Čís. 16939.

Jestliže přihlášený dědic vedl jako zástupce žalující pozůstalosti spor bez potřebného zmocnění pozůstalostního soudu a pozůstalost ta byla onomu dědici za sporu pravoplatně odevzdána, nelze již napraviti nedostatek uvedeného zmocnění, jest však míti za to, že dědic vstoupil vlastním jménem do sporu a schválil dodatečně jako universální nástupce vedení sporu, dal-li svému právnímu zástupci vlastním jménem novou plnou moc. Poměr § 56 živn. ř. k § 1409 obč. zák.
Pozůstalá vdova provozující podle § 56 živn. ř. vdovským právem zůstavitelovu živnost, ručí za dluhy, souvisící s převzatým podnikem, jestliže převzala podstatnou část zůstavitelových aktiv způsobem zaručujícím pokračování provozu dotčeného podniku.
(Rozh. ze dne 18. května 1938, Rv I 550/37.)
Žalobě podané za žalující pozůstalost po Šimonu G. bezvýminečně přihlášeným dědicem Kurtem G., o zaplacení 902 Kč s přísl., jež zůstal dlužen manžel žalované vdovy, provozující vdovským právem řeznickou živnost, soud prvé stolice vyhověl, kdežto odvolací soud ji zamítl.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek soudu prvé stolice.
Důvody:
Nutno předeslati, že v souzeném případě byla žalující procesní stranou pozůstalost po Šimonu G., zemřelém dne 24. května 1935, a měl proto již procesní soud podle § 230 c. ř. s. zkoumati při vyřízení žaloby, zda jí přísluší právní osobnost, a kdyby tomu bylo tak, trvati na tom, aby žalobkyně předložila zmocnění pozůstalostního soudu k vedení onoho sporu (rozh. č. 3425 a č. 2983 Sb. n. s.), poněvadž podle jasného znění § 810 obč. zák. a § 145 nesp. pat. dědicům — a to ani tehdy, když jde o jediného universálního dědice — není ponecháno na vůli, aby se dle své libosti chopili správy pozůstalosti a s ní nakládali, nýbrž jest třeba, aby soud pozůstalostní za podmínek zákonných přenechal jim správu pozůstalostního jmění. Podle § 145 nesp. pat. jest třeba svolení soudu, mají-li býti věci pozůstalostní zcizeny nebo zatíženy a pohledávky postoupeny a peníze od dlužníků vybrány. Žalobkyně však tomu požadavku neučinila dosti a celý spor byl veden bez potřebného zmocnění pozůstalostního soudu. Dovolací soud shledav tuto vadu ohrožující celé řízení zmatečností, dal žalobkyni vyzvati, aby dodatečně předložila potřebné zmocnění k vedení aktivního sporu, načež žalobkyně podáním ze dne 13. dubna 1937 oznámila, že zástupcem pozůstalosti v době podání žaloby byl bezpodmínečně přihlášený dědic Kurt G., jemuž podle odevzdací listiny okresního soudu v K. V. ze dne 29. prosince 1936, č. j. D II 69/35, kterou zároveň předložila, byla celá pozůstalost již odevzdána. Tím bylo zjištěno, že nedostatek potřebného zmocnění pozůstalostního soudu již nemůže býti napraven, ježto pravoplatným odevzdáním pozůstalosti její právní osobnost zanikla a pozůstalostní soud této již neexistující straně nemůže uděliti zmocnění k vedení sporu. Poněvadž však jediný přihlášený dědic Kurt G., jemuž pozůstalost byla pravoplatně odevzdána, dal svému právnímu zástupci vlastním jménem novou plnou moc a jest tedy i dovolání podáno již vlastním jménem tohoto dědice, třebaže ještě v hlavičce rozsudků nižších soudů byla jako žalobkyně uváděna pozůstalost po Šimonu G., nutno míti za to, že Kurt G. vstoupil vlastním jménem do sporu a schválil tak zároveň jako universální nástupce dodatečně vedení sporu. Slušelo proto dovolání věcně vyříditi.
Dovolání jest oprávněno.
Odvolací soud zamítl žalobu proti žalované vdově dlužníkově hlavně z toho důvodu, že jí pozůstalost nebyla odevzdána a že také nejde o převzetí podniku dlužníkova ve smyslu § 1409 obč. zák., třebaže žalovaná provozuje vdovským právem podle § 56 živn. ř. řeznictví zemřelého manžela. S tímto názorem nelze souhlasiti.
Podle § 1409 obč. zák. jest ten, kdo převezme jmění nebo podnik, přímo zavázán bez újmy dále trvajícího závazku zcizitele věřitelům z dluhů náležejících k jmění nebo podniku, které při odevzdání znal nebo znáti musil. Je-li však přejimatelem blízký příbuzný zcizitele jmění nebo podniku, ručí za tyto dluhy přímo a bez omezení na hodnotu převzatého jmění nebo podniku, pokud nedokáže, že o dluzích při převzetí ani nevěděl, ani nemusil věděti (§ 187 III. dílčí novely). Žalovaná hájí právní názor, že o převzetí podniku zůstavitelově nelze mluviti již proto, že provoz živnosti vdovským právem není odvozeným, nýbrž originárním nabytím živnosti. Lze žalované přisvědčiti v tom, že pozůstalá vdova podle § 56 živn. ř. skutečně nabývá oprávnění k provozování živnosti způsobem originárním, t. j. ze zákona mocí svého vdovského práva. Ale tím není možnost převzetí podniku podle § 1409 obč. zák. vyloučena, neboť žalovaná zaměňuje tu zřejmě pojmy řeznického podniku a živnostenského oprávnění. Podnik sám jest souhrnem osobních, věcných a právních složek, zorganisovaných ve výdělečné hospodářství, a může jako podnik býti i předmětem soukromoprávních jednání. Nutno proto rozeznávati, zda si pozůstalá vdova nabyvší pouze živnostenského oprávnění podle § 56 živn. ř., jež sice předpokládá jsoucnost stejného oprávnění zůstavitelova, zřídila nový podnik anebo zda vdovským právem provozuje podnik zůstavitelův dále. Toliko v prvním případě by bylo ručení podle § 1409 obč. zák. vyloučeno. V souzeném případě doznává žalovaná sama, že převzala od pozůstalosti zásoby masa, stran nichž s opatrovníkem nezletilého syna v pozůstalostním řízení vyúčtovala, že živnost provozuje s živnostenským zařízením a stroji, z nichž jí náležela jen polovice, kdežto druhá polovice patřila zůstaviteli, že znění firmy zůstavitelovy nebylo změněno a že — jak v dovolací odpovědi dodává — také řezničtí pomocníci zůstavitelovi dále v podniku u žalované zůstali. Veškeré tyto skutečnosti opravňují k závěru, že žalovaná skutečně převzala podnik zůstavitelův, neboť smyslem ustanovení § 1409 obč. zák. není, aby věřitelé měli býti chráněni jen, kdyby byla smluvně převedena na třetí osobu všechna aktiva a pasiva, poněvadž pak smluvci mohli by úmyslně zmařiti účel zákona, naopak stačí, byla-li na přejimatele převedena podstatná část aktiv způsobem zaručujícím kontinuitu provozu dotčeného podniku. Nezáleží proto na tom, že žalovaná — jak tvrdí — nevyinkasovala pro sebe pohledávky zůstavitelovy, nýbrž došlé částky ukládá na zvláštní vkladní list, který jest ochotna kdykoliv vydati soudu, a rovněž není rozhodující, zda žalovaná za převzetí polovice živnostenského zařízení náleživšího do pozůstalosti zapravila nějakou úplatu či nikoliv, poněvadž ustanovení § 1409 obč. zák. není omezeno na úplatné převody. Žalovaná převzala tedy podle vlastních údajů řadu věcí, jež jsou podstatnou částí provozu řeznictví, tudíž majetkový souhrn, jenž jest určitou hospodářskou jednotkou a podkladem osobního úvěru dosavadního majitele, pročež odvolací soud neprávem odmítl použíti ustanovení § 1409 obč. zák.
Žalovaná jako manželka dosavadního majitele podniku náleží však mezi jeho blízké příbuzné (§ 32 starého a § 35 nového konk. ř.). Nebylo proto na žalující straně, aby dokazovala, že žalovaná při převzetí podniku o dluhu věděla nebo věděti musila, nýbrž stíhalo důkazní břímě žalovanou, aby dokázala, skutečnosti, z nichž by bylo lze usuzovati, že o dluhu nevěděla ani věděti nemusila, t. j. že se ani při řádné opatrnosti o něm nemohla dozvěděti (rozh. č. 11268 Sb. n. s.). Po té stránce však nevznesla žalovaná v první stolici vůbec námitek a ježto přiznala, že pohledávka žalující strany vznikla z jejího obchodního spojení se zůstavitelem Jiřím K., není ani pochybnosti o tom, že jeho dluh náležel k převzatému podniku.
Jsou proto veškeré předpoklady pro ručení žalované podle § 1409 obč. zák. a § 187 III. dílčí novely splněny, pročež slušelo dovolání vyhověti a obnoviti rozsudek soudu prvé stolice, vyhovující právnímu a skutkového stavu věci, aniž bylo zapotřebí zkoumati, zda by byl nárok odůvodněn také s hlediska § 1406 obč. zák., jak dovolatel uplatňuje pod dovolacím důvodem § 503 č. 2 c. ř. s.

Citace:

č. 16939. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 763-766.