Čís. 16981.

Na Československé obilní společnosti se nelze domáhati pořadem práva ani, aby se zdržela zákazu vydávati kontrolních známek podle § 15 vlád. nař. č. 168/1935 Sb. z. a n., ani aby je vydala.
(Rozh. ze dne 14. června 1938, R I 789/38.)
Žalobce, provozující mlynářskou živnost, se na žalované Československé obilní společnosti domáhá žalobou, aby bylo uznáno právem: 1. že jest žalovaná povinna zdržeti se zákazu dne 20. ledna 1937 proti žalobci vydaného o vydávání kontrolních známek ve smyslu § 15 vlád. nařízení č. 168/1935 Sb. z. a n., 2. učiniti opatření, aby žalobcovu mlýnu byly vydány kontrolní známky (plomby), bez nichž nesmí býti z žalobcova mlýna vyklizeno zboží, na jehož označení byly známky vydány, a to ve smyslu § 15 vládního nařízení č. 168/1935 Sb. z. a n., 3. vydávati žalobci, počínaje dnem 1. února 1937 až nadále, kontrolní známky (plomby), bez kterýchž známek nesmí býti z mlýna vyklizeno zboží, na jehož označení byly známky vydány, 4. vydati žalobci 2203 kusů plomb (kontrolních známek), znějících na určité mlynářské výrobky, jak jest předepsáno vyhláškou Československé obilní společnosti č. 7/III. pro měsíc únor, duben a květen 1937, 5. pověřiti Ústřední, nákupní a prodejní družstvo obchodních mlýnů v republice Československé, zapsané společenstvo s. r. o. v P., vydáním 2203 kusů plomb (kontrolních známek), znějících na určité mlynářské výrobky, jak jest předepsáno vyhláškou Československé obilní společnosti č. 7/III. pro měsíc únor, duben, květen 1937. K odůvodnění žaloby přednesl, že mu bylo stanoveno základní množství obchodního mletí pro jeho podnik ve smyslu vlád. nařízení č. 168/1935 Sb. z. a n., a to pšenice 4 017 q a žita 3 226 q, že si objednal jako člen Ústředního nákupního a prodejního družstva obchodních mlýnů dne 27. ledna 1937 kontrolní známky (plomby), bez nichž nesmí dle § 15 téhož nařízení býti ze mlýna vyklizeno zboží, t. j. uvedeny do oběhu mlýnské výrobky pšenice a žita; dále tvrdil, že tyto plomby nedostal proto, že žalovaná zakázala jejich vydání dne 20. ledna 1937 z toho důvodu, že žalobce jí nepodepsal komisionářskou smlouvu, pokud se týče, že připojil ověřené prohlášení, že se smlouvou tou nesouhlasí, a že mu žalovaná také dne 18. února 1937 oznámila, že mletí může býti provozováno jen za podmínek stanovených jí — žalovanou — ve smlouvě vypracovaných podle ustanovení § 20 vlád. nař. č. 137/1934 ve znění vlád. nař. č. 219/1936 Sb. z. a n. Žalobce má za to, že uvedený zákaz je protiprávní a nezákonný, že nárok na vydání kontrolních známek, nehledíc na to, že nedošlo k podpisu komisionářské smlouvy, že jest oprávněn ve své živnosti provozovati obchodní mletí, a žádá odsouzení žalované dle prosby žalobní. Žalovaná vznesla mimo jiné námitku nepřípustnosti pořadu práva, kterou prvý soud zamítl z důvodu, že jde o nárok soukromoprávní, uplatněný vůči soukromé akciové společnosti, při čemž nerozhoduje, zda právní pramen, o nějž je žaloba opřena, je pramenem veřejnoprávním, či nikoli. K rekursu žalované rekursní soud změnil usnesení prvého soudu, zrušil předchozí řízení jako zmatečné, vyhověl námitce nepřípustnosti pořadu práva a žalobu zamítl v podstatě z toho důvodu, že zákaz žalovanou vydaný lze zkoumati jen pořadem stolic správních, jeho zkoumání se vymyká působnosti řádných soudů, a že otázka oprávněnosti i provozu živnosti mlynářské hledíc na předpisy vlád. nař. č. 137/1934 ve znění vlád. nař. č. 156/1935 a 219/1936 Sb. z. a n. je otázkou veřejnoprávní a nikoli rázu soukromého.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Se závěrem rekursního soudu je v podstatě souhlasiti, aniž je třeba se obírati otázkou, zda žalovaná jako akciová společnost je zvláštní právní útvar s charakterem správního úřadu, anebo náhražkou státního úřadu, za jakou ji pokládá rekursní soud, čemuž stěžovatel odporuje, poněvadž pro otázku příslušnosti soudů a správních úřadů je rozhodující obor práva v objektivním slova smyslu, jímž je ovládán životní poměr, jenž jest předmětem úřední činnosti, o kterou jde (Dr. Pražák: Spory o příslušnost, str. 90 a násl.); rozhoduje povaha objektivní normy, upravující určitý životní poměr, její právní podstata nehledíc na to, zda se nalézá v zákoníku občanském nebo v zákoně správním, dle ní nutno posuzovati a zjistiti povahu práva v subjektivním smyslu a nelze přisvědčiti názoru, že by tehdy, když se někdo dovolává pro svůj nárok ochrany práva soukromého, již tím samým patřilo rozhodnutí o něm do působnosti soudů. Dokladem toho jsou předpisy §§ 364, 365 obč. zák., kdy z důvodu veřejného zájmu jest právo volné disposice s předmětem omezeno nebo dokonce musí ustoupiti zájmu veřejnému, a kdy vzejde právní poměr z práva veřejného, při čemž pořad práva je vyloučen.
V souzeném případě provozuje stěžovatel živnost mlynářskou, tedy živnostenské oprávnění, jež jest nepochybně upraveno právem veřejným, a spory o tom, zda mu má býti právo k provozu živnosti propůjčeno nebo mu v něm má býti bráněno, sluší vésti výhradně před správními úřady. Vládním nařízením č. 168/1935 Sb. z. a n. v §§ 6 až 15 o úpravě mletí obchodního bylo živnostenské oprávnění mlynářské podstatně omezeno co do volnosti smluvní a provozu živnosti. Jde tu vesměs o normy upravující živnostenské poměry určitého oboru výrobního, jež patří vesměs do oboru práva veřejného, tak zejména i předpis o vydávání kontrolních známek (§ 15 téhož nařízení). Stejnou povahu má a jest v úplné souvislosti další předpis čl. 1 č. 10, odst. 3 vlád. nař. č. 219/ 1936 Sb. z. a n. o podmínkách, za kterých lze provozovati obchodní mletí. Bez splnění tam uvedených podmínek nelze vykonávati živnostenské oprávnění v uvedeném oboru a tudíž uváděti do oběhu mlýnské výrobky pšenice a žita, pro něž by nutně potřeboval kontrolních známek dle § 15 vlád. nař. č. 168/1935 Sb. z. a n. Dozor na zachování řečeného nařízení nebo na předpisy podle něho vydané vykonávají podle § 32 téhož nařízení okresní úřady a orgány blíže v tomto paragrafu uvedené.
Hledíc na to, co bylo uvedeno, plyne, že tvrzené porušení stěžovatelem subjektivního práva vyvěrá ve své podstatě z tvrzeného porušení právní normy, jež upravuje poměry živnosti mlynářské s hlediska veřejnoprávního, a nelze proto domnělé právo uplatňovati pořadem práva u soudu, při čemž nezáleží na tom, že stěžovatel svůj nárok označuje jako soukromoprávní, poněvadž podle své povahy jde vpravdě o nárok vyvěrající z práva veřejného.
Bylo proto právem námitce nepřípustnosti pořadu práva vyhověno.

Citace:

č. 16981. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 854-856.