Čís. 16987.

Podle § 1480 obč. zák. se promlčují v tříleté lhůtě též pohledávky, které se někdo zavázal platiti pravidelně ročně nebo v kratší době majitelce podniku na účet jejího podílu na zisku a jež se měly při ročním zúčtování odečísti od podílu na zisku.
(Rozh. ze dne 15. června 1938, Rv I 2768/37.)
Žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení nedoplatku 132 909 Kč, příslušejícího jí prý za dobu od 1. dubna 1925 do 1. října 1929 na základě ústního ujednání se žalovaným, že jí bude vypláceli týdně částku 600 Kč, na konto jejího podílu ze zisku společného, avšak žalovaným samým vedeného podniku, a že tyto částky se při ročním zúčtování od podílů sporných stran na zisku odečtou, zamítly soudy všech tří stolic, nejvyšší soud z těchto
důvodů:
Předmětem žaloby je uplatnění nároku na zaplacení jednotlivých dávek ujednaného týdenního určitou částkou stanoveného, tedy pravidelně se opakujícího plnění, které se ve smyslu § 1480 obč. zák., rovněž jako podobné pohledávky zadrželých ročních platů, promlčují v mimořádné kratší lhůtě tříleté. Neběží tu o požadování podílu na výtěžku příslušejícího dovolatelce podle §§ 1192, 1199 obč. zák., kterýžto nárok, jak míní dovolatelka, se nemůže promlčeti v tříleté kratší promlčecí lhůtě, nýbrž v obyčejné třicetileté lhůtě podle § 1479 obč. zák. Vždyť podle žaloby nejde o nárok společníka na výtěžek, který může býti u téhož podniku každého roku různý, ba někdy ho třeba ani vůbec není, nýbrž o periodické roční po případě i kratší určitá pravidelná plnění na výtěžku nezávislá. I takové má na mysli ustanovení § 1480 obč. zák., jehož právně a sociálně politickým důvodem je, aby dlužník byl uchráněn před přílišným nahromaděním dlužných pravidelně se opakujících nedoplatků a aby opožděné vymáhání zadržených těchto pohledávek šlo na újmu liknavého věřitele.
Strany při roku dne 26. listopadu 1930 ponechaly řízení v klidu. To mělo podle § 168 c. ř. s. v zápětí, že nesmělo býti před vypršením tří měsíců v řízení pokračováno. Žalobkyně navrhla pák pokračování ve sporu až teprve v roce 1935 a vůbec neodůvodnila, proč ve sporu dříve řádně nepokračovala. Proto byla žalovaným v dalším řízení právem uplatněna námitka promlčení celého žalobního nároku (srov. na př. rozh. č. 12104 Sb. n. s.).
Nerozhoduje, že při ujednání smíru dne 26. listopadu 1930 žalovaný prohlásil, že se zříká námitky promlčení. Prohlášení to mohlo se vztahovati na promlčení již dokonané, ježto podle ustanovení § 1502 obč. zák. nelze ujednati promlčecí lhůtu delší, nežli jest stanovena zákonem, a nelze se promlčení vzdáti předem (srov. č. 14568 Sb. n. s.).
Rozhodnutí odvolacího soudu neuznavšímu žalobní nárok po právu nelze tudíž vytýkati právní mylnost, když žalobní nárok, třebas jen co do nároků splatných od 1. dubna 1925 do 25. září 1926, je pokládati za promlčený.

Citace:

č. 16987. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 864-865.