Čís. 16833.

K vymožení nároku na náhradu škody, vyvozovaného z toho, že povinný nepřihlásí vymáhajícího věřitele k pensijnímu pojištění, nelze vésti exekuci na pensijní nároky, příslušící povinnému z pensijního pojištění podle zák. č. 26/1929 Sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 29. března 1938, R I 240/38.)
Srov. rozh. č. 12366, 9322, 944, 1269, 3119, 9654, 11991, 14121 Sb. n. s.
Rozsudkem krajského soudu v P. ze dne 22. října 1935 byl povinný odsouzen platiti vymáhajícímu věřiteli důchod 152 Kč měsíčně, počínaje dnem 1. dubna 1933, a to z důvodu náhrady škody pro nesplnění slibu, jímž se zavázal, že za vymáhajícího věřitele učiní přihlášku o zvýšení dávek pensijního pojištění podle zákona č. 251/1931 Sb. z. a n. Řečený rozsudek byl odvolacím soudem potvrzen. Ježto povinný podal proti uvedenému rozsudku dovolání, navrhl vymáhající věřitel, aby mu byla podle § 371, odst. 1, ex. ř. k zajištění dosude splatných 7448 Kč s přísl. povolena exekuce zabavením jedné třetiny pensijních požitků, které příslušejí povinnému vůči Úřadovně B Všeobecného pensijního ústavu v P. s tím omezením, že povinnému musí zůstati volný roční příjem 4000 Kč. Soud prvé stolice povolil exekuci podle návrhu. Rekursní soud k rekursům povinného a poddlužníka Všeobecného pensijního ústavu v P. zamítl exekuční návrh.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu vymáhajícího věřitele.
Důvody:
Nejvyšší soud vyložil již v rozhodnutí č. 12366 Sb. n. s., k němuž se pro stručnost odkazuje, že předpisy zákona č. 314/1920 Sb. z. a n. v doslovu zákona č. 177/1924 Sb. z. a n. platí i pro exekuci na dávky vyplácené Všeobecným pensijním ústavem, avšak jen potud, pokud jest jejich zabavitelnost podle § 46 zák. č. 26/1929 Sb. z. a n. dovolena. Mimo případy v § 46 zák. č. 26/1929 Sb. z. a n. výčetmo tam uvedené nesmí bytí tudíž zákonné pojistné dávky odňaty oprávněné osobě, a to ani z její vůle, ani proti její vůli zabavením (rozh. č. 9322 Sb. n. s.). V souzené věci nejde o žádný z výjimečných případů uvedených v § 46 zák. č. 26/1929 Sb. z. a n., i kdyby bylo pokládati nárok vymáhajícího věřitele za nárok na část pense. Neboť podle ustáleného rozhodování nejvyššího soudu (rozh. č. 944, 1269, 3718, 9654, 11991, 14121 a jiné Sb. n. s.) nejsou zaopatřovací požitky podle zákona č. 26/1929 Sb. z. a n., jako pense vůbec zákonným výživným ve smyslu § 46 řečeného zákona, nýbrž jsou, i když jsou určeny zpravidla na výživu, úplatou za konané služby, které se zaměstnanci nebo jeho pozůstalým vyplácí po rozvázání služebního poměru, ježto ten, kdo jest zavázán k poskytování zaopatřovacích požitků, nemá vyživovací povinnosti. Rozšiřovati výjimečné ustanovení § 46 zák. č. 26/1929 Sb. z. a n. o zákonném výživném na jiné, třebas i podobné plnění, nesrovnávalo by se s tím, že jde o předpis, jehož účelem bylo zřejmě zvětšiti ochranu pojištěnců před jejich věřiteli proti dřívějšímu stavu, kdy byl zákonem č. 314/1920 Sb. z. a n. v doslovu zákona č. 177/1924 Sb. z. a n. zrušen i předpis § 19 a) cís. nař. č. 138/1914 ř. z. a přípustnost exekuce na nároky pojištěnců z pensijního pojištění se řídila výhradně podle zákona č. 314/1920 Sb. z. a n.

Citace:

Č. 16833. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 520-521.