Čís. 16801.

I když podle smlouvy sjednané s majitelem kinematografické licence byl smluvce označen jako dodavatel filmů, jež si měl vypůjčovati od půjčoven vlastním jménem a na vlastní účet, nejde jen o smlouvu dodavatelskou, nýbrž o zastřenou smlouvu o propachtování kinematografické licence, jestliže ve skutečnosti podle obsahu smlouvy provozoval smluvce biografický podnik na svůj vlastní účet a nebezpečí a hradil na veškeré výdaje jen předem smluvenou částku. Nebyla-li takováto smlouva schválena anebo aspoň vzata na vědomí zemským úřadem, jest onoho smluvce pokládati za licencionářova zmocněnce, oprávněného uzavírati objednávky filmů v mezích podniku, a licencionář je zavázán sám z příslušných objednávek zmocněncem sjednaných.
(Rozh. ze dne 16. března 1938, Rv I 2798/36.)
Žalobce se domáhá souzenou žalobou zaplacení půjčovného z objednávky filmů pro bio »N.«, jehož licencionářka je žalovaná, sjednané Václavem j, dne 26. srpna 1930 k obehráni do konce roku 1931; tato lhůta marně prošla, objednané filmy nebyly v uvedeném biografu obehrány a žalovaná odpírá zaplatiti za ně účet ze dne 26. března 1932 v zažalované výši. Žalobce k odůvodnění svého nároku tvrdil v prvé stolici, že J. vystupoval při objednávce filmů s vědomím žalované jako její zmocněnec, že za ni činil uzávěrku filmů, že žalovaná jej pověřila, aby pro její biograf objednával filmy, že zařizoval sám jejich obehráni, prováděl dozor nad promítáním, měl podíl na zisku a činil disposice co do přijímání personálu. Dovolávaje se předpisu § 9 nař. č. 191/1912 ř. z. o zákazu propachtování biografické licence, dovozoval žalobce, že za provoz podniku je tu zavázána žalovaná jako licencionářka a že ji jest pokládati za smluvkyni. Žalovaná se bránila poukazem na smlouvu sjednanou s Václavem J. ze dne 25. července 1929, podle níž byl Václav J. výhradným a jediným dodavatelem filmů pro její biograf »N.« a měl si od půjčoven vypůjčovati filmy vlastním jménem a na vlastní účet, a namítla, že Václav J. nebyl zmocněn, aby tak činil jménem žalované nebo jménem správy dotčeného biografu. Nižší soudy zamítly žalobu, vycházejíce z doslovu smlouvy ze dne 25. července 1929, že J. byl pouhým dodavatelem! filmů pro bio »N.« dle vlastního výběru, které měl dle oné úmluvy odebírati u půjčoven na své jméno a na svůj účet.
Nejvyšší soud uložil soudu prvé stolice další jednání a nové rozhodnutí.
Důvody:
Běží jen o právní posouzení smlouvy a její výklad a nezáleží na tom, že o shora řečené smlouvě byl proveden též důkaz svědkem Dr. Jiřím Š., poněvadž se i tu svědek dovolává v podstatě potvrzení o dohodě ze dne 25. července 1929 a po skutkové stránce v podstatě nic bližšího neuvedl, než co je v písemném potvrzení obsaženo. S výkladem nelze souhlasiti, neboť podle vykládacích pravidel podle § 914 obč. zák. a čl. 278 obch. zák. nelze lpěti na slovním znění výrazu, nýbrž je vyšetřiti úmysl smluvců a rozuměti smlouvě tak, jak toho žádá obyčej poctivého obchodu.
V souzeném případě je sice v úvodu listiny uvedeno, že J. má býti výhradným dodavatelem prvotřídních filmů dle vlastního výběru pro biograf »N.«, avšak z dalších odstavců plyne jasně, že tu nešlo o pouhou dodavatelskou smlouvu, nýbrž že vpravdě šlo o zostřenou smlouvu o propachtování licence, jež se příčí předpisům § 9 nařízení č. 191/1912 ř. z.
Převládající a rozhodující známky pachtovní smlouvy provozu biografu se zračí nade vši pochybnost v tom, že podnikatelské risiko měl tu J. a nikoli žalovaná, která podle ujednání měla nárok na týdenní částku 7750 Kč na úhradu režijních vydání blíže tam uvedených. Tomu nasvědčuje též odstavec VII. o poměrném dělení zisku za podmínek tam uvedených.
J-em byla ukládána na jeho zvláštní účet u záložny při Š-ových závodech každodenní hrubá tržba z uvedeného biografu, a záložna směla dle generálního příkazu J-ova žalované týdně hraditi z tohoto účtu jen smluvený paušál 7750 Kč mimo potřebnou částku na zemskou dávku a daň z obratu.
Kdyby hrubá tržba týdenní nedosáhla ani potřebné výše k úhradě těchto částek, musil J. hraditi schodek ze složené kauce 30000 Kč a ji opět do týdne doplniti.
J. musil dále platiti ze svého příplatky za delší než 2 1/2 hodiny trvající program, dále hraditi náklady za možný — dle jeho žádosti — zvýšený počet personálu, za veškeru reklamu kromě oné, jež je v odstavci 1. smlouvy uvedena, naproti tomu se mu dostalo odškodnění od žalované částkou 1107 Kč v případech uvedených v dohodě, o niž tu jde.
Třebaže se v potvrzení oné dohody neděje ani slovem zmínka o pachtovním poměru, šlo tu přece ve skutečnosti dle obsahu této smlouvy o přenecháni provozu J. na jeho účet, stíhalo jej hospodářské risiko, on hradil ve skutečnosti veškeré výdaje částkou předem smluvenou kromě částky možného zisku dle odstavce VII.
Nerozhoduje, že zaměstnanci biografu byli vypláceni žalovanou, když úhradu na to poskytoval J. podle smluvené směrnice a hradil tedy ony náklady sám dosažené tržby z provozu biografu, a rovněž není rozhodující, že byl jako obchodvedoucí biografu ohlášen zemskému úřadu H., který byl také při provozu činný, neboť to bylo jen omezením práv J-a, ale tato skutečnost nevylučovala jsoucnost smlouvy o provozu biografu J-em.
Podle § 9 nař. č. 191/1912 ř. z. nesmí býti provoz licence propachtován; provoz zástupcem »ujednatelem« je dovolen pouze s úředním, povolením ve zvláště nutkavých případech, na př. byla-li licence udělena právnické osobě.
Že by uvedená smlouva s J. byla zemskými úřadem schválena nebo aspoň vzata na vědomí, žalovaná ani netvrdila, ani nedokázala.
Nestalo-li se tak, fest ona smlouva nicotná (rozh. č. 13846, 15051 Sb. n. s.), a jest J., jemuž žalovaná svěřila provoz biografu, pokládati za jejího zmocněnce, který byl oprávněn činiti objednávky filmů v mezích onoho podniku a žalovaná je zavázána z příslušných objednávek. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že J. byl pouze výhradným dodavatelem filmů podle vlastního výběru, které půjčoval na své jméno a na svůj účet, a že nebyl pachtýřem ani provozovatelem biografu žalované, neposoudil věc po právní stránce správně.
Dovolací soud nemohl však ve věci samé rozhodnouti, poněvadž nebyla nižšími soudy zjištěna výše zažalované pohledávky a nebyla jimi ani probrána obrana žalované, že žalobce neutrpěl nedodáním filmů žádné újmy, poněvadž je měl stále v roce 1931 v provozu, takže je nemohl ani v ujednané době dodati a že by zaplacením vymáhané částky byl bezdůvodně obohacen, nebyly v tom směru provedeny důkazy žalovanou nabídnuté, ani o opaku toho žalobcem nabídnuté. Bylo proto rozsudky nižších soudů zrušiti (§ 503 c. ř. s.) a věc odkázati prvému soudu k dalšímu jednání a rozhodnuti.

Citace:

Č. 16801. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 450-453.