Čís. 16817.

Právní posouzení odkazovníka při odkazu pohledávky (legatum nominis).
Odkazovník nenabývá odkázané pohledávky již zůstavitelovou smrtí a pozůstalost jest až do jejího odevzdání dědici oprávněna k žalobě o zaplaceni dotčené pohledávky.
(Rozh. ze dne 23. března 1938, Rv I 345/38.)
Proti žalobě, kterou se žalující pozůstalost po Otakaru Š. domáhala na žalované zaplacení 147490 Kč s přísl., namítla žalovaná mimo jiné, že žalující pozůstalost není aktivně oprávněna k vymáhání zažalované pohledávky, nýbrž že k žalobě jsou oprávněny jen odkazovnice Anna Š., Božena Š., Marie Š. a Antonie U., jimž zůstavitel Otakar Š. zažalovanou pohledávku odkázal. Soud prvé stolice uznal podle žaloby. Důvody: Subjektem práv a závazků po zemřelém jest až do odevzdání pozůstalosti jeho pozůstalost, zastoupená přihlášeným dědicem. Předmětem pozůstalostí jest zůstavitelovo veškeré jmění movité i nemovité, které mu patřilo v čas úmrtí, tedy i pohledávky jemu náležející. Aby pozůstalost byla dědici odevzdána, musí dědíc podle § 149 nesp. pat. nejen řádně prokázati své dědické právo, ale i vykázati, že splnil podle okolností všechny ostatní povinnosti, které mu byly uloženy zákonem anebo zůstavitelem, a tudíž i splnění odkazů zůstavitelem v posledním pořízení dědici uložených. Jest tedy nejen povinen splniti uložené mu odkazy, ale i oprávněn postarati se o to, aby své povinnosti mohl dostiučiniti, a proto i oprávněn domáhati se pohledávek zůstaviteli patřících a jiné osobě snad zůstavitelem odkázaných, aby závazku svému jako dědic dostál. Odkazovník má až do odevzdáni pozůstalosti nárok na splněni odkazu a jeho postavení jest obdobné postavení věřitele pozůstalosti. Teprve odevzdáním pozůstalosti nabývá odkazovník vlastnického práva k odkázané věci a mohl by se on sám domáhati jejího vydání na držiteli nebo dlužníku. Jest tudíž žalující pozůstalost po Otakaru Š., jehož pohledávka za žalovanou jest v zažalované výši zjištěna, oprávněna k žalobě, o niž tu jde. Odvolací soud potvrdil napadený rozsudek. Důvody: Jde o odkaz pohledávky, kterou měl zůstavitel Otakar Š. proti žalované, a to ve prospěch čtyř odkazovnic (legatum nominis). Odkázaná pohledávka nepřechází na odkazovníka již nařízením o odkazu, nýbrž teprve postupem se strany dědice (§§ 664, 1397 obč. zák.). Pokud tedy dědic nepostoupil odkázanou pohledávku odkazovnicím, patří ona pohledávka do pozůstalosti, odkazovnice ji nemohou vymáhati, nýbrž může tak učiniti toliko pozůstalost, dokud není odevzdána, a po jejím odevzdání dědic. Právem proto prvý soud přiznal žalující pozůstalosti aktivní oprávnění ke sporu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalovaná uplatňuje nedostatek aktivní legitimace žalobkyně k vymáhání pohledávky, o kterou jde, ježto zažalovaná pohledávka je předmětem odkazu, takže může prý býti vymáhána jen odkazovníky. Pro posouzení této otázky nutno si uvědomiti, že odkazovníci podle § 684 obč. zák. nabyli ihned po zůstavitelově smrti pro sebe a své nástupce toliko práva na odkaz, t. j. práva, aby jim byla odkázaná pohledávka přenechána, zejména aby dědic pohledávku tu s dlužnými úroky a příslušenstvím; jim postoupil a vydal jim po případě listinu, aby mohl býti vložen i převod pohledávky na ně. Vlastnického práva k odkázané pohledávce mohou však nabýti jen podle předpisů daných pro nabyti vlastnictví v páté hlavě občanskébo zákoníka. Toto právo na odkaz poskytuje toliko obligační nárok podléhající změnám jednak v tom směru, že odkazovník může odkaz sám odmítnouti, což působí tak jako by se nabytí jeho nebylo stalo (§ 689 obč. zák.), anebo může s odkázanou pohledávkou jinak naložiti, jednak podléhá odkaz možným omezením podle §§ 690 až 693 obč. zák. Až do pravoplatného odevzdání pozůstalosti jest pozůstalost samostatným právním podmětem (§ 819 obč. zák.), (srov. rozh. č. 12665 Sb. n. s.). Žalovaná v řízení prvé stolice netvrdila, že by v omezeném případě již k odevzdání pozůstalosti bylo došlo. Je proto hleděti na pozůstalost tak, jako kdyby byla dosud v držení zemřelého (§ 547 obč. zák.). Právem proto se domáhá pozůstalost zastoupená zákonným zástupcem (§ 547 obč. zák.) k zmocnění pozůstalostního soudu, jenž chrání odkazovníkovo právo buď k jeho zakročení (§ 668 obč. zák.), anebo z úřadu (§§ 157 a násl. nesp. pat.), zaplacení odkázané pohledávky na žalované jako dlužnici. Nižší soudy posoudily věc po právní stránce správně, když vyhověly žalobě.

Citace:

Č. 16817. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 493-494.