Čís. 16907.

Úmluva o výši náhrady hotových výloh a odměny vyrovnacího správce ve smyslu § 38, odst. 3, vyr. ř. je právní jednání, jež upravuje jak pochybnou výši nároku správcova, tak pochybnou výši závazku dlužníkova (§ 1380 obč. zák.).
Nejde o vzdání se (§ 1444 obč. zák.) části nároku vyrovnacího správce na odměnu a náhradu hotových výloh, nýbrž o neplatnou úmluvu správce s dlužníkem o výši uvedeného nároku, jestliže se vyrovnací správce s dlužníkem dohodli o určité výši onoho nároku, o němž v té době nebylo pravoplatně rozhodnuto, a zavázali se vžiti zpět rekursy podané proti usnesení vyrovnacího komisaře, jimiž byl nárok ten upraven.
(Rozh. ze dne 4. května 1938, Rv I 1013/37.)
Dne 16. října 1936 se žalobkyně jako vyrovnací dlužnice zavázala zaplatiti žalovanému jako vyrovnacímu správci 8 000 Kč, při čemž oba smluvci vzali zpět své rekursy proti usnesení vyrovnacího komisaře ze dne 19. srpna 1936, jímž byly určeny odměna a hotové výlohy žalovaného částkou 9 668 Kč 85 h. O uvedených rekursech bylo však již dne 3. října 1936 rozhodnuto tak, že uvedená odměna a hotové výlohy žalovaného byly sníženy na 4 976 Kč 10 h, a stranám bylo ono usnesení rekursního soudu doručeno 29. října 1936. Ježto žalobkyně zaplatila při sjednání řečené úmluvy hotově 6 000 Kč, domáhá se na žalovaném zaplacení 1 023 Kč 90 h s přísl., tvrdíc, že ona úmluva byla dle § 38, odst. 3, vyr. ř. neplatná. Soud prvé stolice uznal podle žaloby, kdežto odvolací soud zamítl žalobu.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek soudu prvé stolice.
Důvody:
Jde o to, zda právní jednání, jež strany rozepře dne 16. října 1936 sjednaly, jest úmluvou vyrovnacího správce s dlužníkem o výši náhrady hotových vydání a o odměně ve smyslu § 38, odst. 3, vyr. ř. č. 64/1931 Sb. z. a n., nebo zdali je to vzdání se (§ 1444 obč. zák.) vyrovnacího správce části nároku na odměnu a náhradu hotových výloh.
Vzdání se je právní jednání, jímž věřitel upouští od svého práva nebo jeho části tak, že jest to jen k prospěchu dlužníka a na újmu věřitele. Úmluva o výši náhrady hotových výloh a odměny vyrovnacího správce je právní jednání, jež upravuje jak pochybnou výši nároku správcova, tak pochybnou výši závazku dlužníkova, takže se každý smluvce vzájemně zavazuje něco plniti a něčeho se vzdává (§ 1380 obč. zák.).
V době ujednání smíru ze dne 16. října 1936 byla výše odměny správcovy nejistá a pochybná, poněvadž vyrovnací komisař určil celkový nárok správcův částkou 9 668 Kč 85 h a obě strany rozepře podaly proti tomuto jeho usnesení rekurs. V té době bylo možno počítati i s tím, že rekursní soud může stanovenou výši snížiti ve prospěch dlužníkův. Jestliže se strany rozepře před doručením usnesení rekursního soudu dohodly, že berou rekursy zpět, a umluvily celkový nárok správcův na 8 000 Kč, neplyne z toho pouze ten právní důsledek, že se jen vyrovnací správce vzdal části svého nepochybného práva, neboť jednak nebylo usnesení vyrovnacího komisaře pravoplatné, jednak se tím ujednáním vzdal i dlužník oné dosud nejisté části svého práva, o kterém by byl po případě rekursní soud správcův nárok snížil.
Nezáleží na tom, že zpětvzetí rekursů nemělo právního účinku a že nezabránilo vydání usnesení rekursního soudu, jež bylo vydáno dne 3. října 1936 — ještě před zpětvzetím rekursů — a jímž celkový nárok správcův byl snížen na 4 976 Kč 50 h. Neboť usnesení to se stalo pro strany účinným jeho doručením stranám (§ 426, odst. 3, c. ř. s., § 188 konk. ř. a § 70 vyr. ř.) a nabylo právní moci (§ 37, odst. 3, posl. věta, vyr. ř.), takže se usnesení vyrovnacího komisaře nestalo pravoplatným. Nelze proto dojiti k závěru, že právní jednání ze dne 16. října 1936 obsahovalo výhradně vzdání se částí nároku správcova podle § 1444 obč. zák.
Je proto řečené právní jednání pokládati za neplatnou úmluvu podle § 38, odst. 3, vyr. ř. a žalobce jest tudíž oprávněn žádati vrácení toho, co přesahuje částku 4 976 Kč 50 h, to jest 1 023 Kč 90 h.
Byl proto v naznačeném směru obnoven rozsudek prvého soudu.

Citace:

č. 16907. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 698-699.