Čís. 16885.

1. Nárok vdovy na penzijné zaopatrenie a sirôt na výchovné podľa §§ 6 a 7 zák. č. 130/1921 Sb. z. a n. sú nároky samostatné, ktoré nezávisia od nároku zomrelého manžela a otca.1
2. Nároky podľa zák. č. 130/1921 Sb. z. a n. za dobu už uplynutu nemôžu byť odoprené z dôvodu, že sa pre opozdené uplatnenie nahromadily.
(Rozh. zo 4. marca 1938, Rv III 635/37.)
Žalobkyňa predniesla, že jej zomrelý manžel František S. bol lesným kontrolórom na veľkom pozemkovom majetku zomr. Jána P. a v r. 1913 odišiel do výslužby; žalobkyňa uzavřela s ním manželstvo dna 10. marca 1914, keď už bol vo výslužbě, a dna 18. júla 1922 ovdověla; z manželstva sa narodilo jedno dieťa. Dedičia zomr. Jána P. priznali jej po smrti jej manžela vdovskú penziu 2 000 Kč ročně, totiž polovicu penzie 4 000 Kč ročně, ktorú od nich poberal jej zomr. manžel. Žalobkyňa má však podľa §§ 6 a 7 zák. č. 130/1921 Sb. z. a n. nárok na penziu 4 000 Kč ročně, lebo jej zomr. manžel bol by mal podľa tabulky pripojenej k cit. zákonu ako zaměstnanec 8. skupiny návychovávací príspevok na dieťa ročně 800 Kč až do jeho 18. roku. — Žalobou, ktorú podala v r. 1935 aj menom svojho nezletilého dieťaťa, domáhala se rozsudkového výroku, že žalovaní dědičia zomr. Jána P. povinní sú jej zaplatiť rozdiel medzi vyplácanou penziou a penziou, na ktorú má podľa §§ 6 a 7 cit. zák. nárok a kromě toho vychovávací príspevok na dieťa, to všetko od 1. augusta 1923, a platiť jej nabudúce penziu 4 000 Kč a vychovávací príspevok 800 Kč ročně, tento do 18. roku jej dieťaťa. — Žalovaní bránili sa medzi iným tým, že zomr. František S. poberal penziu 4 000 Kč ročně, ktorú mu přiznali, až do svojej smrti bez námitek a nárok na jej úpravu podľa zák. č. 130/1921 Sb. z. a n. nikdy neuplatňoval (§ 11 vl. nar. č. 189/1921 Sb. z. a n.) a že prípadný nárok žalobkyne na nahromadené nedoplatky penzie a vychovávacieho příspěvku aj tak zanikol, keď ho po dlhú dobu bezdôvodne neuplatňovala.
Oba nižšie súdy žalobě vyhovely. Najvyšší súd dovolaciu žiadosť žalovaných zamietol.
Dôvody:
Podle ustáleného výkladu §§ 6 a 7 zák. č. 130/1921 Sb. z. a n. (Sb. n. s. č. 3843, 5703) je nárok vdovy na její pensijní zaopatření a nárok sirotků na jejich vychovávací příspěvek nárokem samostatným a nezávislým na nároku zaměstnance, s nímž vdova a sirotci byli v rodinném svazku (§ 1 zák. č. 130/1921 Sb. z. a n.).
Z toho důvodu jsou bezdůvodné všechny stížnosti obou dovolacích žádostí, které se opírají o opačný mylný názor, že vdova a sirotek nemají samostatného práva na své zaopatření — pensi a vychovávací příspěvek.
Je nesporno, že dědici po zesnulém Janu P. přiznali manželu a otci žalující vdovy a sirotka Františku S. z důvodu jeho služby na velkostatku Jana P. doživotní pensi a že František S. užíval této pense až do své smrti. Tím byl dán základ jeho nároku na úpravu jeho pense podle zákona č. 130/1921 Sb. z. a n. a základ pense jeho vdovy a vychovávacího příspěvku jeho dcery podle §§ 6 a 7 tohoto zákona; všechny úvahy dovolacích žádostí o nároku Františka S. na původní pensi od velkostatku podle závěti zesn. Jana P. a o tom, zda František S. splnil předpis § 11 vl. nař. č. 189/1921 Sb. z. a n., nejsou tu rozhodující, protože, jak řečeno, nárok vdovy a sirotka se neodvozují z práva jejich manžela a otce, nýbrž mají svůj samostatný základ v zákoně — §§ 6 a 7.
Výše vdoviny pense a vychovávacího příspěvku sirotků je zákonem určena polovicí — 10%—20% — zaopatřovacích důchodů, na něž zemřelý manžel — otec — měl anebo by byl měl nárok.
Je tudíž pro míru pense vdovy a vychovávací příspěvek sirotka rozhodující míra pense manžela —otce, ma kterou měl právo podle zákona, nikoli však, jak mylně dovozuje dovolací žádost 4. žalovaného, nižší pense, která mu byla skutečně vyplácena a kterou přijímal, nečině proti ní námitek, ačkoli měl nárok na její zvýšení podle zák. č. 130/1921 Sb. z. a n. Bezdůvodnou je i stížnost proti přisouzení nároků žalobců na čas ještě před žalobou.
Názor dovolací žádosti 1—3 žalovaných, že jde o nevyzdvihnuté občasné příjmy, které může oprávněný požadovat jen, když si svůj nárok vyhradil, příčí se skutečnému stavu sporu, neboť tu nejde o občasné splátky nevyzdvihnuté, nýbrž o splátky neprávem zadržené.
Pouze z toho, že oprávněný přijímal na své výslužné méně, než na kolik měl po právu nárok, a že nepřikročil k soudnímu vymáhání svého práva, nelze ještě usuzovati, že se spokojil s tím, co mu bylo placeno. Pro takovýto závěr není ve zjištěném skutkovém stavu žádné opory.
Nemístným je poukaz na právní pravidlo, že dlužníkova hospodářská existence nemá býti ohrožována a mařena nahromaděním občasných pravidelných platů, které si mohl věřitel po částkách včas vybrati, neboť toto právní pravidlo platné a účelné pro placení výživného, nehodí se na pensi a výchovné podle zák. č. 130/1921 Sb. z. a n.
To plyne zřejmě z toho, že zákon ten je vydán k zabezpečení bývalých zaměstnanců na velkém pozemkovém majetku, je právem z důvodů sociálních neměnitelným, zákonem svého druhu, vůči jehož předpisům musí ustoupiti jinak obecně platná právní pravidla, pokud se s jeho předpisy nesrovnávají. Tento zvláštní popřední zřetel na oprávněné — zaměstnance a jejich vdovy a sirotky — je zřejmý již z toho, že, ačkoli zákon sám je účinný až od 6. května 1921, přece zvýšení důchodů jím upravené přiznává oprávněným se zpětnou platností již od 1. ledna 1920.
Zařadění Františka S. do 8. služební skupiny zaopatřovacích platů správně odůvodnil odvolací soud převzatými důvody prvého soudu. Protože zařadění je založeno na služebních dekretech vydaných samým zaměstnavatelem — jeho správou —, nebylo důvodu, aby soud dal svědky dokazovat obor činnosti Františka S. k účelu rozhodnutí o tom, byl-li lesním kontrolorem, když sám zaměstnavatel ho v této služební vlastnosti uznal, právem proto byly tyto svědecké důkazy pominuty.

Porov.: Sb. n. s. č. 3843, 5703.*)

Citace:

č. 16885. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 654-656.