem převeden byl problém závaznosti jednostranného projevu souhlasu s prorogační doložkou, učiněného prostým nabytím cenného papíru, pro posouzení platnosti prorogační úmluvy, na otázku nabídky k uzavření prorogační úmluvy. Sperl ani v této otázce nedochází k uspokojivým závěrům; o tom bude však jednáno v souvislosti s řešením pojmu výslovné úmluvy prorogační (odst. IX. tohoto článku, in fine).
Sperlův názor v této věci jeví tím větší slabiny, čím více se snaží Sperl oslabiti skutečnost, že i při úmluvě prorogační jde o dva souhlasné projevy vůle stran; třebas by prý žádal zákon, aby dvě strany projevily vzájemnou souhlasnou vůli podrobiti se jinak nepříslušnému soudu, nejde prý o smlouvu, nýbrž o procesní souhlasné akty právě řečeného obsahu. Násilnost tohoto názoru vyplývá již ze stylisace Sperlovy (str. 115: »Trotz dieser Zweitigkeit ...«). Ale hlavní věcí je: co jiného jest vzájemně souhlasný projev vůle stran než smlouva? A jak jinak posuzovati smlouvu, třebas s účinky jen, nebo také procesně-právními, než podle zásad práva občanského, když nad to zákony procesní ani nestanoví, že právě zmíněné úmluvy procesně-právní nemají se posuzovati podle občansko-právních zásad, ani neobsahují zvláštních vlastních pravidel pro takové smlouvy.
Sperl neváhá pak ani ze svého názoru, že úmluva podle §u 104 j. n. není smlouvou ve smyslu občanskoprávním, vyvoditi i ten důsledek, že nelze na úmluvu prorogační užíti občansko-právních námitek proti její platnosti pro omyl, donucení, lest atp.3. To by v praksi znamenalo, že úmluva prorogační je vlastně nedotknutelná a jakmile by jednou tu byla, byla by neodstranitelna. A zkušenost právě učí, že prorogačním doložkám, resp. úmluvám, bývá pravidelně vytýkán nedostatek vůle, a tedy že jde zpravidla při nich o omyl v projevu.
Bylo by konečně vůbec nemyslitelno, aby pro každý jednotlivý obor právní platily jiné předpisy o uzavírání smluv; normami občanského práva o uzavírání smluv, zejména co do pravosti a všech ostatních náležitostí řádně projevené vůle, řídí se platnost smluv i v právu veřejném, bude se pak jimi říditi také platnost úmluv, vyskytujících se v právu procesním. To platí především o úmluvách prorogačních, jež podléhají jednak normám občanskо-právním, pokud jde o jejich platnost a závaznost, jednak normám procesně-právním, pokud jde o jejich přípustnost a účinky; to však o povaze smlouvy, o tom, že to je smlouva, nerozhoduje.4
Jde tedy při smlouvě prorogační, uzavřené ať ve formě §u 104 j. n. nebo §u 88 odst. 1. j. n., vždy o smlouvu, ať už samostatnou anebo připojenou ve formě doložky k písemné úmluvě hmotně-právní (na př. o dodání zboží atp.). Bezvýznamný je i zdánlivý rozdíl v pojmenování obou úmluv (»úmluva« — § 104 j. n., proti »dohodnutí« — § 88 odst. 1. j. n.); vždyť jde vždy o souhlasné projevy vůle jak při úmluvě, tak při dohodě nebo dohodnutí, na volbě výrazu zde sotva záleží. Pro vznik a platnost smlouvy máme pak přesná pravidla v občanském zákoně, a posuzujíce úmluvy prorogační podle nich, vyhneme se snadno obtížím spojeným s umělým výkladem Sperlovým, že při prorogační úmluvě, jak již řečeno, jde o zvláštní případ úmluvy, na niž pravidla občansko-právní se nehodí. VIII. Dospěli jsme tedy k názoru, že při úmluvě o posunutí příslušnosti jde o zcela pravidelnou úmluvu, o níž platí všechna pravidla občanského práva daná pro vznik a platnost její. Bylo již řečeno dříve (sub VI. tohoto článku), že civ. soudní řád klade jako podmínku prorogační úmluvy v §u 104 j. n. úmluvu výslovnou, v §u 88 odst. 1. j. n. pak mluví se jen o »dohodnutí« stran o splništi, jež je prokázati listinou. Není však jinak řečeno, zda toto »dohodnutí«, svým obsahem a procesně-právními důsledky tak blízké úmluvě podle §u 104 j. n., má býti také »výslovné«. Tento rozpor byl vyvolán novelou, a je příčinou největších nejasností a těžkostí interpretačních.
Nedostatek ten je na prvý pohled zdánlivě nepatrný, v prvé části této úvahy bylo však již doloženo, jak rušivě zasáhla novela do původní jednotné skladby zákona. Že pak nejde o nějakou konstrukci či vadu zákona čistě akademické povahy, naopak, že působí i v denním životě tento rozpor velmi závažné obtíže jak stranám, tak soudům, to jde na jevo z celé řady rozhodnutí nejvyššího soudu. Nutno podotknouti, že chaos v nazírání na povahu úmluvy prorogační, zejména pak na požadavek její výslovnosti, je do značné míry zvyšován tím, že literatura se těmito úmluvami, specielně jich formou, vlastně nezabývá. Zdůrazňuje se sice význam »výslovnosti« úmluvy podle §u 104 j. n., nevysvětluje však její bližší podstatu; zejména pak poměr výslovné úmluvy podle §u 104 j. n. k pojmu »dohodnutí« podle §u 88 odst. 1. j. n. je velmi nejasný.5
IX. Rušivý zásah tohoto rozporu v zákoně a jeho neblahý vliv na praktické použití prorogačních úmluv nejlépe ukazují, jak již řečeno, případy skutečné, ze života, jak je podává sbírka rozhodnutí nejvyššího soudu v Brně (citace podle sbírky Vážného).
V rozhodnutí čís. 1979 se praví, že podle výnosu ve věstníku min. spravedlnosti ze dne 2. června 1914 č. 43/1914 může býti uzavřena úmluva způsobem jakýmkoliv, třebas i mlčky, jen když je potom listinou prokázána, neboť nyní (t. j. po novele) nastal prý soulad mezi podmínkami soudu splniště a soudu příslušného podle §u 104 j. n., s tou jedinou úchylkou, že ujednání podle §u 104 j. n. dlužno »již v žalobě prokázati listinou«, čehož při §u 88 j. n. netřeba. Výklad tento, jak se v cit. rozhodnutí praví, sdílí i nejvyšší soud, avšak nevysvětluje, zdali tehdy, když již nastal »soulad mezi podmínkami obou ustanovení až na nutnost průkazu úmluvy již v žalobě podle §u 104 j. n.«, je tím vyloučen také požadavek výslovné úmluvy podle §u 104 j. n.; neboť tomuto závěru by nasvědčovalo mínění nejv. soudu, praví-li, že výslovné úmluvy podle §u 88 odst. 1. j. n. není zapotřebí (stačiť prý i mlčky uzavřená), a tvrdí-li, že jsou podmínky jinak stejné.
Rozhodnutí čís. 1640 praví, že stačí k úmluvě podle §u 104 j. n., byl-li spořitelnou zaslán dlužní úpis s doložkou o posunutí příslušnosti dlužníkovi k podpisu, a ten jej podepsal. Zákon, praví se v důvodech, žádá nikoliv písemnou úmluvu, nýbrž jen výslovnou úmluvu, která byla soudu listinou prokázána, a těmto požadavkům prý bylo vyhověno; v dalším se odvolávají důvody na repertorium nálezů nejv. vídeňského soudu č. 230, jehož předpoklady se prý nezměnily, a nemůže se proto od něho uchýliti ani náš nejv. soud. Se zřetelem k tomuto repertoriu dlužno tolik podotknouti, že tam šlo především o výklad pojmu »jmenovitě« uvedeného soudu; dále, že případ, řešený vídeňským nejv. soudem, obírá se hlavně otázkou průkazu úmluvy podle §u 104 j. n. listinou.6 To vyplývá již z třetí věty v hlavě cit. rozhodnutí: »Ihr urkundlicher Nachweis kann durch eine vom Kläger herrührende und vom beklagten unterschriebene Urkunde (Antragsformulare, Kommissionsnote, Schlussbrief) erbracht werden.« Jak bude dále ukázáno, rozh. č. 1640 dovolává se zbytečně repertoria nálezů č. 230, neboť, ve smyslu dalších našich výkladů šlo o úmluvu uzavřenou mezi nepřítomnými.
Rozhodnutím č. 2060 byla uznána za platnou úmluvu podle §u 104 j. n. písemná objednávka žalovanému jako subskripční list zaslaná, doložkou o žalovatelnosti opatřená a žalovaným podepsaná. Rozhodnutí č. 3456 a č. 93 dovozují, že podpisem objednacího listu s doložkou prorogační došlo k úmluvě o posunutí příslušnosti; neboť žalovaný ani netvrdí, že se proti této doložce výslovně ohradil, nýbrž jen uvádí, že nebylo o prorogaci jednáno ústně, a že úmysl k prorogaci směřující tu nebyl. Tu odkazuje nejvyšší soud žalovaného (jenž je obchodníkem) na čl. 283 obch. zák.
V dalším rozhodnutí č. 3661 námitce místní nepříslušnosti nejvyšší soud vyhověl. Žalovaný totiž podepsal dluhopis s prorogační doložkou, tvrdil, že mu doložka ta nebyla přečtena, že podepsal jen vyplněný formulář dluhopisu a že mu bylo jen řečeno, na kolik byl dluhopis vydán. Rekursní soud rozhodl, ku stížnosti žalobcově, že podepsal-li žalovaný formulář dluhopisu, aniž si jej přečetl, že se mlčky podrobil všem podmínkám v něm obsaženým. Doložku prorogační pak nutno prý pokládati za výslovnou úmluvu podle §u 104 j. n. Nejvyšší soud však obnovil usnesení soudu 1. stolice, a to v podstatě z tohoto důvodu: žalovaný neprojevil podpisem dluhopisu mlčky souhlas s prorogaci, bylo-li zjištěno soudem 1. stolice, že žalovanému byl dluhopis pouze k podpisu předložen, že však ani mu nebyl čten, ani on sám jej nečetl, že mu bylo jen sděleno, že je to dluhopis na určitý peníz, a že na doložku prorogační nebyl upozorněn.
Rozhodnutí č. 1824 (jde o prorogaci před bursovní soud) praví, vyhovujíc námitce místní nepříslušnosti, že třebas listina s takovou prorog. doložkou byla podepsána, nemá to významu, nebylo-li mezi stranami jednáno o prorogaci, čili nebylo-li úmyslu, úmluvu o posunutí příslušnosti uzavříti, neboť smlouva uskuteční se jen srovnalou vůlí stran (§ 869 obč. zák.).
Obdobně i rozhodnutí č. 1830 praví, zamítnuvši námitku věcné nepříslušnosti soudu, že neuzavřely-li strany úmluvy o podrobení se rozhodčímu soudu pražské plod. bursy, pak nemůže míti významu taková doložka prorogační v závěrečném listě vytištěná nebo napsaná, třebas listy ty byly vzájemně stranami podepsány a vyměněny. Je totiž rozhodno, praví se dále v důvodech, co strany chtěly, a nikoliv to, co listina vykazuje (důsledek vyvozovaný ze zrušení §u 887 obč. zák.); třebas tedy žalobce podepsal stejnopis závěrečného listu, opatřený takovou doložkou, avšak úmluvy o podrobení se rozhodčímu soudu neuzavřel, nemá taková prorogační doložka významu.
Nejzajímavější jsou však rozhodnutí z doby nejnovější, otištěná v posledních číslech sbírky Vážného.
V rozh. č. 5542 se praví, že je věcí žalovaného (toho, jenž listinu s prorog. doložkou podepsal), aby dokázal, že doložku nečetl a že se jí nechtěl podvoliti. Jestliže tak neučinil, nelze námitce jeho vyhověti, zejména, když prý úmluva prorogační je »zřejmá«, jak vykládá nejv. soud výraz »výslovná«; neboť výraz »výslovná« prý neznamená, že by o příslušnosti musilo býti jednáno výslovně, a že by souhlas musil býti projeven ústně, takže by tedy vyjednání mlčky učiněné bylo vyloučeno. Zákon prý rozumí tím jen vyjednáni »zřejmé«.
Naproti tomu rozh. poslední, t. j. č. 5563, praví, že nelze namítati místní nepříslušnost, byla-li doložka prorogační druhé straně, jež námitku místní nepříslušnosti vznesla, přečtena a ta pak listinu tu podepsala. Toto rozhodnutí je ze všech citovaných nejsprávnější.
Jak je zejména z těchto posledních dvou případů zřejmo, působí pojem »výslovné« úmluvy prorogační podle §u 104 j. n. veliké obtíže; vždyť v těchto dvou případech rozhodl nejv. soud po každé jinak. V rozh. čís. 5542 ukládá se jen tomu, kdo listinu s prorogační doložkou podepsal, aby tvrdil a dokázal, že doložky té nečetl. Výklad tento je nesprávný, stejné jako i výklad »výslovné« ve smyslu »zřejmé« úmluvy. Vždyť zákon chce, aby právě ten, kdo podepisuje takovou listinu, tedy zpravidla oblát, byl upozorněn oferentem na připojenou prorogační doložku. Právě proto jasně zákon praví, že úmluva prorogační musí býti výslovná, t. j. nepochybná v tom smyslu, že podpisující věděl při podpisu o připojené doložce prorogační, že s ní projevil výslovný souhlas a na důkaz toho listinu podepsal. Tu je ovšem jasno, že je na nabízeči, aby upozornil i druhou stranu na připojenou doložku prorogační, a ne, aby ponechal jejímu ostrovtipu, zda této doložky, namnoze ne na prvý pohled viditelné, si povšimne a proti ní se ohradí. Je tedy zřejmo, že zákonodárce volil velmi účelně výraz (X)
»výslovná« (t. j. úmluva), a že je nespravilo zaměňovati tento jasný pojem neurčitým pojmem »zřejmé« úmluvy, zejména ještě v tom smyslu, jak to činí rozh. č. 5542. Bylo by také nemyslitelno, aby důkazní břemeno o tom, že úmluva byla učiněna výslovně, čili že oferent upozornil obláta na doložku prorogační, bylo přesunuto dokonce na toho, v jehož prospěch právě »výslovnost« úmluvy té zákon stanovil (t. j. na obláta).
Naproti tomu, jak již řečeno, je rozh. č. 5563 prvním rozhodnutím,7 jež jasně vyslovuje, že doložka prorogační, v listině obsažená, musí býti přečtena druhé straně a pak teprve že je podpis této druhé strany výslovným projevem souhlasu s prorogační doložkou v podepsané listině obsaženou, a to právě ve smyslu našich vývodů, jak dále budou uvedeny.
Tím jsou vyčerpána všechna rozhodnutí nejvyššího soudu, jež podnes touto otázkou se zabývala. Ze všech těchto rozhodnutí, s výjimkou rozh. č. 5563 (jež došlo však pisatele tohoto článku, když již byl tento k tisku připraven), je zřejmo, jak nejasný je pojem prorogační úmluvy, zejména pak, jaké potíže působí pojem výslovné prorogační úmluvy, a to jak soudcům nižších stolic, tak i soudu nejvyššímu.
Z citovaných rozhodnutí vyplývá, že především podle některých stačí »průkaz listinou«, t. j. prostě listina doložkou prorogační opatřená a žalovaným (resp. druhou stranou) podepsaná. Takový podpis pak pokládá se za výslovný projev souhlasné vůle s prorog. doložkou (na př. rozh. č. 3456, 5542), a tím se vyhoví prý procesně-právní podmínce §u 104 j. n. o výslovnosti takové úmluvy.
Jen některá rozhodnutí (čís. 1824, 1830, 3361) nespokojují se pouhým podpisem blanketu s prorogační doložkou, nýbrž žádají také skutečnou vůli k prorogaci směřující. Při tom ovšem nezkoumají otázku, zda podpis listiny je vždy také výslovným projevem souhlasu s jejím obsahem, nýbrž kladou důraz jen na občansko-právní zásady o výkladu projevené vůle.
S výjimkou rozh. č. 5563 žádné z cit. rozhodnutí nepostupuje úplně správně, třebas někde rozhoduje dobře také s hlediska dále vysloveného názoru. Nelze totiž dbáti při úmluvě prorogační (§ 104 j. n.) jen toho, aby za projevem byl také úmysl8 k prorogaci směřující (občansko-právní stránka), nýbrž nutno hleděti k tomu, zda takový projev byl také výslovný (procesně-právní stránka prorogační úmluvy).
Tím dospíváme k objasnění pojmu výslovné úmluvy podle §u 104 j. n., kterouž třeba nad to prokázati listinou již v žalobě, z čehož vyplývá, že projev souhlasu s prorogaci bude vždy nezbytně písemný, zpravidla podpisem vyjádřený. A tu jsme u jádra věci: není každý písemný projev souhlasu (tedy na př. právě podpis) vždy tané již proto projevem souhlasu výslovně učiněným.
Nutno proto ve všech případech tvrzené prorogační úmluvy rozeznávati, a za tím účelem zjišťovati, zda při nějaké smlouvě, tedy o věci hlavní, jednáno bylo ústně, resp. mezi přítomnými, či jednalo-li se vůbec, i o věci hlavní, jen na základě nějaké listiny, resp. korespondence, nabizečem druhému smluvníku zasílané, tedy mezi nepřítomnými.
Z toho plyne další důsledek. Je-li totiž jednáno mezi přítomnými, tedy po výtce ústně, a sepíše-li se pak na důkaz této ústní úmluvy listina (obj. list, závěrečný list atp.), a listina taková obsahuje i jiné části úmluvy než jen to, o čem bylo ústně jednáno (na př. výše úroků atp.), tu podpisem takovéto listiny projevuje podpisující souhlas, podle objektivního posouzení celé situace, se vším, co je v listině té obsaženo. Podpis jeho má však jako projev souhlasné vůle dvojí povahu: se zřetelem k tomu, o čem bylo ústně jednáno před podpisem listiny, má podpis ten povahu výslovného projevu souhlasu, avšak co do ostatních částí listiny, resp. úmluvy, o nichž se ústně nejednalo, má tento podpis povahu jen mlčky projeveného souhlasu9 (pokud ovšem i těmto částem podpisující chtěl se podrobiti).
A právě tento požadavek výslovnosti prorogační úmluvy, kladený právem procesním, nedochází v dnešní praksi dostatečného zřetele. Nestačí totiž právu procesnímu mlčky10 učiněný projev souhlasu, vyjádřený prostě podpisem listiny doložku tu obsahující, nýbrž úmluva prorogační a tedy i projev souhlasu s takovou doložkou musí býti výslovný. To znamená, že tak, jako se jednalo o věci hlavní ústně, musí oferent druhého smluvníka upozorniti ústně nebo jiným výslovným rovnocenným způsobem na prorogační doložku (tuto zásadu také vyřklo rozh. č. 5563). Pak je ovšem takový podpis výslovným projevem souhlasné vůle podpisujícího s připojenou prorogační doložkou.
Mnohem jednodušší je ovšem věc při takových smlouvách, jež byly uzavřeny výhradně na základě písemné nabídky, zaslané druhé straně, tedy mezi nepřítomnými. Tu je ovšem situace jiná: celá listina (resp. korespondence) je předmětem nabídky, všechny části zaslané lilistiny (nabídky) mají úplně rovnocenný význam. Jestliže pak někdo podepsal takovou listinu, učinil tím výslovný projev souhlasu, jenž vztahuje se i na připojenou snad doložku prorogační nebo vyplývající z korespondence, jež se vztahovala k uzavření úmluvy ve věci hlavní, pokud ovšem i tato úmluva ve věci hlavní byla tímto způsobem, t, j. mezi nepřítomnými, uzavřena.11
Tím byla by tedy vyřešena otázka výslovné úmluvy prorogační, a to jak se zřetelem k pravidlům občanskoprávním, tak i se zřením k požadavkům procesně-právním.
Z právě provedeného rozboru rozhodnutí nejv. soudu, pokud v mezích této úvahy bylo to možné, jasně vyplývá, že, s výjimkou rozh. č. 5563, použitím právě uvedené konstrukce právní vymizela by leckterá mezera a nejistota v důvodech jejich. Je totiž zřejmo, že, třebas jsou rozhodnutí leckdy v podstatě správná, dospívají k správnému nálezu spíše citem; neboť všem těmto rozhodnutím uniká právě ona stránka procesně-právní, t. j. výslovnost prorogační úmluvy, a třebaže ji vyciťují, nedovedou ji řádně vysvětliti a jako důvodu rozhodovacího užíti. Rozumíme-li pojmu výslovné prorog. úmluvy tají, jak bylo právě uvedeno, rozřešíme snadno i otázku přijetí nabídky k úmluvě prorogační v čase daném v §u 861 a 862 obč. zák. Byla-li totiž někomu zaslána nabídka ve věci hlavní, opatřená doložkou prorogační, a přijal-li pak oblát tuto nabídku v zákonné době, aniž se ohradil proti připojené doložce prorogační (t. j. její ofertě), uzavřel tím jak úmluvu ve věci hlavní, tak i úmluvu prorogační, a to výslovně (mezi nepřítomnými!) a včas. Nelze tedy sdíleti v této věci názor Sperlův,12 že, byla-li přijata nabídka ke smlouvě ve věci hlavní, aniž vyloučena byla z přijetí toho v nabídce obsažená doložka prorogační (resp., dle našeho názoru, její oferta), »so ist der materiellrechtliche Vertrag perfect geworden, die Vereinbarung der Zuständigkeit bleibt in Schwebe«; přijetí prorogační klausule pak může prý se státi až podáním žaloby. Netřeba blíže zabývati se tímto názorem; je to také doklad nesprávnosti názoru Sperlova o povaze prorogační úmluvy, jež prý není smlouvou.
X. Jak bylo uvedeno, nutno pojímati »výslovnou úmluvu« podle §u 104 j. n. tak, že prostý podpis je výslovným projevem souhlasu s doložkou prorogační jen tehdy, je-li jednáno také o věci hlavní jen na podkladě listinném a mezi nepřítomnými. V opačném případě, při jednání mezi přítomnými, nestačil by prostý podpis za projev souhlasu s prorog. doložkou, pokud by se o této prorogaci nebylo jednalo také ústně.
Jde nyní o to, jak vykládati ustanovení §u 88 odst. 1. j. n. Bylo již ukázáno, že předpis ten žádá, aby »dohodnutí« bylo listinou prokázáno. Z toho vyplývá, že i tento projev musí se státi písemně; není však řečeno v zákoně, zda má býti projev ten (resp. smlouva o splništi) učiněn výslovně.
Není sporu o tom, že obě ustanovení, t. j. § 88 odst. 1. a § 104 j. n., jsou si velmi blízká, takřka totožná co do účelu, jejž sledují: posunutí místní příslušnosti shodnou vůlí stran. Nemělo by významu, aby jedna forma dohody o posunutí místní příslušnosti byla upravena tak přesně, když by zcela obdobná forma, tentýž cíl sledující, měla podmínky docela Ö4
volné. Již z tohoto důvodu, t. j. znemožniti obcházení přísných předpisů úmluvy prorogační podle §u 104 j. n., máme za vhodno, vykládati také smlouvu o splništi ve smyslu §u 104 j. n., a zejména žádati, aby i tato úmluva o splništi byla uzavírána způsobem zcela nepochybným, výslovným.
Pro tuto striktní interpretaci nedokonalé normy §u 88 odst. 1. j. n. mluví několik závažných důvodů.
Prvým z nich je zmíněná již možnost, obcházeti v pochybných případech tvrzené prorogace úmluvu prorogační podle §u 104 j. n. odvoláním se na úmluvu podle §u 88 j. n. Prakse učí, že v běžném životě jsou tyto dvě úmluvy dosti těžko odlišitelné; vyskytují se zpravidla ve formě předtištěných stereotypních doložek (na př. »splatno a žalovatelno v N.«). Význam takové doložky nebývá každému smluvníku dosti jasný, nevěnuje jí ani pozornost; teprve, dojde-li ke sporu, bývá vznesena především námitka místní nepříslušnosti, žaluje-li se u soudu prorogovaného. Předejde se tedy těmto, namnoze zbytečným námitkám, podporovaným právě nejasností formálních požadavků prorogační úmluvy, bude-li důsledně i při úmluvě splniště žádáno, aby dohoda ta stala se výslovně. Vždyť stačí prosté upozornění na doložku prorogační — a oferent je kryt proti jinak hrozící námitce místní nepříslušnosti. Je tedy žřejmo, že by se zrychlilo vyřízení sporu, ulehčilo by se soudům a prospělo by se morálce smluvních stran, kdyby se žádala i v případě §u 88 j. n. úmluva výslovná. To je tím důležitější dnes, kdy ve většině případů rozmáhá se nešvar oddalovati rozhodnutí ve věci samé uplatňováním všech možných formálních námitek, jichž rozřešení je někdy obtížnější než rozhodnutí ve věci samé.
A nejen hospodárnost procesu, ale i význam úmluvy o posunutí příslušnosti hutí k obmezujícímu výkladu §u 88 odst. 1. j. n. Není maličkostí, má-li býti někdo odňat svému soudci, tím spíše, mohlo-li by se tak státi tak jednoduchým způsobem: podepsáním listiny sepsané při ústním jednání o meritu na důkaz uzavřené smlouvy, kdy namnoze listina se podepíše, aniž by se řádně četla, kdy i v rozechvění snadno by lecos z obsahu listiny ušlo, kdyby se nebylo o tom mluvilo. A zejména snadno unikne pozornosti nějaká doložka, o níž se vůbec nemluvilo a jíž tím snáze si podpisující nepovšimne; anebo i když si jí povšimne, nevěnuje jí pozornosti, zejména osoba ne v právu znalá. Uvažme důsledky, jaké má takový podpis listiny s připojenou prorogační klausulí, svým významem pro soudní vymáhání závazků z takové smlouvy vzešlých! Platí ovšem zásada, že, pokud se neprokáže opak úmyslu podpisujícího, platí podepsaná listina za pravý projev vůle podpisujícího (§ 294 c. ř. s.). Jde namnoze v těchto případech o projevy souhlasu mlčky učiněného. Je však z prakse známo, jak těžko podobné nesouhlasy v projevech vůle jsou prokazatelny, zejména když nutno chrániti také druhou stranu v důvěře v podpis spolukontrahentův jako projev jeho souhlasu s obsahem listiny jím podepsané. A právě proto je nutno, aby tak důležité a přec jen formální doložky jako prorogační nemohly se státi předmětem obtížných, namnoze jen incidenčních sporů. Proto zákon stanoví v §u 104 j. n. požadavek výslovnosti úmluvy prorogační, a právě uvedený důvod mluví silně pro to, aby tento formální požadavek byl vynucován soudní praksí, v zájmu stran i soudu, i při úmluvě o splništi.
A ještě jednoho třeba dbáti. Nejde jen o případy pouhého nedopatření, přehlédnutí, že někdo listinu takovou doložkou opatřenou podepsal, a je pak překvapen, jsa žalován daleko od svého bydliště atp.; nelze totiž vyloučiti případy, kdy jde vlastně již o dobře zakrytou úmyslnost nabizečovu, dá-li podepsati druhé straně listinu, mezi jiným i klausulí prorogační opatřenou. Jednak tím dosáhne sobě pohodlného soudu, ale především opomíjejí oferenti této opatrnosti, t. j. upozorniti obláta na prorogační doložku, zpravidla proto, že nálada na př. koupěchtivého, zejména v nejširších vrstvách, práva neznalých, mohla by se snadno změniti v neprospěch nabizečův, kdyby tento upozornil druhou stranu vůbec jen na možnost »soudů«. Při nejmenším pak trval by kupující, resp. druhá strana, na škrtnutí prorogační doložky. Jsou známy v tomto směru potíže s doložkami prorogačními zejména při sporech z obchodů nemovitostmi (sprostředkovaných t. zv. realitními kancelářemi), z objednávek prostřednictvím obchodních cestujících, kdy pravidelně velký závod proroguje si všechny spory do svého sídla, zatím co jeho drobná klientela je rozptýlena po celém kraji, či dokonce státě.
Poskytla by se tedy tímto výkladem §u 88 odst. 1. j. n. občanstvu v nejširší míře ochrana proti nejasným prorogačním doložkám, uzavřeným vlastně, aniž by si toho ten který byl vůbec vědom; tím vyloučily by se také zbytečné námitky místní nepříslušnosti, jež jsou pak ovšem zbytečným průtahem a zdražením sporu.
Tyto důvody, zajisté velmi důležité, podporovány jsou i požadavkem náležité jasnosti zákona v tak důležitých bodech, hledíc zejména k zásadě sub II. tohoto článku uvedené, t. j. ku snaze zákonodárce, upraviti důvody místní příslušnosti co nejpřesnějším vypočtením určitých vnějších skutečností, při čemž je dána možnost upraviti příslušnost i vůli stran, ale za velmi přísných formálních podmínek (§ 104).
Nutno však uvésti ještě jeden důvod pro požadavek vykládati § 88 odst. 1. j. n. ve smyslu § 104 j. n.; tím jest historický vývoj §u 88 odst. 1. j. n. Tu stačí především prostě poukázati na původní znění této normy před novelou, jež, stanovíc podmínky pro vůli stran jako důvod místní příslušnosti, zapadalo mnohem lépe v systém důvodů místní příslušnosti, zejména se zřetelem k §u 104 j. n. (srov. odst. V. tohoto pojednání). Mimo to nutno poukázati na boje v rakouském parlamentě, při nichž bylo usilováno položiti co nejpřísnější podmínky pro smlouvu o splništi podle §u 88 odst. 1. j. n. (srv. Sperl, str. 62, protokol z 28. září 1894 výboru posl. sněmovny),
ač již předloha sama z r. 1893 (§ 91) žádala soud výslovně určený podle místa pro splnění smlouvy žalovaným.
Z těchto všech důvodů bylo by vhodno, aby již dnes, dokud nedojde ku změně § 88 odst. j. n. v řečeném smyslu, žádána byla i pro úmluvu o splništi dohoda výslovná; tak odstraní se rozpor v zákoně mezi §em 88 a 104 j. n., odstraní se také spousta zbytečných a nechutných námitek místní příslušnosti a povznese se morálka smluvních stran na prospěch poctivosti právního styku.
Prostředek pak, jejž doporučujeme, aby se tohoto cíle dosáhlo, t. j. vložiti již dnes do ustanovení §u 88 odst. j. n. ducha i zásady přísnějšího §u 104 j. n., je jistě menší nešetrností vůči vůli zákonodárcově než liberálním výkladem a nemístným rozšiřováním zásad novelisovaného §u 88 odst. 1. j. n. přímo vytlačovati jasný, určitý a účelný předpis o výslovnosti úmluvy prorogační podle §u 104 j. n.; zejména tehdy, má-li prostředek ten pro sebe tolik dobrých a závažných důvodů. Tak byla by uspokojivě rozřešena otázka vůle stran jako důvodu místní příslušnosti.

Sperl, str. 64 násl. a 115 násl.; také Neumann v »Komentáři« str. 279, neboť nejde prý o smlouvu ve hmotně právním smyslu; srv však závěr odst. 7. tohoto pojednání.
Sperl, str. 65 a 66.
Sperl, str. 99; dále Sperl »Lehrbuch der Bürgerlichen Rechtspflege«, díl 1. str. 141, z r. 1925.
Hora, »Procesní úkony«, 1907, str. 76.; týž: »Českoslov. právo proc.«, díl 2., str. 114, z r. 1923.
Sperl, str. 49; Neumann, str. 279 a další; Hora, »Českoslov. civ. právo procesní«, díl 1., str. 124; Sperl, »Lehrbuch der bürgerlichen Rechtspflege«, 1. díl z r. 1925, str. 141.
Entscheidungen, Dr. Novak, XV. svazek, č. rozh. 1525, zejm. str. 16.
Náběh k tomu je již v roz. č. 3661.
Tak na př. rozh. č. 1824, 1830; třebas je správně rozhodnuto, je odůvodnění jednostranné a dosti složité.
Tilsch-Svoboda. »Obč. právo« 1925, str. 161 násl.
Tak na př. je nesprávné rozh. č. 1979, 5542; třebas jinak správné, v tomto směru neúplné je rozh. č. 3661.
Proto správné je rozh. č. 1640 a 2060; proto v rozh. č. 1640, kdyby nejv. soud byl měl jasno v této otázce, byl by si ušetřil nedosti vhodnou citaci rep. nál. č. 230, neboť v rozh. č. 1640 šlo o jednání mezi nepřítomnými.
Sperl, str. 116.

Citace:

Nemocenské pojištění veřejných zaměstnanců. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1926, svazek/ročník 65, číslo/sešit 13, s. 456-456.