Čís. 16966.

Měl-li zaměstnanec čs. státních drah (autorisovaný civilní inženýr) ve výslužbě opětující se, třebas co do výše kolísající, stálý příjem z činnosti znalecké pro různé úřady a soudy, lze mu snížiti výplatu jeho odpočivných požitků o polovinu jeho výdělečného příjmu podle § 7 vlád. nař. č. 252/1933 Sb. z. a n. Nerozhoduje, že nebyl stálým soudním znalcem ve smyslu civilního řádu soudního.
(Rozh. ze dne 2. června 1938, Rv I 527/38.)
Žalobci jako železničnímu radovi ČSD. v. v. byla výměrem ředitelství státních drah v P. ze dne 11. září 1935 snížena výplata jeho odpočivných požitků za rok 1934 podle § 7 vlád. nař. č. 252/1933 Sb. z. a n. o polovinu jeho výdělečného příjmu 10 796 Kč v témž roce dani důchodové podrobeného, t. j. o 5 398 Kč, aniž tím úhrn jeho odpočivných platů a výdělečného příjmu klesl pod částku 24 000 Kč, nepočítajíc do ní výchovné 1 500 Kč, které žalobce kromě pense a jednotného drahotního přídavku v tom roce dostal. Tvrdě, že uvedené snížení není oprávněno, ježto žalobce nemá stálého výdělečného příjmu ve smyslu řečeného zákonného ustanovení, nýbrž že jde u něho jen o příjem nezaručený, nahodilý a příležitostný, ježto žalobce je sice autorisovaným civilním inženýrem, nepodniká však žádných staveb nebo podobně, nýbrž podává toliko úřadům neb stranám na jejich žádost v určitých případech posudky za honoráře v částkách zcela nepravidelných, nezaručených a závislých na tom, zda v jednotlivém případě se strana neb úřad na něho obrátí, domáhá se žalobce, jenž se marně domáhal nápravy nejprve pořadem správních stolic, žalobou na Československém státě zaplacení 5 000 Kč s přísl. Nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Odvolatel vidí nesprávné posouzení věci po právní stránce v tom, že prvý soud, ačkoliv zjistil, že žalobce měl již od roku 1931 každoročně výdělečný příjem podléhající dani důchodové, přece dospěl k závěru, zcela opačnému, že totiž nejde o příjem stálý a že se tudíž na souzený případ nevztahuje § 7 vlád. nař. ze dne 22. prosince 1933, č. 252 Sb. z. a n. Právě uvedený paragraf stanoví, že má-li poživatel státního odpočivného platu vedle odpočivných platů stálý výdělečný příjem podrobený dani důchodové, snižuje se výplata odpočivných platů o polovinu částky výdělečného příjmu. Že u žalobce šlo o příjem výdělečný dani důchodové podrobený, o tom nebude sporu. Jde pouze o to, zda je možno žalobcův příjem ze znalecké činnosti pokládati za příjem stálý. Prvý soud zjistil, že žalobce jako autorisovaný civilní inženýr obdržel na znalečném v roce 1931 částku 30 203 Kč, v roce 1932 částku 39 743 Kč, v roce 1933 částku 15 485 Kč, v roce 1934 částku 10 796 Kč a v roce 1935 částku 6 233 Kč. Uvedené příjmy ze znalectví nebyly nijak zabezpečeny, nýbrž záleželo na tom, zda bude žalobce v jednotlivém případě za znalce buď jednotlivcem, nebo úřadem povolán. Z porovnání příjmů v jednotlivých letech vychází najevo, že příjem v roce 1935 nedosahoval ani jedné šestiny příjmu dosaženého v roce 1932. Nejde tedy o nějaký trvalý příjem žalobcův, nýbrž o příjem, který třeba do jednoho nebo dvou let může buď úplně zmizeti, nebo klesnouti na minimum. Z toho, že žalobce po dobu pěti let měl ze znalecké činnosti příjmy velmi různé výše, nelze usouditi, že příjem ze znalectví je jeho příjmem stálým. Je sice pravda, že výdělečný příjem advokátů, lékařů a lidí jiných příbuzných odvětví jest též závislý na zcela nahodilých okolnostech, ale rozdíl je v tom, že advokáti, lékaři a pod. vykonávají advokacii, lékařskou praxi a pod. jako své hlavní zaměstnání a mohou jí věnovati veškeré své síly, kdežto u pensionované osoby může jíti jen o zaměstnání vedlejší, poněvadž zpravidla není již k nějakému pravidelnému zaměstnání schopna. Žalovaný ani netvrdil, že by byl žalobce ustanoven stálým znalcem, nýbrž uvádí, že příjmy žalobcovy ze znalectví mají znak stálosti, jelikož plynou žalobci již od roku 1931 každý rok stále se opětujícím způsobem. Již shora bylo uvedeno, že žalobcovy příjmy ze znalectví, třebas se opakovaly po několik let, jsou tak měnivé, že jim nelze přiznati znak stálosti. Jestliže žalovaný tvrdí, že předpisem § 7 vlád. nař. č. 252/1933 Sb. z. a n. chtěl zákonodárce postihnouti vedle jiných výdělečných činnosti, vykonávaných poživateli státního odpočivného platu, též takovou činnost, o jakou jde u žalobce, a to proto, aby těmto poživatelům zásadně jednak zabránil stálou výdělečnou činnost, jednak aby ji ztížil, aby neubírali možnosti výdělečného zaměstnání osobám jiným, nemajícím jiného životního zabezpečení, jest na to odvětiti, že úmyslem zákonodárcovým zajisté nebylo, aby poživatele státního odpočivného platu v onom nároku, kterého nabyli dlouholetým placením pensijních příspěvků, zkrátil tam, kde poživatel vykonává příležitostné nějaké práce, aby mohl splniti povinnosti, jež mu zákon ukládá, nebo které smluvně převzal. Ovšem tam, kde poživatel státního odpočivného platu má stálé a trvalé zaměstnání, z něhož má stálý příjem, platí ustavení § 7 vlád. nař. č. 252/1933 Sb. z. a n., neboť tím je dokázáno, že ačkoli je poživatel státního odpočivného platu v pensi, jest ještě schopen, aby byl ještě trvale zaměstnán a tím se postaral o stálý výdělek. Takový znak trvalosti práce žalobcovy však v souzené věci nemají a proto prvý soud právem žalobě vyhověl.
Nejvyšší soud k dovolání, jež odvolací soud prohlásil za přípustné pro zásadní význam svého rozhodnutí (§ 502, odst. 3, c. ř. s. v novém znění), zamítl žalobu.
Důvody:
Ve sporu jde jen o to, zda výdělečný příjem žalobcův v roce 1934 byl ve smyslu dotčeného zákonného předpisu stálý. Bylo zjištěno, že žalobce jest autorisovaným civilním inženýrem a že z této své činnosti měl příjem, dani důchodové podrobený, a to v roce 1931 30 203 Kč, v roce 1932 39 743 Kč, v roce 1933 15 485 Kč a v roce 1934 10 796 Kč a že posléze uvedený příjem měl žalobce výhradně ze své činnosti znalecké pro různé úřady a soudy, za kterou dostal v roce 1934 celkem 17 593 Kč 10 h, z nichž částka 6 796 Kč připadla na režijní výlohy. Z toho zjištění plyne, že šlo o stálý výdělečný příjem, neboť se od roku 1931 každoročně opakoval, třebas v různé výši. Výdělečné zaměstnání žalobcovo v letech 1931 až 1934 nelze pokládati za vedlejší nebo příležitostné jen proto, že je vykonával jako pensista, a nezáleží ani na stupni jeho tehdejší způsobilosti k němu, nýbrž jen na stálosti jeho příjmu z něho. Z téhož důvodu není ani rozhodující, že výdělečný příjem žalobcův v roce 1934 plynul jen z jeho činnosti jako znalce a že žalobce nebyl ustanoven stálým znalcem soudů a úřadů, jimž na jejich vyzvání podával své posudky nebo konal jiné znalecké úkony (přezkoumání propočtu, přezkoumání projektu, odhad, funkce rozhodce). Protože v souzené věci jde jen o správnost snížení žalobcových odpočivných platů v roce 1934, lze při zkoumání stálosti jeho tehdejšího výdělečného příjmu přihlížeti jen k době do roku 1934, čítaje v to i rok 1934, naproti tomu nezáleží na tom, zda jeho výdělečný příjem mohl později klesnouti nebo zaniknouti, ani na tom, zda také skutečně později klesl nebo zanikl. Nerozhoduje ani, že žalobcův výdělečný příjem nebyl zabezpečen a že závisel jen na tom, zdali žalobce byl v jednotlivých případech za znalce soudem neb úřadem povolán, neboť stačí, že byl ve skutečnosti od soudů a úřadů za znalce opět a opět povoláván a že měl z toho stále se opětující příjem. Protože tudíž, jak bylo vyloženo, byl žalobcův výdělečný příjem v roce 1934 stálý a byly tu i ostatní podmínky § 7 vlád. nař. č. 252/1933 Sb. z. a n. pro snížení žalobcových odpočivných platů v témž roce, bylo změniti rozsudky nižších soudů, vyhovující žalobě o vrácení učiněné srážky v omezené výši 5 000 Kč s přísl., a žalobu zamítnouti.

Citace:

č. 16966. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 816-819.