Čís. 16696.


Správnost důvodů, o něž se rozhodnutí správního úřadu opírá, nepodléhá přezkumu soudu, nýbrž rozhodujícím jest výrok rozhodnutí správního úřadu. Má-li rozhodnutí správního úřadu býti podkladem soudního rozhodnutí, musí výrok správního úřadu býti jasný a nesmí zavdati příčinu k pochybnostem o jeho výkladu.
Podle výroku správního úřadu, jímž nebyl zřetelně zrušen exekuční titul podle § 1 č. 13 ex. ř., nelze zrušiti exekuci podle § 39 č. 1 ex. ř.

(Rozh. ze dne 9. února 1938, R I 1471/37.)
Proti povinné společnosti s ručením omezeným v likvidaci, Z. pivovaru v D., byla vymáhající věřitelce městské obci D. podle výkazu nedoplatků městského úřadu v D. ze dne 18. ledna 1934 pravoplatně povolena a provedena soudní exekuce na svršky. Poté navrhla povinná společnost zrušení uvedené exekuce, ježto bylo v rozhodnutí okresního úřadu v D. ze dne 9. července 1937 vysloveno, že platební příkaz ze dne 23. listopadu 1933 nenabyl právní moci a není exekučním titulem, že se proto vyhotovení výkazu o nedoplatcích stalo neprávem a že byla tudíž exekuční žádost předčasná. Exekuční soud vyhověl návrhu a zrušil exekuci zabavením, uschováním a prodejem movitých věcí povolenou usnesením ze dne 19. února 1934, E 329/34 a vykonanou dne 12. března 1934 co do věcí pod pol. 1 až 3 zájemního protokolu E 329/34. Rekursní soud zamítl návrh na zrušení exekuce. Důvody: V rozhodnutí okresního úřadu v D. ze dne 9. července 1937 se jen praví, že platební rozkaz ze dne 23. listopadu 1933 nenabyl právní moci, ježto vymáhající věřitelka nepokládala podání povinné společnosti ze dne 27. listopadu 1933 za odvolání proti dotčenému platebnímu příkazu a nepředložila je obecnímu zastupitelstvu k rozhodnutí (§ 11, odst. 2, předpisu o vybírání vodného). Nezrušuje se tedy uvedený platební příkaz in merito, nýbrž se jen vymáhající věřitelce nařizuje, aby o odvolání povinné společnosti rozhodla, ježto vymáhající věřitelka zastávala názor, že účet jí vystavený jest platebním příkazem ve smyslu §§ 10, 11 předpisů o vybírání vodného, a vyslovil-li okresní úřad dále, že onen účet (platební příkaz) není exekučním titulem, pak překročil své oprávnění, neboť zda tu jde o exekuční titul nebo ne, má rozhodnouti jen exekuční soud, takže soud v té příčině není vázán rozhodnutím správního úřadu. Mimo to podle § 11 předpisů o vybírání vodného nemá odvolání z platebního příkazu odkladný účinek, takže i vymáhající věřitelka byla oprávněna též podle platebního příkazu, z něhož bylo podáno odvolání, vyhotoviti výkaz nedoplatků a navrhnouti podle něho pak exekuci, neboť i když platební příkaz nebyl pravoplatný, byl přece vykonatelný, ježto odvolání nemá odkladný účinek a byl výkaz o nedoplatcích, vyhotovený podle platebního příkazu, vykonatelný. Poněvadž tudíž vymáhající věřitelka byla podle platných předpisů oprávněna vyhotoviti výkaz o nedoplatcích a navrhnouti podle něho jako podle exekučního titulu ve smyslu § 1 č. 13 ex. ř. exekuci, a ježto tento výkaz nebyl hledíc na to, že platební rozkaz, podle něhož byl výkaz nedoplatků vydán, nebyl dosud správním úřadem in merito zrušen, jest po právu, není návrh na zrušení exekuce odůvodněn.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Rozhodnutí věci závisí na tom, zda exekuční titul, který jest základem navržené exekuce, totiž výkaz nedoplatků vydaný městským úřadem v D. dne 18. ledna 1934, byl pravoplatně zrušen nebo prohlášen za neúčinný a zda proto nutno zrušiti exekuci podle § 39 č. 1 ex. ř.
Dovolací stěžovatel má za to, že tento předpoklad v souzeném případě je splněn, ježto okresní úřad v D. — jenž podle § 11, odst. 3, schválených pravidel o vybírání vodného rozhoduje s konečnou platností o odvolání proti rozhodnutí obecního zastupitelstva vyřizujícímu odvolání strany proti platebnímu rozkazu — vyslovil rozhodnutím ze dne 9. července 1937, č. j. 20578/1937-II-53-81, že vyhovuje odvolání povinné společnosti a že tento výrok se zřením k jeho odůvodnění, zejména »že se vyhotovení výkazu nedoplatků stalo neprávem«, nelze prý jinak vykládati než tak, že jím bylo vyřčeno zrušení exekučního titulu, i když výrok uvedeného správního úřadu přímo napraví, co se má státi s výkazem nedoplatků.
S tímto názorem nelze souhlasiti.
Správnost důvodů, o něž se rozhodnutí správního úřadu opírá, nepodléhá ovšem přezkumu soudy a nelze se proto obírati ani otázkou, zda okresní úřad v D. právem či neprávem má za to, že účet po případě platební rozkaz ze dne 23. listopadu 1933 nemůže býti exekučním titulem (nehledíc na to, že navržená exekuce vůbec nebyla povolena podle řečeného platebního rozkazu ze dne 23. listopadu 1933 jako exekučního titulu, nýbrž podle vykonatelného výkazu nedoplatků ze dne 18. ledna 1934), ani názorem, že se vyhotovení výkazu nedoplatků stalo prý neprávem již proto, poněvadž ještě nebylo rozhodnuto o domnělém odvolání povinné společnosti ze dne 27. listopadu 1933, čímž patrně mělo býti vyjádřeno, že výkaz nedoplatků není vykonatelným.
Rozhodující je však výrok rozhodnutí správního úřadu.
Podle § 69 vládního nařízení ze dne 13. ledna 1928, č. 8 Sb. z. a n. má výrok úplně vyříditi projednávanou věc a všechny návrhy stran, jakož i snad otázku nákladů řízení, a to ve znění co možná stručném a zřetelném. Výměr okresního úřadu v D. ze dne 9. července 1937 však nevyhovuje těmto náležitostem. Právem poukazuje rekursní soud k tomu, že správní úřad nevyslovil zrušení sporného výkazu nedoplatků; výrok »že se odvolání vyhovuje«, aniž bylo vyřčeno, v jakém smyslu se tak děje, jest neúplný, neboť podle důvodů dotčeného výměru bylo by lze se též domnívati, že správní úřad chtěl uložiti nejdřív obci D., aby rozhodla především o domnělém odvolání povinné společnosti ze dne 27. listopadu 1933, při nejmenším však jest výrok ten nezřetelný a nehodí se proto jako základ soudního rozhodnutí o návrhu povinné společnosti na zrušení exekuce; má-li rozhodnutí správního úřadu býti podkladem soudního rozhodnutí, musí výrok správního úřadu býti jasný a nesmí zavdati příčinu k pochybnostem o jeho výkladu. Uvedenou vadu výměru, o nějž jde, nelze napraviti ani poukazem na odvolací spis podaný ve správním řízení, ani poukazem na návrhy tam učiněné, neboť tento spis není vůbec součástkou výroku správního úřadu.
Nutno proto souhlasiti se závěrem rekursního soudu, že povinná společnost soudu nedokázala, že příslušný správní úřad pravoplatně zrušil exekuční titul anebo že jej prohlásil za neúčinný. Návrh na zrušení exekuce podle § 39 č. 1 ex. ř. byl proto právem zamítnut. Mylným je naproti tomu právní názor dovolacího stěžovatele, že rekursní soud vůbec nemohl rekursu vymáhající věřitelky proti usnesení prvé stolice vyhověti, ježto vymáhající věřitelka nežádala, aby usnesení exekuci zrušující bylo vykonáno teprve po jeho pravoplatnosti. Pravoplatnost zrušovacího usnesení je však samozřejmým předpokladem zániku zástavního práva vymáhající věřitelky.
Citace:
č. 16696. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 237-240.