Čís. 16813.

Nebylo-li dědici pozůstalostním soudem ponecháno volné nakládáni s nemovitostí, je pozůstalost oprávněna domáhati se žalobou podle § 37 ex. ř. nepřípustnosti exekuce vedené věřitelem dědice na nemovitost připsanou zůstaviteli. Pouhá správa pozůstalosti, svěřená dědici podle § 145 nesp. pat., nezakládá ještě volné nakládání dědice s jednotlivými kusy pozůstalosti ve smyslu § 822 obč. zák.
Nerozhoduje, že se dědic, který je zároveň dlužníkem žalovaného věřitele, stal před vynesením rozsudku soudem prvé stolice vlastníkem dotčené nemovitosti.
Podání vylučovací žaloby není šikanou (§ 1295, odst. 2, obč. zák.), třebaže dlužník vystupuje jako zástupce žalující pozůstalosti.
(Rozh. ze dne 22. března 1938, Rv I 3324/37.)
Žalované nemocenské pojišťovně byla proti povinnému architektu Josefu P. povolena k vymožení jejích vykonatelných pohledávek 9860 Kč 10 h a 3444 Kč 40 h s přísl. exekuce vnuceným zřízením práva zástavního ve vložce č. 1895 pozemkové knihy Z. jako vkladbě hlavní a ve vložce č. 1931 téže pozemkové knihy jako vkladbě vedlejší. Vklad vnuceného práva zástavního byl v uvedených vložkách proveden, ačkoli byly připsány do vlastnictví Josefa P. staršího (otce povinného). Po smrti Josefa P. staršího podala pozůstalost po uvedeném Josefu P. starším žalobu podle § 37 ex. ř. o nepřípustnost exekuce, ježto svrchu dotčené nemovitosti nejsou vlastnictvím povinného architekta Josefa P., nýbrž jeho zemřelého otce, soukromníka Josefa P. staršího. Za sporu v prvé stolici byla pozůstalost po zemřelém odevzdána přihlášenému dědici, povinnému architektu Josefu P. Žalobě vyhověly soudy všech tří stolic, nejvyšší soud z těchto
důvodů:
V souzené věci, v níž je žalující stranou stále ještě pozůstalost po Josefu P. st. (srov. rozh. č. 5712 Sb. n. s.), tudíž osoba třetí, proti níž není exekuce, o niž jde, vedena (§ 37 ex. ř.), bylo zjištěno a je nyní také již nesporné, že nemovitost, na niž žalovaná navrhla exekuci, náležela ještě pozůstalosti po Josefu P. st., nikoliv dlužníku žalované Josefu P. ml.
Ježto tím je dokázáno, že pozůstalosti po Josefu P. st. k nemovitosti exekucí žalované dotčené příslušelo právo, které nedopouští výkon exekuce, nemůže býti pochybno, že její žaloba, aby exekuce byla prohlášena za nepřípustnou, jest oprávněna. Na tom nemůže, nic změniti ani to, co dovolání uplatňuje, že totiž se dlužník žalované Josef P. ml. stal ještě před vynesením rozsudku prvého soudu (§ 406 c. ř. s.) vlastníkem sporné nemovitosti podle pravoplatné odevzdací listiny. Z toho plyne jen, že by bylo dovoleno nyní povoliti žalované exekuci na dotčenou nemovitost. V souzené věci však nejde o takovou exekuci, nýbrž o exekuci povolenou dne 3. srpna 1935, a exekuce v tom pořadí není přípustná, i když dlužník žalované jest nyní vlastníkem exekucí dotčené nemovitosti.
Podle § 822 obč. zák. mohou dědicovi věřitelé vésti před odevzdáním pozůstalosti exekuci jen na ony jednotlivé součásti pozůstalosti, o nichž bylo ponecháno dědici pozůstalostním soudem volné nakládání. Nejvyšší soud již v rozhodnutí č. 6393 Sb. n. s. vyslovil a odůvodnil, že pouhá správa pozůstalosti, svěřená dědici podle § 145 nesp. pat., nezakládá ještě volné nakládání dědice s jednotlivými kusy pozůstalosti, které má § 822 obč. zák. na mysli. Proto se nemůže dovolání k doličování přípustnosti exekuce žalované na nemovitosti žalující pozůstalosti odvolávati ani na to, že jejímu dlužníku byla již dávno svěřena správa pozůstalosti jako jedinému dědici a že nemovitosti její exekucí stižené, byť i formálně, ještě nebyly odevzdány jejímu dlužníkovi do vlastnictví, byly jen pro něho určeny a pro nikoho jiného.
Bezvýznamná jest i námitka dovolání, že vylučovací žaloba, o niž jde, není dovolena podle § 1295, odst. 2, obč. zák., ježto prý jest jen výkonem práva majícím patrně za účel poškoditi žalovanou, tedy šikánou. I kdyby bylo lze přisvědčiti dovolání, že v tom směru mají tu význam zájmy Josefa P. ml., ač ten vystupuje v souzené věci jen jako zástupce žalující pozůstalosti, nešlo by ani na jeho straně o šikánu, ježto rozsudek vyhovující žalobě bude míti v zápětí, že exekuce žalované na nemovitost, náležející nyní jemu, bude exekučním soudem z úřadu zrušena (§ 37, posl. odst., ex. ř.), a tento úspěch nebude odstraněn možným povolením nové exekuce žalované na vylučovanou nemovitost, o němž krom toho nemůže býti uvažováno v souzené rozepři, nýbrž jen v řízení exekučním, až žalovaná podá nový exekuční návrh.

Citace:

Č. 16813. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 484-486.