Čís. 16931.

Jde o platnou úplatnou smlouvu (§ 1380 obč. zák.), nikoli o darování (§§ 938 a další obč. zák.), jestliže se svobodný zaměstnavatel zavázal platiti své bývalé hospodyni po skončení poměru doživotní důchod za její služby a za to, že s ní udržoval intimní poměr a že jí takto byla zmařena vyhlídka na sňatek.
(Rozh. ze dne 12. května 1938, Rv II 366/38.)
Žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaných dědicích Karla M. placení důchodu, vyhověly soudy všech tří stolic, nejvyšší soud z těchto
důvodů:
Podle zjištění nižších soudů sloužila žalobkyně od roku 1889 u Karla M., továrníka v M. Dále bylo zjištěno, že jmenovaný Karel M. udržoval s ní intimní poměr a sliboval jí manželství a že na jeho naléhání odmítla uchazeče, ač se mohla často výhodně provdati, že si ji chtěl Karel M. vzíti za manželku, že k sňatku nedošlo pro odpor rodiny M-ovy a že celý tento poměr byl zlikvidován ujednáním ze dne 28. listopadu 1900.
Řečeným ujednáním byl pracovní poměr žalobkynin zrušen a Karel M. se zavázal, že bude platiti žalobkyni (své dosavadní hospodyni) po dobu života ročně důchod 800 K, a to z vděčnosti a za odměnu za věrné služby, které mu konala po mnoho let takovým způsobem, že si zasloužila zvláštní uznání službodárce svou poctivostí, pílí a svědomitostí. Naproti tomu prohlásila žalobkyně v onom ujednání, že nebude proti Karlu M. uplatňovati žádných dalších nároků, zvláště náhradního nároku z důvodu § 46 obč. zák., a dále bylo ustanoveno, že oné dohodě nemá nikdo ze smluvců odporovati a že se oba smluvci vzdávají námitek z důvodu odškodnění, správy a omylu pro zkrácení přes polovici. Dodatečnou dohodou z roku 1928 byl důchod žalobkyně zvýšen na 600 Kč čtvrtletně.
Z toho, co uvedeno, je zřejmé, že se Karel M. cítil nejen morálně, ale i právně zavázaným, aby žalobkyni poskytl přiměřenou náhradu nejen za její dlouholeté obětavé služby, ale i za to, že s ním udržovala milostný poměr a obětovala mu své mládí, zmařivši si tak vyhlídku na zaopatření sňatkem, jež se jí opětovně naskytly. Náhrada za takové újmy nebyla ovšem Karlu M. uložena zákonem, avšak nebylo vyloučeno žádnou zákonnou normou, aby ji smluvně dobrovolně převzal, pokládal-li se v té příčině sám za povinného. Že tomu tak bylo, lze seznati z celé dohody, která tvoří celek, a proto nešlo o úkon pouhé liberality (§§ 938 a násl. obč. zák.), ježto ani dobrovolná náhrada škody není darováním (srov. Sb. n. s. č. 5897). Jde tu spíše o smlouvu podle § 1380 obč. zák., ježto Karel M. nároky žalobkyně ze svrchu dotčeného poměru, třebas byly pochybné, chtěl definitivně vyříditi důchodem v dohodě stanoveným a žalobkyně souhlasila s onou úpravou sporných práv.
Nejde tudíž o darování, nýbrž o úplatnou smlouvu, k jejíž platnosti nebylo třeba formy notářského spisu. Ježto dotčená smlouva má povahu novace (§§ 1377, 1380 obč. zák.), nemusí žalobkyně dokázati, že jí skutečná škoda vzešla, ať již podle § 46 obč. zák., nebo podle § 1328 obč. zák. a nezáleží ani na tom, zda byla žalobkyně za trvání služebního poměru přiměřeně nebo více než přiměřeně odměňována za konané služby.

Citace:

č. 16931. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 751-752.