Čís. 16734.

Po zrušení manželství rozlukou jest i nevinný manžel povinen vrátiti věno a přísluší mu toliko nárok na odškodnění, třebas bylo věno odevzdáno jen fakticky bez sepsání notářského spisu.
(Rozh. ze dne 23. února 1938, Rv II 94/37.)
Srovn. rozh. č. 6703, 15193 S. n. s.
Dne 27. listopadu 1933 se žalobkyně provdala za žalovaného a téhož dne žalobkynin otec vyplatil žalovanému v hotovosti věno 17000 Kč. Notářský spis nebyl sepsán. Manželství to bylo však rozsudkem krajského soudu civilního v B. ze dne 18. června 1934 pravoplatně rozloučeno z viny žalobkyně. Poté žalovaný vrátil 12000 Kč. Ježto se žalovaný zdráhá vyplatiti zbývající částku, domáhá se na něm žalobkyně zaplacení 5000 Kč s přísl. Soud prvé stolice uznal co do částky 4140 Kč s přísl. podle žaloby. Odvolací soud potvrdil napadený rozsudek. Důvody: Jde pouze o to, zda jest žalovaný povinen vrátiti žalobkyni zbývající částku 4140 Kč s přísl. Odvolací soud neschvaluje odvolatelův názor, že žalobkyně nemá nároku na vrácení věna, ježto nebyly zřízeny svatební smlouvy. Zřízení věna skutečným odevzdáním jeho manželovi nevyžaduje k platnosti formy notářského spisu (rozh. 10422 Sb. n. s.). Peníze odevzdané otcem manželky manželovi jako její věno nepozbývají tudíž povahu věna snad proto, že nebyla sepsána svatební smlouva, která vyžaduje k platnosti formy notářského spisu. Ježto věno záleželo v penězích, tedy ve věcech zastupitelných, stal se manžel jeho vlastníkem (§ 1227 obč. zák.), avšak vlastnictví to je zvláštního druhu, jsouc omezeno účelem vyplývajícím z pojmu věna. Vždyť věno nemůže býti odňato účelu, k němuž jest určeno podle zákona (rozh. č. 6703 Sb. n. s.). Hledíc na to jest manžel povinen vrátiti věno, bylo-li manželství zrušeno, a nerozhoduje, zda bylo manželství rozloučeno smrtí jednoho z manželů nebo soudním rozsudkem. Vždy jest věno vrátiti manželce nebo jejím dědicům, a to i tehdy, kdyby manželství bylo rozloučeno z manželčiny viny, neboť manžel má v takovém případě právo na vše, nač by měl právo v případě manželčiny smrti (§ 1266 obč. zák.), avšak právě v případě manželčiny smrti by musil vydati i věno jejím dědicům.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Zákon v § 1229 obč. zák. upravuje pouze případ, co se stane s věnem, když jeden z manželů zemře, a §§ 1264 a 1265 obč. zák., jednající sice o rozvodě a rozluce manželství, výslovně však upravují jen otázku svatebních smluv a výživného. Zákon tedy přímo neřeší, co se má státi, když věno bylo zřízeno a skutečně odevzdáno a nebyly o tom sepsány nějaké svatební smlouvy. Nutno proto vycházeti z účelu věna, jež podle § 1218 obč. zák. jest určeno k ulehčení nákladů spojených s manželským společenstvím. Skončí-li manželské společenství pravoplatnou rozlukou, skončí se i účel věna a musí býti manželem vráceno podle obdoby § 1266 obč. zák. Byla-li manželka sama vinna na rozluce, má nevinný manžel nárok na odškodnění, to však žalobce neuplatnil, ježto netvrdil, že a v čem mu nějaká škoda vznikla, nýbrž bránil se jen tím, že část věna byla za trvání spolužití spotřebována, a co do té části byla žaloba zamítnuta, a dále část věna byla použita k zápůjčce otci žalovaného.

Citace:

č. 16734. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 316-317.