Čís. 16706.

V zemědělském vyrovnacím řízení v době před účinností vládního nařízení č. 159/1937 Sb. z. a n., t. j. před 30. červnem 1937, byl vyrovnací dlužník povinen v návrhu na odklad exekučních úkonů podle § 9 a) vládního nařízení č. 76/1936 Sb. z. a n. v doslovu vládního nařízení č. 259/1936 Sb. z. a n. tvrditi a osvědčiti podmínky uvedené v prvém odstavci § 21 vládního nařízení č. 76/1936 Sb. z. a n. a nebylo na věřiteli, aby tvrdil a osvědčil, že tomu tak není.
Naproti tomu bylo věcí věřitele odporujícího odkladu exekučních úkonů, aby tvrdil a osvědčil okolnosti uvedené v odstavcích 2 a 3 § 21 vládního nařízení č. 76/1936 Sb. z. a n., vylučující ochranu vyrovnacího dlužníka.
(Rozh. plenárního senátu ze dne 14. února 1938, Pres. 1446/37.)
V rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 25. května 1937, Rv IV 208/37-2 byla vyslovena zásada, že není povinností vyrovnacího dlužníka, k jehož návrhu bylo zahájeno zemědělské vyrovnací řízení, aby v návrhu na odklad exekučních úkonů podle § 9 a) vlád. nařízení č. 76/1936 Sb. z. a n. ve znění vládního nařízení č. 259/1936 Sb. z. a n. osvědčil, že jsou u něho splněny podmínky uvedené v odstavci prvním až třetím zmíněného § 21, nýbrž že jest věcí věřitele namítati, že není uvedených podmínek.
Naproti tomu bylo vysloveno nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 3. června 1937 R II 268/37-1, že, tvrdila-li vymáhající věřitelka ve svém rekursu proti usnesení vyrovnacího komisaře o odkladu exekučních úkonů, že dlužnice nesplnila povinnosti ve smyslu odstavce prvého uvedeného § 21, bylo na dlužnici navrhující tento odklad, aby tvrdila a dokázala, že podmínky tohoto odstavce prvého splnila a že hledíc k tomu, že tak neučinila, nebylo lze navržený odklad naříditi.
(Rozhodnutí R II 268/37-1 však neřešilo otázku tu s hlediska odstavce druhého a třetího řečeného § 21.)
Jeví se tudíž rozpor ve výkladu §§ 9 a) a 21 vládního nařízení č. 76/1936 Sb. z. a n. ve znění vládního nařízení č. 259/1936 Sb. z. a n.
První president nejvyššího soudu přikázal řešení této otázky zesílenému senátu, jenž se usnesl na právní větě v čele uvedené.
Důvody:
Prvý odstavec § 21 vládního nařízení č. 76/1936 Sb. z. a n. výslovně zakazuje vymáhání tam označených pohledávek, jestliže dlužník řádně platí splátky, k nimž je zavázán, počítajíc v to splátky podle vládního nařízení č. 250/1935 Sb. z. a n., dále náležité úroky s vedlejším plněním, jakož i dokud jsou řádně plněny ostatní závazky, které dlužník se zřetelem na pohledávku na sebe vzal. Naproti tomu podle odstavce druhého a třetího nepřísluší tato ochrana dlužníku, který o udržení hodnoty nemovitosti, na které je pohledávka zajištěna, náležitě nepečuje, zejména opomine ji pojistiti proti zkáze ohněm, anebo dokonce ji poškozuje nebo jinak znehodnocuje, anebo vůbec se svým majetkem nakládá tak povážlivým způsobem, že splnění pohledávky je zřejmě ohrožováno, nebo který peněžnímu ústavu jako věřiteli odepře dáti souhlas k převzetí pohledávky jiným věřitelům aneb odepře provésti úkony, kterých je s jeho strany k takovému převzetí zapotřebí, ačkoliv nový úvěr mu má býti poskytnut za podmínek nezhoršených a věřitel se zavázal nésti výdaje s převzetím pohledávky nutně spojené.
V případě odstavce prvého zakládá tedy teprve splnění stanovené tam podmínky pro vyrovnacího dlužníka právo na poskytnutí ochrany. Naproti tomu okolnosti v odstavcích 2 a 3 uvedené vylučují ochranu a z ní plynoucí právo vyrovnacího dlužníka.
Podle §§ 76 a 178 c. ř. s. a § 129, odst. 2, o. s. p., jež ve smyslu § 188 konk. ř., § 78 vyr. ř. a § 3 vládního nařízení č. 76/1936 Sb. z. a n. obdobně platí i v zemědělském vyrovnacím řízení, má každá strana uvésti všechny skutkové poměry a okolnosti k odůvodnění svých návrhů. potřebné a své údaje osvědčiti po případě nabídnouti důkazy k zjištění jich nutné. Skutečnost zakládající nějaké právo musí dokázati ten, kdo toto právo uplatňuje, a skutečnosti, vylučující vznik nebo trvání uplatňovaného práva, musí dokázati strana, která odporuje uplatňovanému právu (srov. též předpis § 269 o. s. p.).
Podle toho musel vyrovnací dlužník, chtěl-li před 30. červnem 1937 dosíci ochrany podle odstavce prvého § 21 vládního nařízení č. 76/1936 Sb. z. a n., v návrhu na odklad exekučních úkonů podle § 9 a) tvrditi a osvědčiti, že povinnosti podle § 21. odst. 1. dotčeného vládního nařízení splnil, a nebylo lze ukládati věřiteli, aby dokazoval, že tomu tak není. Okolnosti uvedené v odstavci druhém a třetím § 21 vládního nařízení č. 76/1936 Sb. z. a n. musel naopak tvrditi a osvědčiti věřitel, totiž, že dlužník si počíná tak, jak uvedeno v odstavci druhém a třetím § 21 dotčeného vládního nařízení.
Jest jen ještě připomenouti vzhledem k nové úpravě odstavce § § 21 provedené článkem I. č. 2 vládního nařízení č. 150/37 Sb. z. a n., jímž bylo změněno dřívější ustanovení § 21, odst. 5, v doslovu čl. I. č. 5 vládního nařízení č. 259/36, že v době před 30. červnem 1937 nebylo lze naříditi odklad exekučních úkonů podle § 9 a) vládního nařízení č. 76/1936 Sb. z. a n. v doslovu čl. I. č. 4 vládního nařízení č. 259/36 Sb. z. a n. v případech, kdy dlužník nebyl podle odstavců 1—3 § 21 vládního nařízení č. 76/1936 Sb. z. a n. chráněn proti vymáhání pohledávky.

Citace:

č. 16706. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 258-260.