Čís. 17111.

Nezbytnou cestu (zák. č. 140/1896 ř. z.) nelze povolili pro pouhé pohodlí majitele nemovitosti, nýbrž rozhoduje vždy hospodářská potřeba dotčené nemovitosti.
I značná zajížďka i svahovitost dosavadní spojovací cesty může odůvodniti zřízení nezbytné cesty, vyžaduje-li jí řádné hospodaření neb užívání nemovitosti. Zdali je tomu tak, jest posouditi podle okolností jednotlivého případu.
Pro nárok na zřízení nouzové cesty je bezvýznamné, že nabyvatel nemovitostí znal dosavadní spojení nabyté nemovitosti se sítí veřejných cest.
(Rozh. ze dne 23. listopadu 1938, R II 424/38.)
Srov. rozh. č. 1052 Sb. n. s.
Návrhu Josefa K. a dalších navrhovatelů, bydlících vesměs v obci B., aby jim byla povolena pro jejich pozemky nezbytná cesta jako služebnost vozové cesty přes pozemky odpůrců v šíři a směru, jak je blíže v návrhu uvedeno, vyhověly soudy všech tří stolic, nejvyšší soud z těchto
důvodů:
Nezákonnost spatřují dovolací stěžovatelé v tom, že nižší soudy povolily přes jejich pozemky služebnost vozové cesty jako cestu nezbytnou, ačkoliv prý tu nejsou zákonné podmínky pro zřízení cesty z nouze. Dovolací rekurs není v té příčině oprávněn. Podle § 1 zák. č. 140/1896 ř. z. může majitel nemovitosti, která pro účely řádného hospodaření nebo užívání nemá potřebného spojení se sítí veřejných cest, buďto že spojení úplně schází, nebo že je nedostatečné, žádati soudní zřízení nouzové cesty přes cizí nemovitost. V § 2, odst. 2, uved. zák. se praví, že k dosažení kratšího spojení než je dosavadní, se cesta nouzová neposkytne. Obě vzpomenutá zákonná ustanovení jest vykládati v souvislosti, z níž plyne, že nelze povoliti nouzovou cestu pro pouhé pohodlí majitele nemovitosti, nýbrž že rozhoduje jedině hospodářská potřeba dotčené reality. Může tedy i značná zajížďka i svahovitost dosavadní spojovací cesty býti důvodem k zřízení nouzové cesty, jestliže toho řádné hospodaření neb užívání nemovitosti vyžaduje. To vše nutno posuzovati podle okolností jednotlivého případu. V souzeném případě bylo zjištěno, že z pozemků navrhovatelů vedou sice k síti veřejných cest dvě veřejné cesty, že však propůjčená cesta nouzová znamená pro některé navrhovatele úsporu 1800 až 2000 metrů a že vede v terénu rovném, kdežto dosavadní cesty jsou značně svahovité, což má velký význam pro výkonnost potahů, která podle soudního znalce Karla H. činí u kravských potahů na dosavadních cestách denní tří zajížďky a 18 q nákladu, kdežto na cestě nouzové bude činiti denně 6 zajížděk a 60 q nákladu. Dovolací stěžovatelé míní, že šetření kravského potahu jest důvod tkvící k osobě navrhovatelů, avšak to, co platí pro potahy kravské, platí i pro potahy jiné. Jde tedy o větší opotřebení potahů i povozů a větší ztrátu času při použití starých spojovacích cest u srovnání s používáním propůjčené nouzové cesty, tedy zřejmě o důvody tkvící v poloze o povaze pozemků navrhovatelů a o hospodaření na nich, které za stávajících poměrů jest podle posudku znalce Karla H., jehož se nižší soudy přidržely, nerentabilní. Když tedy nižší soudy, hodnotíce výsledky místního ohledání a posudek tohoto znalce, dospěly k úsudku, že podmínky pro zřízení cesty nouzové jsou v tomto případě podle §§ 1 a 2 zák. č. 140/1896 ř. z. dány, nelze mluviti o nezákonnosti ve smyslu čl. V č. 1 zák. č. 251/1934 Sb. z. a n. Že navrhovatelé, kupujíce pozemkové dílce v parcelách č. 1272 a 1273 v D., věděli, jaké spojení pozemky ty se sítí veřejných cest mají, není pro zřízení nouzové cesty zcela rozhodující, neboť pro nárok na zřízení cesty nouzové podle § 1 zák. č. 140/1896 ř. z. nerozhoduje znalost místních poměrů, nýbrž toliko objektivní existence podmínek v uvedeném zákoně stanovených.

Citace:

č. 17111. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 1143-1144.