Čís. 16653.

1. Ustanoví-li pozůstalostní soud opatrovníka neujaté pozůstalosti, nenabývá dědic, jehož dědická přihláška byla později přijata na soud, avšak jemuž nebyla svěřena správa pozůstalosti, oprávnění zastupovati pozůstalost ve sporu před soudem a nevylučuje ze zastupování opatrovníka pozůstalosti. 2. Předpisy §§ 155, odst. 3, 4 a 156 c. ř. s. se nevztahují na případ, že byl pro stranu ustanoven opatrovník.
3. Odvolatelův odpůrce jest oprávněn vzdáti se dodatečně ústního jednání odvolacího (§ 492 c. ř. s.), třebas původně trval, aby bylo konáno. K účinnosti dotčeného prohlášení se nevyžaduje přijetí druhou stranou.
(Rozh. ze dne 20. ledna 1938, Rv I 1241/36.)
Srov. rozh. č. 15547, 14031 Sb. n. s.
Ve sporu o žalobě, jíž se žalobce Václav H. mladší domáhal na žalovaném Václavu H. starším zaplacení 300 000 Kč s přísl., byl žalobce v řízení před soudem prvé stolice zastoupen zatímním podpůrcem Dr. Jindřichem L., advokátem v L., který za něho podal též odvolání, v němž se žalovaný vzdal ústního jednání odvolacího, kdežto žalobce v odvolacím sdělení výslovně prohlásil, že trvá na tom, aby bylo nařízeno ústní jednání odvolací. Po podání odvolání žalovaný dne 24. listopadu 1935 zemřel. Odvolací soud přerušil k návrhu zatímního podpůrce odvolací řízení usnesením ze dne 5. prosince 1935. Když pak byl Dr. Jindřich L. ustanoven pozůstalostním soudem usnesením ze dne 17. prosince 1935 opatrovníkem pozůstalosti po žalovaném, navrhl žalobce pokračování v řízení a prohlásil v dotčeném podání, že se připojuje k vzdání se žalovaného na ustanovení ústního jednání odvolacího. Poté odvolací soud potvrdil v neveřejném sedění napadený rozsudek.
Nejvyšší soud odmítl dovolání, pokud bylo podáno za žalovanou pozůstalost Bedřichem H., kdežto dovolání, podanému za žalovanou pozůstalost jejím opatrovníkem, nevyhověl a uvedl v otázkách, o něž tu jde, v
důvodech:
Nutno se především obírati otázkou, zda bylo dovolání za žalovanou pozůstalost podáno oprávněným zástupcem, neboť žalovaný po podání odvolacího spisu zemřel dne 24. listopadu 1935, pozůstalostní soud ustanovil usnesením ze dne 17. prosince 1935 Dr. Jindřicha L., advokáta v L., opatrovníkem pozůstalosti a přijal usnesením ze dne 21. prosince 1935 na soud výminečnou dědickou přihlášku zůstavitelova syna Bedřicha H. Dovolání, o němž jest rozhodnouti, bylo v zákonné lhůtě (§ 505, odst. 2, c. ř. s.) dne 30. ledna 1936 podáno, při čemž jako zástupce pozůstalosti vystupuje jediný dosud přihlášený dědic Bedřich H., jehož přihláška byla — jak uvedeno — na soud přijata. Kromě toho je dovolání ještě podepsáno Dr. Jindřichem L. s dodatkem »jako separační opatrovník« a obsahuje prohlášení, že Dr. Jindřich L. jako »dřívější opatrovník pozůstalosti« projevuje tím svůj souhlas s dovoláním. Jak bylo v rozhodnutí č. 15547 Sb. n. s. zevrubně vyloženo, nezaniká úřad opatrovníka pozůstalosti již přijetím dědické přihlášky na soud a přísluší takovému opatrovníkovi i správa a zastoupení pozůstalosti. Není proto pochybnosti o tom, že také dne 30. ledna 1936 byl Dr. Jindřich L., jako opatrovník pozůstalosti oprávněn zastupovati žalovanou pozůstalost v souzeném sporu a podati za ni též dovolání. Podepsal-li tento opatrovník, jenž jest sám advokátem, dovolání podané přihlášenými dědicem a schválil-li tedy v dovolání obsažené prohlášení, že »jako dřívější opatrovník pozůstalosti« projevuje s ním souhlas, pak jest dodatek k jeho podpisu, vyjadřující jeho postavení jako postavení separačního opatrovníka, právně bez významu, ježto z uvedených zjištění plyne, že se Dr. L. jen mylné označuje jako »dřívější« opatrovník pozůstalosti, neboť jím byl ještě v době podání dovolacího spisu. Podepsav tento přípravný spis jako ve skutečnosti oprávněný zástupce pozůstalosti, osvojil si opatrovník též jeho obsah a jest míti za to, že dovolání bylo jím řádně podáno. Naproti tomu nelze uznati, že by i Bedřich H. byl oprávněn vystupovati jako zástupce žalované pozůstalosti, neboť přihlášený dědic, jehož dědická přihláška byla sice na soud přijata, jemuž však nebyla svěřena správa pozůstalosti, nenabyl v takovém, případě oprávnění zastupovati žalovanou pozůstalost ve sporu před soudem a nevylučuje ze zastupování opatrovníka pozůstalosti, jehož úřad nezanikl přijetím oné dědické přihlášky na soud. Slušelo proto dovolání opatrovníka pozůstalostí věcně vyříditi, naproti tomu však odmítnouti dovolání podané Bedřichem H. za žalovanou pozůstalost.
Napadený rozsudek není zmatečný. Dovolatelka shledává zmatečnost podle § 477 č. 4, 5 a 7 c. ř. s. v tom, že odvolací soud přerušiv odvolací řízení před odvolacím líčeními podle § 155 c. ř. s., pokračoval v odvolacím řízení na pouhé žalobcovo oznámení o zřízení opatrovníka pozůstalosti, aniž obeslal právní nástupce zemřelého žalovaného podle § 155, odst. 3, c. ř. s. k jednání a aniž vydal usnesení o pokračování v řízení podle § 156 c. ř. s., dále že přijal žalobcovo prohlášení, jímž se dodatečně vzdal ústního jednání odvolacího (§ 492 c. ř. s.), ačkoliv podle dovolatelčina názoru bylo řízení přerušeno, a že pak v neveřejném zasedání vynesl napadený rozsudek, takže žalované pozůstalosti byla prý nezákonným postupem soudu odňata možnost před soudem jednati, dále že žalovaná nebyla v odvolacím řízení zastoupena zákonným zástupcem, ježto prý přijetím dědické přihlášky Bedřicha H. na soud (21. prosince 1935) zanikl opatrovníkův úřad, a že pří vynesení rozsudku (28. prosince 1935) neprávem, byla veřejnost vyloučena. Žádná z těchto výtek není důvodná. Dovolatelka zřejmě přezírá, že se předpisy §§ 155, odst. 3, 4, a 156 c. ř. s. nevztahují na případ, že pro stranu byl ustanoven opatrovník, jenž již pojmově není právním nástupcem strany, za niž byl zřízen. Dovolatelka však také přezírá, že podle § 164 c. ř. s. nejen opatrovník, ale i odpůrce zemřelé strany může navrhovati pokračování v řízení, což žalobce učinil podáním ze dne 18. prosince 1935. V takovém případě nebylo proto zapotřebí ani obeslání právních nástupců žalovaného, ani vydání nějakého soudního usnesení o pokračování v řízení, nýbrž soud byl oprávněn pokračovati v onom stadiu řízení, v němž nastálo přerušení. Že ani přijetím dědické přihlášky Bedřicha H-a na soud nezanikl úřad opatrovníka pozůstalosti, a že byl v době podání dovolání opatrovník pozůstalosti výhradně oprávněn ji ve sporu zastupovati, bylo již shora vyloženo (rozh. č. 15547 Sb. n. s.).
Nutno proto pouze ještě, zkoumati, zdá se žalobce mohl podáním ze dne 18. prosince 1935 platně a účinně vzdáti ústního jednání odvolacího (§ 492 c. ř. s.), když se ho žalovaná vzdala již v odvolání. Dovolatelka upírá žalobci toho oprávnění jednak z toho důvodu, že žalobce v odvolacím sdělení prohlásil, že setrvává na ústním jednání odvolacím, jednak proto, že řízení podle jejího názoru bylo ještě přerušeno. Žalobce však nebyl vázán svým původním prohlášením a mohl se vzdáti také dodatečně ústního jednání odvolacího. K účinnosti tohoto prohlášení není třeba přijetí odpůrcem. Není také správné, že dotčený projev žalobcův je neúčinný, poněvadž se prý stal za přerušeného opravného řízení; projev ten se stal zároveň s návrhem na pokračování v řízení, a ježto o něm nebylo potřebí soudního usnesení, poněvadž se pokračování v řízení — kromě případu v § 156 c. ř. s. uvedeného — zavádí již návrhem strany, nutno žalobcovo prohlášení, učiněné zároveň s návrhem na pokračování, pokládati za platné a účinné. Tím padají však veškeré důsledky, jež dovolatelka vyvozuje z toho, že odvolací soud rozhodl v neveřejném zasedání.

Citace:

č. 16653. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 119-122.