Čís. 16826.

Smlouva, kterou se manželka vzdá zákonného výživného toliko za účelem dosažení faktického zrušení manželského společenství, jest nicotná (§§ 93, 879 obč. zák.) a manžel jest v takovémto případě povinen poskytovati manželce nadále slušnou výživu a učiní-li tak za něho osoba třetí, nahraditi jí podle § 1042 obč. zák. vynaložený náklad, nedokáže-li, že manželka opustila společnou domácnost svémocně a že zavinila ona sama faktické zrušení manželského společenství.
(Rozh. ze dne 24. března 1938, Rv I 186/37.)
Srov. rozh. č. 2190, 7633, 8110, 9128, 9957, 10663, 12033, 12091 Sb. n. s. Proti žalobě, jíž se žalující obec na žalovaném domáhá zaplacení 2492 Kč s přísl. z důvodu náhrady nákladů poskytnutých na chudinské podpoře manželce žalovaného (§ 1042 obč. zák., § 23 zák. ze dne 3. prosince 1863, č. 105 ř. z.), namítl žalovaný mimo jiné, že jeho manželka, která měla tehdy asi 120000 Kč vlastního jmění, opustila dne 25. listopadu 1929 společnou domácnost, že v dubnu 1930 mu oznámila, že se k žalovanému do společné domácnosti již nevrátí, že si nečiní proti němu nároku na výživné, že se ho výslovně vzdává a že žádá o vydání svého majetku, který byl ještě u žalovaného. Byl proto sepsán dne 20. prosince 1930 notářský spis, podle něhož manželka žalovaného výslovně prohlásila, že opustila žalovaného bez jeho souhlasu, že nezamýšlí již nikdy obnoviti manželské společenství s žalovaným a že žalovaného jednou pro vždy zprošťuje závazku k plnění výživného příslušejícího jí podle § 91 obč. zák. V té době měla mimo bytové zařízení a výbavy na hotovosti 50000 Kč. Se zřením na manželčino stáří a z náboženských důvodů nebylo přikročeno k soudnímu rozvázání manželského svazku, nýbrž byly uvedeným notářským spisem upraveny toliko majetkové poměry manželů. Soud prvé stolice uznal podle žaloby. Odvolací soud zamítl žalobu.
Nejvyšší soud obnovil rozsude^ soudu prvé stolice.
Důvody:
Žalovaný namítl za řízení v prvé stolici proti žalobnímu nároku na náhradu chudinské podpory poskytnuté jeho mianželce, opřenému o ustanovení § 1042 obč. zák. po případě § 23 zák. ze dne 3. prosince 1863, č. 105 ř. z., že se jeho manželka notářským spisem ze dne 23. prosince 1930 platně a navždy vzdala nároku na výživné proti manželu. Řečená smlouva byla však, jak z jejího obsahu vyplývá, uzavřena za účelem faktického zrušení manželského společenství s vyloučením soudního rozvodu nebo soudní rozluky. Dohoda o výživném jest v těsné spojitosti s umluveným zrušením manželského společenství. Zrušení manželského společenství jest však nicotné, došlo-li k němu bez šetření předpisů o soudním rozvodu manželství od stolu a lože po případě předpisů o soudní rozluce manželství. Uvedenou smlouvou mělo býti dosaženo toho, co zakazuje manželům předpis § 93 obč. zák., a bylo by obcházením zákona, kdyby takové smlouvě byla přiznána platnost (viz rozh. č. 9128 Sb. n. s.). Je proto nicotná podle § 879, první věty, obč. zák. Může se tedy manželka platně vzdáti nároku na výživu podle § 91 jí příslušejícího jen hledíc na provedený nebo zamýšlený soudní rozvod nebo rozluku manželství (srov. na příkl. rozh. č. 12091, 8110, 7633 Sb. n. s. a mnoho jiných). Právem vytýká dovolatelka dále, že úvod řečeného notářského spisu, podle něhož manželka žalovaného prohlásila, že opustila manžela bez jeho souhlasu a že nezamýšlí obnoviti manželské společenství, nestačí k úsudku, že manžela opustila bez dostatečného důvodu. Že ke zrušení manželského společenství neměla důvodů a že proto nemá nároku na výživné, žalovaný za řízení před soudem prvé stolice ani netvrdil, a neměly proto nižší soudy příčiny, aby tuto otázku vzaly na přetřes. Nebylo-li ani tvrzeno ani dokázáno, že manželce ve smyslu rozhodnutí č. 10663 a č. 12033 Sb. n. s. nepřísluší nárok na výživné, poněvadž opustila svémocně společnou domácnost a zavinila faktické zrušení manželského společenství, platí zásada, že manžel je za trvání manželského svazku povinen poskytovati manželce slušnou výživu, dokud nebyl této povinnosti zproštěn soudcovským výrokem nebo důsledkem takového výroku. Platí-li tato zásada v poměru mezi manžely samými, musí tím více platiti pro osobu třetí, jež učinila náklad, který podle zákona měl učiniti manžel (§ 1042 obč. zák.). Byl proto obnoven rozsudek prvého soudu.

Citace:

Č. 16826. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 505-507.