Čís. 16916.

Mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem došlo mlčky (§ 863 obč. zák. k paušalování odměny za práce přes čas, jestliže zaměstnanec, pracující v podniku (ve mlýně), kde všichni zaměstnanci pracují za paušální mzdu a kde není obvyklé dávati zvláštní odměnu za práce přes čas, znal provoz podniku i rozdělení pracovních hodin, přijímal sjednanou mzdu bez námitek a nehlásil se po celou dobu svého zaměstnání o odměnu za práce přes čas.
(Rozh. ze dne 7. května 1938, Rv II 53/38.)
Žalobu, kterou se žalobce — mlynářský pomocník — na žalovaném mlynáři domáhal zaplacení 7 636 Kč s přísl. jako odměny za práce přes čas, nižší soudy zamítly, soud prvé stolice uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: Zákon ze dne 19. prosince 1918, č. 91 Sb. z. a n. nevylučuje úmluvu zaměstnavatele se zaměstnanci o paušalování odměny za práce přes čas tak, že odměna za ně jest obsažena v úhrnné mzdě. Takováto úmluva může býti sjednána nejen výslovně, ale i mlčky podle § 863 obč. zák. Za takovou mlčky sjednanou úmluvu je především pokládati, jestliže zaměstnanec po delší dobu přijímal bez námitek mzdu za práce, véda, že v ní jest zahrnuta odměna za všechny smluvené práce, tedy i odměna za práce přes čas. Tak tomu bylo i v souzené věci. Žalobce byl u žalovaného zaměstnán od 4. dubna 1935, tudíž asi půldruhého roku jako pomocník a před tím byl u něho učněm po dobu dvou let. Věděl proto, jaký jest provoz v podniku žalovaného a praktikované rozdělení práce a přece nikdy si nečinil nárok na odměnu za práce přes čas, nýbrž mzdu vždy bez námitek přijímal. Z toho je zřejmé, že se žalobce po dobu svého zaměstnání u žalovaného spokojil s ujednanou paušální mzdou.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Již v plenárním usnesení nejvyššího soudu ze dne 21. června 1937, Prets. 398/37 (Sb. n. s. č. 16217), jež odpůrce dovolatelův připomíná a k němuž se pro stručnost odkazuje, bylo vyloženo, že úmluva o odměně za práce přes čas není zakázána a že lze platně i odměnu za takové práce paušalovati bez zřetele na to, zda příslušné správní úřady práci přes čas povolily, či nikoliv. Ze skutkových okolností nesporných nebo zjištěných, že také ostatní zaměstnanci žalovaného pracovali za paušální mzdu, v níž byla již zahrnuta i odměna za práce přes čas, že také ve stejném mlýně znalcově dostávají zaměstnanci takovou paušální mzdu, že v mlynářství vůbec není obvyklo platiti mzdu podle hodin, nýbrž mzdu týdenní, a že není obvyklé dávati zaměstnancům, pracujícím přes čas, ale ve mlýně stále zaměstnaným a zaopatřeným, zvláštní odměnu za práce přes čas, dále že hlavní sezóna ve mlýně žalovaného jest jen od konce srpna do listopadu, kdežto ostatní měsíce jsou slabé, žalobce však přes to dostával celý rok stejnou mzdu 70 Kč týdně, byt a zaopatření, byl ve mlýně žalovaného zaměstnán několik let a tedy znal tento podnik i úpravu práce v něm, mzdu bez námitek přijímal a o zvláštní odměnu za práce přes čas se nehlásil, plyne, že bylo mlčky sjednáno paušalování odměny za veškeré práce, tedy i za práce přes čas částkou 70 Kč týdně vedle bytu a stravy, a stačí po té stránce odkázati na důvody rozsudku soudu prvé stolice, jež dovolací soud schvaluje.
Netřeba se proto zabývati žalobním nárokem na odměnu za práce přes čas s hlediska bezdůvodného obohacení žalovaného na újmu žalobcovu, ježto o něm nelze mluviti, byla-li odměna za veškeré práce, tedy i práce přes čas paušalována.

Citace:

č. 16916. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 714-715.