Čís. 16890.

1. Rozhodnutia železničnej správy vydané podľa § 70 vl. nar. č. 15/1927 Sb. z. a n. sú rozhodnutiami podľa § 105 ústavnej listiny a môžu byť napadnuté poradom práva len pri podmienkach a v lehotách stanovených v zákone č. 217/1925 Sb. z. a n.
2. Zamietnutie púhej opožděnej žiadosti o dodatočné započítanie vojnových polrokov do penzie už pravoplatné vymeranej nie je takýmto rozhodnutím.
3. Penzijné výmery železničnej správy z doby před vyhlásením zákona č. 70/1920 Sb. z. a n. (17. júna 1930) a platnosťou § 47 vl. nar. č. 96/1930 Sb. z. a n. môžu byť napadnuté priamo pred riadnym súdom bez predchozieho adininistratívneho pokračovania, ale len najpozdejšie do troch rokov od splatnosti každej jednotlivej (mesačnej) sumy nesprávne vymeranej penzie pod stratou nároku.1
(Rozh. z 18. marca 1938, Rv III 943/37.)
Žalobník, železničný zamestnanec, bol výmerom riaditeľstva štátnych železníc v K. z 13. septembra 1929 preložený do výslužby s odpočivným požitkom 19 800 Kč ročne, určeným ako 92.8% jeho penzíjnej základne. Dňa 1. augusta 1933 podal u tohoto riaditeľstva žiadosť o započítanie 5 vojnových polrokov, ale riaditeľstvo jeho žiadosť zamietlo ako opozdenú z dôvodu, že penzijný dekrét stal sa pravoplatným. Žalobou domáhal sa rozsudkového výroku, že žalovaný štát povinný je zvýšiť jeho odpočivné požitky s pripočítaním 5 vojnových polrokov na 100% jeho penzíjnej základne a zaplatiť mu rozdiel so zpätným účinkom od preloženia do výslužby. — Žalovaný štát vzniesol podľa § 180 č. 2 Osp. námietku, že pred sporom malo predcházať administrativne pokračovanie podľa § 70 vl. nar. č. 15/1927 (§ 47 (2) vl. nar. č. 96/1930 Sb. z. a n.), a vo věci namietal najmä, že nárok na penzijné doplatky na dobu viac ako tri roky pred podáním žaloby zanikol v smysle § 70 (5) vl. nar. č. 15/1927 Sb. z. a n. prekluziou.
Súd prvej stolice námietku podľa § 180 č. 2 Osp. zamietol a žalobe vyhovel. Dôvody: Podľa § 8 zák. č. 457/1919 Sb. z. a n. o započítaní t. zv. vojnových polrokov získáva sa táto výhoda teprv na prihlášku. Nějaká lehota, v ktorej sa má prihláška stať, zákonom stanovená nebola. Keď sa žalobník prihlásil o tuto výhodu až žiadosťou z 1. júla 1933, tedy v čase, keď penzijný výmer, ktorým bol daný do výslužby a vypočítané mu boly odpočivné požitky, nadobudol právnej moci, nemožno tvrdiť, že žalobník stratil nárok na započítanie vojnových polrokov proste preto, že sa proti penzijnému dekrétu neozval, leb to, o čom tam bolo z úradnej moci rozhodnuté, nedalo mu příčiny k námietkam, a o započítanie vojnových polrokov vtedy ešte nežiadal. Nebolo překážky, aby sa žalobník o vojnové polroky prihlásil kedykoľvek pozdejšie, keď nebol viazaný žiadnou lehotou. Preto riaditeľstvo štátnych železnic nesprávně zamietlo jeho žiadosť s odôvodnením, že pre pravoplatnosť penzijného dekrétu je nárok prekludovaný, a vzhľadom na tieto dôvody, pre ktoré bola prihláška žalobníka o započítanie vojnových polrokov zamietnutá, nemožno pokladať rozhodnutie riaditeľstva štátnych železnic za také, ktorým by bylo rozhodnuté o žiadosti žalobníka o započítanie vojnových polrokov, resp. o jeho prihlášce, ako ju má na mysli § 8 zák. č. 457/1919 Sb. z. a n. Nebolo tedy o nároku žalobníka na započítanie vojnových polrokov vôbec ešte rozhodnuté a preto žalobník právom uplatňuje svoj nárok poradom práva, keď žalovaná strana mu rozhodnutie odopiera. Poznamenať treba, že žalobník bol penzionovaný pred účinnosťou zák. č. 70/1930 (§ 47 (2) vl. nar. č. 96/1930) Sb. z. a n. a nebol tedy povinný k námietkám, ako mu to od účinnosti cit. zákona ukládá teraz § 70 (3) vl. nar. č. 15/1927 Sb. z. a n. Ani doplatky žalobníkom vymáhané, ktoré sú staršie troch rokov niazpät od podania žaloby, nie sú prekludované. Třeba rozlišovať započítanie vojnových polrokov, ktoré sa deje len na prihlášku, od novej úpravy penzijných požitkov a výplaty diferencie vyplývajúcej z novej úpravy, ktoré majú byť ako výmera penzie vykonaná z úradnej povinnosti, keď sa už penzionovaný zamestnanec o penziu prihlásil a bola mu vymeraná. Vzniká tedy nárok na novú úpravu penzijných požitkov a na výplatu príslušnej diferencie v čase, keď došlo k započitaniu vojnových polrokov. Pretože sa tak deje len týmto rozhodnutím súdu, je zrejmé, že nemohla ešte uplynúť lehota uvedená v § 70 (5) vl. nar. č. 15/1927 Sb. z. a n. Samo započítanie vojnových polrokov má sa sice pokladať za úpravu odpočivných požitkov, lebo týká sa doby, ktorá je spolu rozhodná pre stanovenie percentuálnej výšky penzijnej základne, avšak nie za »opatrenie na zvýšenie služebných príjmov z moci úradnej«, ani nie za »nedoplatok na služebné príjmy«, ktoré má na mysli § 70 (5) cit. vlád. nar. — Odvolací súd rozsudok súdu prvej stolice čiastočne zmenil tak, že prisúdil žalobníkovi len penzijné doplatky na dobu troch rokov pred podáním žaloby, inak tento rozsudok potvrdil. Z dôvodov: Súd prvej stolice nesprávne vychádzal z názoru, že vzhľadom na předpis § 8 zák. č. 457/1919 Sb. z. a n. nárok na zvýšenie penzie v dôsledku započítania vojnových polrokov vzniká v tom čase, keď bolo na žiadosť zamestnanca započítanie skutočne vykonané, lebo nárok vzniká vtedy, keď nastáva možnosť ho uplatňovať a práve nečinnosť oprávnenej osoby vedie k prípadnému zániku jej práva. Možnosť uplatňovať nárok na zvýšenú penziu mal však žalobník hneď vtedy, keď prvý raz poznal, že mu je poukazovaná nizšia penzia, tedy hneď pri prvej penzijnej výplate. Trojročnú prekluzívnu lehotu pre nedoplatky služebných platov železničných zamestnancov zaviedol § 70 (5) vl. nar. č. 15/1927 Sb. z. a n., ktorý výslovne ustanovuje, že zamestnanec môže uplatňovať nárok na doplatok len do troch rokov od sročnosti nesprávne vyplatenej sumy. V § 47 (2) vl. nar. č. 96/1930 Sb. z. a n. bola platnosť § 70 vl. nar. č. 15/1927 Sb. z. a n. rozšířená aj na odpočivné platy železničných zamestnancov a toto vl. nar. č. 96/1930 Sb. z. a n. má moc zákona, lebo sa ním prevádza zákon č. 70/1930 Sb. z. a n., ktorý nadobudol účinnosť dňom 17. júna 1930. Podľa toho trojročná prekluzívna lehota pre uplatňovanie penzijných nedoplatkov žalobníka započala sa dňom 17. júna 1930, tak že v čase podania žaloby v tom spore boly už všetky splátky, pripadajúce na dobu staršiu ako tri roky od žaloby nazpät, prekludované.
Najvyšší súd dovolaciu žiadosť žalobníka i pripojovaciu žiadosť žalovaného štátu zamietol. Dôvody:
1. K připojovací žádosti žalovaného státu:
Tu předem třeba zdůraznit, že žalobcova zvláštní žádost z 1. července 1933, kterou se domáhal u ředitelství státních drah v K. započtení válečných pololetí do doby rozhodující pro výměru pense, nebyla ani námitkami ani opravným prostředkem proti původnímu pensijnímu výměru z 13. září 1929, č. 17 307-1-28, proto ani výměr tohoto ředitelství státních drah ze 4. září 1933, č. 10 003/1591-1-33, žádost tu zamítající, nebyl rozhodnutím o žalobcově pensijním nároku podle § 70 vlád. nař. č. 15/1927 Sb. z. a n., a proto ani to, že žalobce nenapadal řečený zamítavý výměr opravným prostředkem, nemá v zápětí vyloučení tohoto sporu z pořadu práva a tím zánik žalobcova nároku nemožností uplatňovat jej před soudem. Teprve žalobou tohoto sporu napadá žalobce onen původní pensijní výměr z roku 1929 pro bezprávné zkrácení pensijní základny ve složce služební doby tím, že nebyla zvýšena o pět válečných pololetí. Pro napadení tohoto výměru, ježto byl vydán roku 1929, platí však zásada vyslovená v rozh. Úr. sb. č. 1854, že pensijní výměry železniční správy z doby před vyhlášením zákona č. 70/1930 (17.6.1930) a platností § 47 vl. nař. č. 96/1930 Sb. z. a n. mohou býti napadeny přímo před řádným soudem bez předcházejícího správního řízení. K tomuto řízení žalobce nesáhl, železniční správa jako úřad o žalobcově pensijním nároku — pensijním výměru z roku 1929 — nerozhodovala, tak ovšem není ani výměru, o jehož nápravu pořadem práva by musil zakročit žalobce v propadné lhůtě § 2 zák. č. 217/1925 Sb. z. a n., a proto žaloba, nejsouc vázána určitou lhůtou, mohla býti podána i kdykoliv později.
2. K dovolací žádosti žalobcově:
Ustanovení § 70 vl. nař. č. 15/1927 Sb. z. a n. o zániku nároků ze služebního nebo pensijního poměru preklusí — propadnutím — jsou povahy hmotněprávní, mají moc zákona a platí také pro žalobce. Okolnost, že platí pro pensijní poměry až do 17. června 1930, má jen ten význam, že se prekluse nemohla počíti dřív, než až od 17. června 1930.
Je pravda, že § 70 vl. nař. č. 15/1927 Sb. z. a n. nařizuje výslovně zánik po třech letech jeho neuplatnění jen pro případy upravené v odstavci pátém, nikoli také pro nárok na změnu výměry služebních platů (odpočivného) dle odstavce prvého, že i nárok uplatněný žalobou spadá pod odstavec prvý, a že tedy podle doslovného znění tohoto předpisu se předpis o zániku nároku následkem tříletého neuplatnění na žalobní nárok nevztahuje, ale
protože § 70 vl. nař. č. 15/1927 byl doslovně převzat z § 151 platového zákona č. 103/1926 Sb. z. a n., vydaného pro pragmatikální zaměstnance, při čemž nebylo pamatováno na možnost, že železniční zaměstnanci budou moci uplatňovati nárok na změnu výměry odpočivného mimo cestou nařízenou v odstavci prvém přímo žalobou u řádného soudu,
protože uplatnění způsobem nařízeným prvým odstavcem, totiž v řízení správním, jest vázáno na 15denní lhůty k podání námitek a odvolání, po případě 90denní lhůty k podání žaloby podle zákona č. 217/1925 Sb. z. a n. pod ztrátou nároku, tedy na lhůty mnohém kratší, než jest tříletá lhůta stanovená v odstavci pátém,
protože z tří případů upravených v odstavci pátém, totiž vyplacení menších příjmů, než byly vyměřeny, opominutí zákonného zvýšení služebních příjmů a uplatnění nároku, jejž uplatniti byl zaměstnanec povinen podle zvláštních předpisů, plyne, že zákon chtěl zaměstnancům uložiti za obecnou povinnost, aby nápravy jakéhokoliv zkrácení ve svých příjmech se domáhali nejpozději do tří let, protože stejnou vůli výslovně projevil již v zákoně o odpočivných a zaopatřovacích požitcích ze dne 22. prosince 1924, č. 287 Sb. z. a n., platícím sice přímo jen pro pragmatikální zaměstnance, ale zásadně podle § 7 i pro pensisty státních železnic, jenž v § 9 ustanovuje, že byl-li odpočivný příjem vyměřen nebo likvidován nesprávně částkou nižší, přísluší oprávněnémui nárok na výplatu rozdílu pouze pro dobu tří let od splatnosti nesprávně vyměřeného nebo likvidovaného odpočivného nebo zaopatřovacího příjmu,
nutno na spornou otázku, zda zaměstnanec státních železnic, který se může opravy výměry svých odpočivných požitků domáhati přímo žalobou u řádných soudů, je vázán tříletou preklusivní lhůtou od splatnosti každé jednotlivé nesprávně vyměřené částky, odpověděti kladně.
Právem byla proto zamítnuta žaloba, pokud se domáhá vyplacení částek, které byly splatný již dříve než tři léta před podáním žaloby.

Porov.: Úr. sb. č. 1854.*)

Citace:

č. 16890. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 661-665.