Čís. 16635.

1. Tomu, že se odvolací soud věcně zabýval opožděným odvoláním, nelze odporovali ani tehdy, rozhodl-li odvolací soud ve věci samé usnesením podle § 519 č. 3 c. ř. s. s výhradou právní moci. 2. Při zkoumání otázky přípustnosti obnovy řízení nemá soud předbíhati rozhodnutí ve věci samé a zabývati se i důvodností nároku a rozhodnouti o nároku ve věci samé. Jestliže však tak přes to učinil, nemá nesprávný postup soudu v zápětí zmatečnost jeho rozsudku podle § 477 č. 9 c. ř. s., nýbrž vyšší soud jest oprávněn sám, řešiti otázku přípustnosti obnovy a nahraditi pochybený výrok zrušujícím rozsudkem omezujícím se správně na řešení přípustnosti obnovy.
(Rozh. ze dne 13. ledna 1938, R I 1385/37.)
K 1. srov. rozh. č. 2277, 4394 Sb. n. s.
K 2. srov. rozh. č. 16315, 16369 Sb. z. a n.
Žalobce Lubomír K. se domáhá žalobou 1. povolení obnovy řízení ve sporu Jekateriny N. proti Lubomíru K. a Hedvice K., skončeného rozsudkem Cs IIIa 137/35, potvrzeným rozsudkem odvolacího soudu Co IV 247/35, jimiž byl směnečný platební přikaž ze dne 26. července 1934 ponechán v platnosti, a 2. změny uvedených rozsudků tak, že se uvedený směnečný platební příkaz, znějící na 10 000 Kč s 6% úroky ode dne 1. července 1932 do zaplacení a útraty sporu, i výroky o náhradě útrat zrušují a prohlašují za neúčinné. K odůvodnění žaloby přednesl: že v uvedeném základním sporu šlo o směnečnou zápůjčku, kterou svého času dal manžel nynější žalované z jejích peněz a jejím jménem žalobci a jeho manželce a o níž žalobce a jeho manželka tenkráte tvrdili, že ji zaplatili ing. N-ovi, manželu žalované, a že ten při vyplacení 1 000 Kč dal žalobci stvrzenku, že jest jeho pohledávka resp. jeho manželky, vyrovnána a že se směnka stává neplatnou. Tehdy žalobce resp. jeho manželka nemohli nabídnouti důkaz uvedenou stvrzenkou, ježto ji pokládali za ztracenou. V onom sporu tvrdil ing. N. jako svědek, že sice podepsal stvrzenku žalobci, že plně obdržel vyrovnávací kvótu a pohledávku své manželky, avšak popřel, že by tím prominul žalobci zaplacení směnečného dluhu ve výši 10 000 Kč. Po skončení sporu však žalobcova manželka nalezla koncem dubna 1936 uvedenou stvrzenku, a to ve spisech, které byly žalobci vráceny po uvolnění finančními úřady. Ta stvrzenka obsahuje pasus, v němž ing. N. prohlásil, že bianko směnka, odevzdaná svého času manželkou K-ovou, pozbývá platnosti. Soud prvé stolice zamítl žalobu v obou směrech uvedených pod 1. a 2. Důvody: Soud se musí především zabývati z úřadu otázkou přípustnosti žaloby o obnovu a pravostí i správností sporné stvrzenky a otázkou, zda byl ing. N., manžel žalované, zmocněn k uvedenému jednání ve smyslu §§ 1008 a 1238 obč. zák. Co do prvé otázky zjistil soud, že Heda K. nabyla uvedenou potvrzenku 23. nebo 24. dubna 1936 náhodou při prohlížení korespondence. Tím má soud za dokázáno, že jest tu důvod podle § 530 č. 7 c. ř. s. a že žaloba byla podána včas ve smyslu § 534 č. 4 c. ř. s., když byla podána dříve než za měsíc od nalezení důkazu. Co do otázky, zda manžel žalované ing. N. byl zmocněn podle §§ 1008 a 1238 obč. zák., se žalobce ani nesnažil vyvrátiti tvrzení žalované, že ona nedala svému manželu zvláštní plnou moc podle, §1008 obč. zák., kteréžto tvrzení potvrdila, byvši slyšena co strana k důkazu. V souzeném případě by šlo o darování nebo bezplatné zřeknutí se práva se strany žalované vůči žalobci anebo aspoň o narovnání a k tomu by byl ing. N. musil míti zvláštní plnou moc ve smyslu § 1008 obč. zák., opravňující k uzavření narovnání resp. znějící na konkrétní prominutí směnečné pohledávky. Je pravda, že podle § 1238 obč. zák. ing. N. jako manžel žalované měl zákonnou plnou moc za ni jednati, avšak taková plná moc manžela nestačí k jednáním, jež vyžadují zvláštní plné moci ve smyslu § 1008 obč. zák. Když tedy žalobce nedokázal, že ing. N. měl takovouto zvláštní plnou moc, má soud za to, že i tehdy, kdyby ing. N. uzavřel se žalobcem tvrzené jednání, neuzavřel by je platně a závazně i za žalovanou, nebyl-li k tomu žalovanou zmocněn. Již z toho důvodu bylo žalobu o obnovu zamítnouti. Jen pro úplnost se zabýval soud otázkou, zda skutečně došlo k tvrzenému narovnání. To ujednání opírá žalobce o stvrzenku z 9. listopadu 1929. Soud však nemohl míti za dokázáno, že poslední věta této stvrzenky byla napsána před jejím podepsáním ing. N., neboť ten jako svědek se nemůže upamatovati, zda v době jeho podpisu bylo ve stvrzence uvedeno, že biankosměnka odevzdaná mu svého času manželkou K-ovou pozbývá platnosti. Ani svědek J., který stvrzenku sám diktoval, se nepamatuje na sporný pasus. Naopak oba svědci seznali, že se o směnce při sporném ujednání mezi ing. N. a žalobcem vůbec nemluvilo, nýbrž pouze o pohledávce ing. N. přihlášené k vyrovnání K-ovu. Proto soud nemá za dokázáno, že na ní v době podpisu potvrzenky ing. N. sporný pasus byl nebo nebyl. Žalobce sice při důkazu výslechem stran udal, že ing. N. potvrzenku podepsal v tom znění, v jakém jest dnes, avšak pro spolehlivý důkaz o této okolnosti udání žalobce nestačilo, neboť žalobce s oním tvrzením zůstal osamocen a sám má majetkový zájem na sporu, takže jeho tvrzení, které soud ocenil volně podle § 272 c. ř. s., není takové, aby samo stačilo k zjištění existence dotčeného pasusu. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a prvému soudu uložil, aby po právní moci zrušujícího usnesení dále o věci jednal a vydal buď zvláštní rozsudek o důvodu a přípustnosti obnovy podle § 541, odst. 1, c. ř. s., anebo povolí-li obnovu, aby rozhodl zároveň o věci hlavní, šetře předpisu § 542 c. ř. s. Důvody: Jde o žalobu o obnovu z důvodu uvedeného v § 530 č. 7 c. ř. s. Důvod obnovy je prokazován listinou, jež však nebyla přiložena k žalobě, nýbrž až při ústním jednání dne 21. října 1936. Nemělo tedy především býti jednání a rozhodnutí o přípustnosti a o důvodu obnovy spojeno s jednáními o věci hlavní podle § 540, odst. 1, c. ř. s., nýbrž mělo býti jednáno a rozsudkem rozhodnuto toliko o důvodu a přípustnosti obnovy řízení podle § 541, odst. 1, c. ř. s. Ustanovení § 540 c. ř. s. je rázu výjimečného a se zřením na to, že jde o právo formální, nelze je rozšiřovati na případ, kdy se listina předloží teprve později (arg. § 541 slova: »ve všech ostatních případech«, viz Ottův Soustavný úvod díl III, str. 159). Je proto přisvědčiti odvolateli, že se prvý soud neměl pouštěti do řešení věcí hlavní. Nesprávné jsou však dovolatelovy vývody, že by již dosažení obnovy samo mělo v zápětí zrušení rozsudku vydaného v základní rozepři, neboť to se může státi teprve, když se zvláštním rozsudkem povolí obnova řízení, jak se to žádá v žalobní žádosti pod 1. Teprve pak možno rozhodnouti ve věci hlavní, ať vyhověním, či zamítnutím žalobní žádosti pod 2. Po odděleném jednání a rozhodnutí o povolení obnovy mohl by ovšem prvý soud vydati usnesení podle § 542 c. ř. s. a pojmouti rozhodnutí o přípustnosti obnovy do rozhodnutí o věci hlavní. Rozhodnutí prvého soudu má však i další, odvolatelem nevytýkanou vadu, k níž však nutno přihlížeti z úřadu (§ 494 c. ř. s.). Rozsudek je sám se sebou v rozporu, když přes to, že žalobní žádost o povolení obnovy ve výroku rozsudečném zamítá, přece řeší ve výroku i věc hlavní. Není-li obnova přípustná, pak již tím jest i hlavní věc pro navrhovatele obnovy nepříznivě vyřízena a nelze se do jejího řešení vůbec pouštěti. Rozsudek je pro tento odpor ve výroku i zmatečný (§ 477 č. 9 c. ř. s.). Krom toho výrok o zamítnutí žaloby o obnovu odporuje i rozhodovacím vývodům, neboť podle nich by bylo možno souditi, že prvý soud pokládá žalobu o obnovu za přípustnou. (Následují důvody týkající se otázky včasnosti odvolání.) Bylo proto včasnému odvolání vyhověno.
Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu, aby o žalobcově odvolání znova rozhodl.
Důvody:
Nelze ovšem přihlédnouti k stěžovatelovým vývodům, pokud potírají názor odvolacího soudu, že odvolání žalobcovo bylo podáno v zákonné lhůtě, že tedy nebylo opožděné. Uznali-li odvolací soud, třebas omylně, odvolání za včasné, nelze tomu vůbec odporovati ani rekursem (§ 519 c. ř. s.), ani dovoláním, poněvadž taková vada nepatří mezi důvody uvedené výčetmo v ustanoveních §§ 503 a 519 c. ř. s. (rozh. č. 2277, 4394 Sb. z. s.). Jde tu o řešení předběžné otázky, kterou se dovolací soud nemůže obírati ani tehdy, rozhodl-li odvolací soud ve věci samé usnesením podle § 519 č. 3 c. ř. s. s výhradou právní moci.
Důvodná jest však výtka, že odvolací soud mylně dospěl k úsudku, že rozsudek soudu prvé stolice je zmatečný podle § 477 č. 9 c. ř. s. Odvolací soud shledává totiž rozpor rozsudkového výroku v tom, že procesní soud, ač zamítl žalobní žádost o povolení obnovy, vyřídil svým výrokem zamítavě též další žalobní žádost ve věci samé. V tom však nelze spatřovati řečený zmatek. Odvolací soud poukazuje sice právem na to, že procesní soud nepostupoval správně při zkoumání otázky přípustnosti obnovy a důvodnosti nároku ve věci samé a že zamítnutím návrhu na povolení obnovy jest i hlavní věc pro žalobce nepříznivě vyřízena, takže se prvý soud do jejího řešení neměl pouštěti. Ale zamítnutí návrhu na povolení obnovy znamená důsledně i zamítnutí návrhu na zrušení dřívějších rozsudků a na vydání nového žalobci příznivého rozhodnutí ve věci hlavní, takže o rozporu rozsudkového výroku ve smyslu § 477 č. 9 c. ř. s. nemůže býti řeči. Odůvodnil-li procesní soud mimo to ještě věcně své zamítavé stanovisko v hlavním sporu, bylo to sice zbytečné a nesprávné, neboť procesní soud zkoumaje otázku přípustnosti obnovy, nesměl nikterak předbíhati rozhodnutí ve věci samé (rozh. č. 16369 Sb. n. s.), ale nejde tu o zmatek odvolacím soudem vytýkaný. Pokud však odvolací soud míní, že skutková zjištění, prvého soudu neodůvodňují zamítnutí návrhu na povolení obnovy, jde v podstatě jen o právní posouzení této otázky, kterou odvolací soud sám může řešiti, při čemž může nahraditi celý výrok prvého soudu změňujícím rozsudkem druhého soudu omezujícím se správně na řešení této otázky (rozh. č. 16315 Sb. n. s.). Důvody, z nichž odvolací soud zrušil rozsudek prvého soudu, tudíž neobstojí, pročež bylo usneseno, jak shora uvedeno.

Citace:

č. 16635. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 81-85.